Erna žila s rodiči v krásné dvoupatrové vile uprostřed města. Malovaný secesní štít, červená střecha, okna se štukovými ornamenty a kolem dokola zahrada. Před domem s lavičkami a stolkem, u kterého se pilo k bábovce kafíčko. Bábovce se tady říkalo Gugelhupf a střídala se s Apfelstrudlem, který milostslečna uměla upéct z těsta tak tenkého, že přes něj bylo vidět až do Budějovic. Pro jablíčka chodila ke kupcům a ty nejpěknější, jako v nějaké pohádce, prodával Rudolf, který jí příhodně taky připadal ze všech místních kupců nejpěknější. Skládal jí je do košíku s tak zamilovaným výrazem, že bylo jasné, že nemůže patřit těm renetám a jonatánům. Chodil slečně otevírat dveře a někdy jí nesl košík až ke kašně a přitom se ukázalo, že si mají hodně co říct.

Ani jedna rodina, ze které Rudolf a Erna pocházeli, neměla nic proti tomu, aby se zrovna tihle dva dali dohromady, a kdyby nebyl ten divný čas, vzali by se, měli by nejmíň čtyři děti a dneska by asi měli děti už i jejich pravnuci. Jenže divný čas byl. Konec třicátých let a pak válka. Ani jednomu z nich se vůbec nelíbilo, co se kolem nich děje, přestože se mohli jako čeští Němci v Sudetech cítit v bezpečí. Jenže žili ve svém městě desítky let a všechny sousedy znali, a tak vnímali už dlouhé roky stejně jako oni, jak ve vedlejší zemi narůstá šílenství.

Ernu chtěli rodiče poslat pryč, do Spojených států. „Nechci odjet, mami, právě teď ne, když nevíme, co s námi bude,“ ujišťovala ji. Když se pak zamilovala do Rudolfa, už vůbec nechtěla o odjezdu slyšet. Ten si zase naivně myslel, že to všechno nějak ustojí, že se všechno nakonec mírově urovná, že mu projde, když se bude ke všem svým zákazníkům chovat stejně jako dřív. Nebyl hloupý, jen si nechtěl dlouho připustit pravdu, i když mu za to, že pořád vlídně obsluhuje Čechy a chodí s nimi do Sokola a na pivo, létaly do oken kameny.

A pak ho zatklo gestapo. „S nikým,“ opakoval pořád dokola na otázku, s kým z tajné sítě nepřátel spolupracuje. Ve vězení skončil na jedenáct měsíců a zřejmě jenom díky tomu, že to bylo ještě na začátku války před atentátem na Heydricha, ho nakonec propustili. Erna byla zoufalá, vyslýchali ji taky, ale protože proti ní ani její rodině nic neměli, ve vězení neskončila. „Doporučuju vám ale, slečno, se s ním dále nestýkat, jeho české styky se pro německou ženu nehodí,“ rozloučil se s ní tehdy důrazně oficír.

Se svatbou počkáme

Stýkali se dál, ale s největší opatrností. „Se svatbou počkáme, až to skončí, nebudeme na sebe upozorňovat,“ rozhodl Rudolf a rodiče obou souhlasili. Také oni doufali, že peklo musí skončit, ale už tehdy se začali bát toho, co nastane po něm. Nemohli pochopit ani to, co se vlastně stalo, proč se lidé, kteří mluvili stejným jazykem jako oni a kteří bydleli desítky let vedle nich jako nejlepší sousedé, tak změnili. Erna to nechápala, protože se to zdálo jasné, přece až zvítězí ti dobří, a bylo čím dál zřejmější, že se to stane, tak bude zase všechno v pořádku. Jenom je nutné do té doby přežít. Všechno se vrátí do starých kolejí, asi jako když se v rodině někdo pohádá, ale potom se všechno vysvětlí.

Zapomněla ale počítat s nenávistí. Snad pochopitelnou, ale často nespravedlivou. V jejich případě určitě. Hned po osvobození se na jejich domě začaly objevovat nenávistné nápisy, její otec i Rudolf byli zatčeni. Rudolfa brzy pustili, pomohlo mu, že byl na začátku války ve vězení. Ernina otce nakonec pustili taky, ale jen proto, aby se s celou rodinou dostal do odsunu. Jeden kufr na sbalení celého života. Zase kameny v oknech, i když za celou válku neprovedli nikomu nic zlého. Zase se proti nim obrátili vlastní sousedé, i když jiní než ti předtím. Snad kvůli tomu krásnému domu, co tady po nich měl zůstat? „Bez tebe nikam nepůjdu,“ plakala Rudolfovi v náručí, ale on ji ujišťoval, že se jistě brzy uvidí a potom se konečně vezmou. Ani jednoho z nich nenapadlo, že by se mohli rozejít. Byl rok 1945 a začínal nový život bez války.

Erna žádala naše úřady, aby se mohla vrátit. Žádal i Rudolf, snášel důkazy o tom, že ani ona, ani její rodina nepodporovali nacisty, ale jedna žádost za druhou se vracela zamítnutá. Erna psala: „Už nevěřím, že se někdy uvidíme. Pořád si tě pamatuju s těmi jablky, jak jsi vybíral pro mě ta nejhezčí.“

Najdi si jinou

„Najdi si nějakou jinou a vybírej jí jablka, já tady jenom stárnu a už nejsem taková, jaká jsem bývala.“ A on si psal deník, který máme v rodině dodnes. Úvahy o životě a lásce, které pořád věřil, jako by to bylo to jediné, čemu se na světě ještě vůbec věřit dá. „Aby člověk s někým vydržel, nesmí se ptát, jak ho ten druhý udělá šťastným. Jenom naopak – jak můžu udělat toho druhého šťastným já? Věřím, že když takto žijete, všechno se podaří.“ A o rok později: „Bez ní nejsem polovina, jsem míň. Ale když jsme spolu, jsme víc než jenom jedna a jedna, víc než jenom spojení dvou dílů.“ A ještě za další rok: „Láska funguje, když věříte, že se vám s tím druhým vždycky povede lépe než samotnému. A že to platí i ve zlých časech.“

Nevíme, jestli pořád věřili, že se ještě někdy setkají. Stárli a byli nešťastní a cítili ze světa trpkost. Ani jeden si nenašel nikoho jiného. Pak se ale stal zázrak a Erně naše úřady dovolily se vrátit. Byla to opravdu ona, o dvanáct let starší, než když se viděli naposledy. „Chceš mě ještě?“ zeptal se jí Rudolf, jakmile se uviděli. Dobře že to udělal, protože ona by se zeptat netroufla. Kdo by o ni stál, poznamenanou utrpením, se spoustou vrásek a šedivých vlasů, bez šťastného elánu, který z ní vždycky vyzařoval? Ale on o ni stál jako o jediný smysl života na pozemském světě.

Proč žít?

Jejich rodině hned po únorové revoluci sebrali obchod, mohl v něm pracovat jenom jako prodavač a dívat se, jak všechno, co prarodiče a rodiče budovali, jde k čertu. Rodiče už umřeli, snad i žalem nad osudem syna. A tak Rudolf čekal na důvod, proč žít, a dočkal se. Vzali se v květnu, jak měli kdysi dávno naplánováno, před dlouhými šestnácti lety. Byla už jiná móda a oni byli jiní. Nakonec ale ve svůj svatební den zářili, jak je vidět na fotkách, kterými občas listuju v albu, když mám nostalgickou náladu.

Erna a Rudolf byli moji vzdálení příbuzní, byla jsem maličká, když umřeli. Vlastní děti už nestihli mít, byli příliš staří, když se po tom všem znovu potkali. Já sama si je nepamatuju, ale moje máma říká, že přes to všechno byli šťastní. Po svatbě už bez sebe nestrávili ani jedinou noc. Jezdili na výlety, drželi se za ruce, občas se šli podívat, jak ve vile, ve které bydlela Erna s rodiči, žijí cizí lidé. Říkali ale, že když mají sebe, už nic jiného nepotřebují. První pak umřel Rudolf, jako by věděl, že bez ní žít nedokáže, a ona odešla půl roku po něm.