Nejdřív tu špatnou a pak toho dobrého, protože tak šli za sebou i tenkrát. První češtinářka na druhém stupni byla Bezhlasá rychlonožka. Při výkladu chodila tak rychle, že nám pláštěm smetala věci z lavic. A stejně rychle mluvila. Protože jí nikdo nestačil, vybrala na začátku výuky jednoho z nás, aby celou hodinu krasopisně opisoval na tabuli poznámky ze sešitové předlohy. Ano, rukopis mám slušný doteď. Když nevykládala, křičela. Když nekřičela, sípala. A pak už jen mlčela, tudíž chodila pomaleji, a my svorně opisovali. Ani mě nepřekvapilo, když jsem se po letech dozvěděla, že skončila na psychiatrii. Bylo mi jí spíš líto.

Můj vztah k psaní a čtení zachránila sametová revoluce a s ní příchod mladého učitele. Jméno Svěží vítr zní moc romanticky, takže prostě Jan Zeman a osmička plná zvratů. Kvůli dějinám umění jsem dobrovolně vstávala v půl šesté. Díky sexuální výchově jsem se přestala zbytečně červenat a hloupě chichotat. Ve školním časopisu byl prostor i pro tvůrčí psaní. Můj vztah k jazyku a literatuře mohl zakořenit, růst a sílit. Byla to výuka jako dar založená na vzájemném respektu a budovaném partnerství.

Už stárnete

Vzpomínám si, jak mu jednou jeho přirozená autorita nestačila a musel taky zařvat, možná tehdy i facka za dveřmi padla... V mých očích to bylo neprávem a spolužáka jsem bránila: „Pane učiteli, tohle jste přehnal. Asi stárnete!“ Na každém třídním srazu, letos po třiceti letech, s tím dojemně přijde: „Hanko, jak tys mi tenkrát řekla, že začínám být starý. Vždyť já z toho nespal!“ Jenže takoví lidé nestárnou. I když už neučí, což je velká škoda, sestavují sluneční hodiny, píšou knihy, běhají maratony nebo starostují.

Kdyby Walliams napsal knihu o učitelích, kterých je třeba držet se silou klíštěte, byl by mezi nimi i můj vyvdaný strýc, gymnaziální profesor chemie Karel Halfar. Stal se pedagogickou legendou už za svého života a zůstane jí napořád. Noblesní a čestný člověk se smyslem pro spravedlnost a s láskou k životu, své rodině a přírodním vědám. Když se jeho bývalí studenti v lednu dozvěděli, že už nežije, na sociální síti se společně rozvzpomínali. Například jeho legendární způsob zkoušení, kdy si vybíral k tabuli podle šachového tahu koněm...

Vzpomínky plné úcty, obdivu a lásky. Znám několik lékařů, přírodovědců či chemiků, kteří jsou mu vděční za svou profesní dráhu. A jeho smysl pro humor? Ten by se Walliamsovi taky líbil. „Zítra píšete test z chemie!“ přišel domů s horkou novinkou od kolegyně chemikářky a na svou dceru, která chodila na tentýž gympl, spiklenecky zamrkal. Ale to bylo jediné, co prozradil. Pak ji do půlnoci drtil přípravným zkoušením – ovšem úplně ze všeho!

Držme si své dobré učitele v srdci, i díky nim ho máme otevřené.

Autorka je novinářka na volné noze. Externí redaktorka Vlasty. Vystudovala žurnalistiku a češtinu. Rozmluvila se v rádiu a rozepsala v ČTK. Vyškolila se na dvou rodičovských, aby se vrátila zpět k řemeslu. Baví ji psát rozhovory, ráda naslouchá. Nejen lidem ze severu Moravy, kde žije.