„Moji rodiči byli oba dost výjimeční lidé. Tatínek byl strojní inženýr a uměl snad všechno, v životě jsme neměli doma řemeslníka. A kromě toho psal divadelní hry pro loutkové divadlo, které hráli s dědečkem. Byl strašně všestranný člověk a byla s ním zábava. Maminka byla skvělá žena, ona na to nevypadala, ale všechno zvládla,“ popsala své rodiče Artura a Růženu Engländerovy.

Raje bylo jedenáct let, když nacisté nařídili vyloučení židovských dětí z českých škol. Výuka pak pokračovala v soukromí a děti mohly na jeho konci složit zkoušky. 

V lednu 1942 musela její rodina nastoupit do jednoho z prvních transportů do Terezína. První rok v Terezíně popsala jako velmi krušný. Dvanáctiletá Raja se ocitla bez rodičů v Hamburských kasárnách v jednom pokoji s třiceti dětmi. „Byla tam jen sláma na zemi a měli jsme pořád strašný hlad, dostávali jsme půl chleba na týden a tuřín s plesnivými bramborami. Ale nejhorší bylo, že tam nebylo co dělat, byli jsme tam zavření a směli jsme jen na dvůr.“

Čtěte také

Štefania Lorándová

Čtěte také

Štefania Lorándová: V Osvětimi byl kopec vychrtlých mrtvol potažených jen kůží

Tatínek ji zachránil, sám nepřežil

Situace se zlepšila po roce, když nacisté z Terezína vystěhovali civilní obyvatele a z pevnostního města se stalo uzavřené ghetto, ve kterém se mohli vězni pohybovat. Vedoucí domu se stala Rajina maminka, profesí učitelka. „Sice jsem byla na ni hrozně pyšná, ale také jsem žárlila. Nejvíc, když vypukla tyfová epidemie a já jsem dostala tyfus. Než nás izolovali, tak se máma starala o nás všechny a já jsem jí to vyčítala, že se nestarala jen o mě.“

Následná izolace byla pro paní Raju strašným zážitkem – ležela s ostatními nemocnými v bývalém skladišti v dlouhé místnosti bez oken jen se slabým umělým světlem. „Bylo tam strašně málo ošetřujícího personálu a mně bylo opravdu špatně. Táta přišel na geniální nápad, posílal mi po sestrách dopisy, ve kterým mi psal: ‘Už jsi lenošila dost dlouho, koukej taky něco dělat.‘ Já si myslela, že se zbláznil, ale abych mu udělala radost, tak jsem se snažila vypočítat úlohy.“

Čtěte také

Jarmila Weinbergerová

Čtěte také

Když jsme viděli ty kouřící komíny, pochopili jsme, co nás v koncentráku čeká

Jednou tatínka zahlédla přes prosklené dveře do místnosti izolace a vyhrkly jí slzy. „Proč brečíš? Vždyť už ti ta matematika jde,“ zareagoval tatínek a paní Raja si myslí, že měl co dělat, aby se v té situaci nerozplakal.

Raja se uzdravila a dodnes je přesvědčena, že jí k tomu pomohly právě dopisy od tatínka s úkoly, které ji vytrhly z letargie. 

Záchrana na poslední chvíli

Válka jí připravila o milovaného otce, dědečka s babičkou a většinu přátel – a o pět let školního vzdělávání. S maminkou měly štěstí a díky zvláštní náhodě se v Terezíně dožily konce války.

S maminkou měly nastoupit do posledního transportu vypravovaného z Terezína. Když k vlaku přišly, tak zjistily, že na seznamu je jen její maminka. Musely se tedy rozloučit. Maminka zachovala chladnou hlavu – podala jen Raje ruku, neuronila žádnou slzu a řekla: „Nedá se nic dělat, musíš tady zůstat, já jdu.“ 

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Sourozenci Romanovi. Jak Eva vzpomíná na krasobruslařkou kariéru a na bratra

V okamžiku, kdy už měla nohu na stupátku, kufr byl ve vlaku, když jeden z příslušníků SS mrkl na druhého, který cpal lidi do vagónu, a ten strhl maminku zpět. „Já věřím, že kdyby máma udělala nějakou dramatickou scénu, kdyby se rozplakala nebo mě objímala, tak by nehnuli ani brvou.“

Návrat do školy

Šestnáctiletá Raja spěchala do Prahy, aby co nejdříve nastoupila zpět do školy. Naštěstí neonemocněla tyfem, který v době osvobození zabíjel stovky vězňů. Školu vyřešily, ale neměly v Praze ubytování. Rajina maminka zůstala v Terezíně, kde se ještě čtyři měsíce starala o děti bez rodičů. Raja tedy s kamarádkou přespávaly na nádraží nebo na lavičkách v parku. „Tenkrát se vraceli lidé z války, takže to nebylo nic tak zvláštního,“ upozorňuje. Po Praze byly zřízeny vývařovny pro lidi, kteří se vraceli z koncentračních táborů, takže měly postaráno alespoň o jídlo.

Po nějaké době se vrátila maminka Rajiny kamarádky, a tak Raja mohla chvíli bydlet u ní. Na konci léta se vrátila Rajina maminka, které byl přidělen vybydlený byt v Holešovicích. S sebou přivedla osiřelou dívku Renku, o dva roky mladší než Raja. Společně pak po nocích doháněly zameškané učivo.

Čtěte také

Věra Čepelová

Čtěte také

Dívku z Lidic dali na převychování do Německa. Po návratu mamince nerozuměla

Splnění snu

Raja se od svých čtrnácti chtěla stát lékařkou a dětský sen se jí splnil, vystudovala medicínu, specializovala se na pediatrii a padesát tři let pracovala v Ústavu péče o matku a dítě v Praze-Podolí. Cesta k úspěšné vědecké kariéře ale nebyla jednoduchá. Během studií se seznámila se svým budoucím manželem a v jedenadvaceti letech se vdala. 

Ještě před dokončením školy se jí v roce 1954 narodila dcera Kateřina a o rok později syn Michal. Výchova dvou malých dětí a náročné studium medicíny nešly dost dobře skloubit. „Moje máma řekla: ,Dost!´ a zůstala doma. Šla tedy předčasně do důchodu, i když měla z nás největší plat.“ Díky matčině pomoci mohla v klidu dostudovat, nastoupit na aspiranturu a následně i do zaměstnání.

Věnovala se výzkumu, vyvinula vakcínu Colinfant na střevní infekce kojenců. Do důchodu odešla až ve svých 78 letech. I přes všechny tragédie a útrapy, které jí život přichystal, byla vždy velmi optimistická, aktivní, se smyslem pro humor.

MUDr. Raja Žádníková, CSc. se dožila 91 let, zemřela 17. prosince 2020.

 

Čtěte také

Lea Skácelová v roce 2016

Čtěte také

Lea Skácelová: Před transportem ji zachránil Němec, kterému připomínala dceru

PODPOŘTE PAMĚŤ NÁRODA

Vzpomínky Raji Žádníkové pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Pokud považujete uchování vzpomínek za důležité, vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo podpořte Paměť národa jinak na https://podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!