Sheila žije od svých vnoučat daleko a jejich styky se omezily na telefonát nebo textovou zprávu k narozeninám. Vzhledem k tomu, že je jí dvaaosmdesát, cítila se ukřivděná a osamělá. „Litovala jsem se. Jak můžou být tak nevděční po tom všem, co jsem s nimi zažila a co jsem pro ně udělala? Stala se ze mě fňukna, která mi okamžitě připomněla moje prarodiče, co si takhle stěžovali na mě,“ píše Sheila, která se na to rozhodla jít přes svoji dceru. Ta slíbila se svými dětmi promluvit a ty pak poslušně babičce zavolaly. Jednou.

„Bylo mi to trapné, že jsem na ně takhle žalovala. Tak jsem se rozhodla, že jako spisovatelka to vyřeším tím, co umím nejlíp. Napíšu jim,“ vypráví Sheila. Tento dopis adresovala nejprve svým vnoučatům a posléze ho zveřejnila pro všechny v podobné situaci:

„Mí drazí,

nemáme čas ani příležitost se vídat a popovídat si osobně, tak vám píšu.

V mém věku se velmi snadno začnete cítit nadbyteční, zvlášť když se vám rodina přestává ozývat. Vím, že máte svoje vlastní starosti, ale taky máte příbuznou, která vás dlouhá léta milovala, starala se o vás a dávala vám vše, co mohla. Zažili jsme toho spolu hodně, vedli dlouhé rozhovory, ale najednou jako by se to nikdy nestalo.

Je mi přes osmdesát a hodlám žít ještě dlouho, ale spoléhat se na to nemůžu. Nikdo neví, co se stane zítra. Chci až do smrti vědět, že mě máte rádi a záleží vám na mně, což pro mě představuje, že vás budu slýchat aspoň v telefonu a sdílet s vámi vaše problémy i štěstí. Pořád jsem tu pro vás, hlava mi slouží a mám zkušeností na rozdávání. A sama bych vám taky ráda vyprávěla, co dělám a jak se snažím zůstat platná.

Takže vždycky, když si na mě vzpomenete, zvedněte telefon, a když pojedete kolem, zastavte se u mě. To by nemělo být těžké, pokud mě milujete tak jako já vás.

Vaše babička“

Happy end?

No. Dopis odešel, vnoučata se zastyděla a začala se ozývat častěji. Je to ale happy end? Podle Sheily ne: „I když mi pak vnoučata volala častěji, pořád jsem měla otravný pocit, že něco není v pořádku, že jsem něco zvorala. Abych to pochopila, musela jsem si sepsat svoje myšlenky. A díky tomu jsem pochopila, že jsem se chovala jako ignorantská babička,“ přiznává. „Můj pocit nespokojenosti a osamění neměl nic společného s tím, že mi nevolají vnoučata. Na vině jsem byla já a to, jak jsem posuzovala svůj život. Vinila jsem někoho jiného ze svých problémů.“

Sheila říká, že jí až později došlo, jak odlišně žije a přemýšlí generace jejích vnoučat. Mají jiné priority, potřeby, touhy i obavy. Svoji babičku určitě milují, ale projevují to po svém. A pokud jí chybí jejich hlas a spojení s jejich životem, měla by jim volat sama. Nebo psát přes platformu, kterou rádi používají. Říkat dopředu, že třeba odmítá WhatsApp, znamená omezit šanci, že jí vnoučata budou posílat fotky, vtipy nebo krátké pozdravy. „Rozhodla jsem se o ně mnohem víc zajímat. Čím žijí, čeho se bojí, nad čím se radují. Moje štěstí je totiž jenom moje zodpovědnost, ne jejich. Rozhodla jsem se přestat si stěžovat a víc je respektovat. A toho se hodlám držet.“