Byla sedmdesátá léta, všechno kolem šedé, ale my v tom žili od narození a uměli si z toho světa kolem přece jen vybrat i něco pěkného pro sebe. Chodila jsem na střední školu v malém městě, kam jsem dojížděla denně z naší vesnice, a můj každodenní scénář byl dorazit ze školy domů, zatopit v kamnech, nachystat si věci do školy na další den a jít spát. Žila jsem jenom s maminkou, starší sestra už se odstěhovala, tak jsem doma hodně pomáhala. Kamarádky jsem nějaké měla, ale hlavně jednu dívku od nás z vesnice, a vlastně jsem se jí dost podřizovala. Do tanečních jsme třeba přestaly chodit po třech lekcích jenom proto, že jí to tančení nešlo. V zimě jsme zase na rozdíl od ostatních nechodily bruslit na rybník, protože ona příliš padala. Ve škole jsme se ovšem se spolužáky scházeli, schůzovalo se v klubovně, kterou jsme si zbudovali ze starého konzumu. Jednou v létě jsme třeba plánovali jet na čundr, na Moravu k jezeru pod širák. Vše se dlouho předem domlouvalo, sháněly se plachty, spacáky, ešusy, konzervy. Stejně jsem nakonec nejela, nechtěla jsem, možná v tom byla bázeň, malá sebedůvěra. Psycholog by to jistě nějak odborně nazval. Dnes dobře vím, že to byla škoda. Vyzkoušela bych si víc život, nejen tehdy, ale i v jiných podobných situacích, nebyla bych v dospělosti takové tele. Ale s tím už nic nenadělám.

Čtěte také

Valentina Těreškovová: První žena ve vesmíru, dodnes je jediná, která letěla sama

Čtěte také

Valentina Těreškovová: První žena v kosmu. Proč měla po návratu modřinu pod okem

Holky ve třídě měly už od druhého ročníku kluky. Já ale ne, nijak mě to nelákalo. Až po třetím ročníku jsem v létě svou lásku potkala, a rovnou pořádnou. Na taneční zábavě ve vedlejší vesnici. „Pojď tančit,“ vyzval mě neznámý mladík, i když jsem seděla u stolu s celou vesnickou partou. Zamilovala jsem se do něj až po uši, ale netrvalo dlouho a můj Radek na dva roky narukoval. Ne, nebyla jsem hned „v tom“, jak asi čekáte. Stala se ze mě čerstvě odmaturovaná, hezká mladá dívka, čekatelka na vojína. Štěstím jsem přímo sálala a ani mi nedošlo, že se zase dobrovolně hodně omezuju. Práce v kanceláři, cesta domů, práce na zahrádce a občas procházka nebo kino s kamarádkou, to byl můj život v osmnácti. Pevně jsem věřila v ideální budoucnost, kde se všichni budou mít rádi až do smrti.

Radek se mi pak konečně vrátil z vojny a já žila jenom jím. Ve všem jsem se zase podřizovala, hodná holka, ambice žádné, žádné vlastní zájmy. Po roce a půl se se mnou rozešel, rychle a neodvratně: „Mám někoho jiného, co ti k tomu mám říct. Prostě to tak je.“ Zoufala jsem si, v kanceláři seděla za stolem s hlavou v dlaních a souvisle mi kapaly slzy. Celý podnik to věděl, však ti lidé byli skoro mojí rodinou.

Čtěte také

Láska mezi pohlavím nerozlišuje

Čtěte také

Bylo mi přes čtyřicet, když jsem se zamilovala do ženy. Pro dceru jsem cool

Žila jsem pak dál, jak to šlo, i se srdcem zlomeným. Začala jsem znovu hrát na klavír, jak jsem to dělávala v dětství, a hudba mi pomáhala. Objevila jsem v sobě najednou bojovnici a hodně přemýšlela o lidech i o sobě. Asi jsem nějaký ten kopanec potřebovala, abych se probrala ze snů o štastné budoucnosti bez vlastního názoru. Zrání přicházelo postupně, po měsících. Také jsem postupně zase začala důvěřovat mužům. Důležité pro mě bylo hlavně to, aby byl můj případný nový partner pro mne čitelný. Chtěla jsem vidět, že se mnou jedná férově, že se mnou počítá pro budoucnost. A tak, když jsem potkala někoho dalšího, chtěla jsem rovnou vědět i to, jestli by chtěl děti. Koneckonců to bylo běžné, bydlení se tenkrát tak neřešilo, skoro každá holka se „musela“ vdávat i bez toho, že mladí měli kam jít. A tak nakonec i já. Naše první dítě se narodilo do jedné místnosti, kterou nám v domě vyčlenila mamka. Místo v ní bylo jen pro základní činnosti, jako je pečování o dítě, spaní a odpočívání. Každý víkend manžel odcházel do nedaleké vesnice, kde jsme si opravovali domek po prarodičích. Já přispěla k dílu neustálým vařením a donáškou jídla na stavbu přes les. Pamatuju si, jak jsem jednou na podzim potkala srnce, který se na mne ze tří metrů pronikavě díval, připadala jsem si jak ta Červená karkulka, která nesla babičce buchty a potkala vlka.

Čtěte také

Maminky mají vždycky pravdu

Čtěte také

Jak řekla máma, tak jsem udělala. Měla jsem si ale sbalit tašky..

Nebylo to lehké období, ale přežili jsme to. Cítili jsme, že jsou to starosti, které jednou pominou a bude klid. Také se tak stalo. Za pět a půl roku jsme se před Vánoci odstěhovali do opraveného domku a hned plánovaně počali další dítě. A pak jsme žili dál, s malými a většími starostmi, jako každý z vás. Už vím, že každému se právě ty jeho starosti zdají největší, i když jiný má třeba trápení daleko horší.

A pak mě jednou čekalo překvapení. Po spoustě let mi jednou moje sestra prozradila, že mi Radek, který mi kdysi zlomil srdce, půl roku po rozchodu poslal dopis. „Byla to velká chyba, jestli můžeš, tak mi to promiň. Hrozně rád bych se k tobě vrátil, vidím tě všude kolem sebe, ta druhá holka byl jenom takový úlet. Napiš mi, prosím tě, jestli se můžeme dát znovu dohromady.“ Četla jsem po letech ty řádky, které měla schované, přestože jí maminka tehdy řekla, ať je hned spálí. To ona tehdy dopis otevřela, když jsem nebyla doma, přečetla si ho a rozhodla se, že mi ho nedá. Maminka zlatá, přeochranitelská. Tehdy bych se byla zlobila, ale dneska vím, že rozhodla dobře, protože ten člověk nestál za ty slzy a bol. Tehdy bych se k němu jistě ráda vrátila a čekalo by mě zlomené srdce tolikrát, kolikrát bych to přestála, protože jak jsem ho měla možnost roky pozorovat, vím, že nenechá na pokoji jedinou sukni. Člověk se nezmění, to už vím. Když ho dneska někde potkám, řekneme si ahoj, ale to je všechno. Necítím žádnou lítost, žádnou lásku. Kam se vlastně poděla? Kdo ví, tolik lidskému životu nerozumím, abych to věděla. Ale ten nedoručený dopis mi zachránil štěstí, řekla bych, a i když se na nás maminka dívá už jen seshora, moc jí za to tehdejší rozhodnutí děkuju.

ZDROJ: časopis Vlasta

Čtěte také

Rodinné vztahy můžou být někdy za hranou

Čtěte také

Hana (56): Mám pochyby. Laškování dospělé dcery naší známé s otčímem je na hraně