Můj manžel mi napsal dlouhý dopis. Osmnáct stran. Napsal ho ručně. Částečně si myslím, že něco takového udělá jenom blázen, ale ten dopis je tak hezky napsaný, že by to blázen nedokázal. Píše, že jestli se nezměním, musí mě opustit.
Je to moc hezký dopis. Už třetí podobný, který jsem od něj za poslední čtyři roky dostala. Já se přitom hrozně moc snažím, abychom žili šťastně a nemuseli si nic vysvětlovat, ale nedaří se mi to. Někdy mi připadá, že je to on, kdo se chová divně, kdo po mně chce nesmyslné věci. Třeba chce, abych mu každou hodinu poslala mobilem zprávu. „Abych věděl, že jsi živá a zdravá, andílku,“ vysvětloval mi, když se zlobil, protože jsem to nedokázala dodržet.
Nechtěl slyšet, že se někdy zpozdím třeba proto, že musím v práci něco dokončit. „Přece to nejdůležitější jsme my dva,“ pokyvoval nesouhlasně hlavou a já proti tomu nemohla nic říct, tak to přece je, to nejdůležitější na světě je opravdu láska. „Nejlepší by bylo, abys mi aspoň dvakrát denně zavolala, jinak nemůžu být klidný, že je všechno v pořádku. A opravdu se mi nelíbí, když se po cestě z práce domů někde zdržíš, to se pak nemůžeš divit, že jsem nervózní a rozčílený.“ To mi psal tenkrát, v tom prvním dopise, kdy říkal, že pokud bychom se nemohli dohodnout na pravidlech, nemůžeme spolu žít.
Miluje mě, ale…
Neumím si představit, že bychom se rozvedli, byla bych na světě úplně sama, děti nemáme. Moji rodiče jsou rozvedení a nemyslím si, že bych je zajímala, nezajímala jsem je nikdy, vychovávala mě babička a ta už umřela. Filip mě ale miluje, to cítím, jsem šťastná a vděčná za to, co jsme spolu vybudovali, že máme krásný byt s krásným čisťounkým nábytkem. „Ty jsi takový anděl, jak se o to všechno, co máme, krásně staráš,“ píše mi Filip.
„Jen bych byl rád, kdybys to dělala ještě častěji. Zdá se mi, že mýt podlahu dvakrát týdně nestačí, viděla jsi přece ty drobky, co zůstaly v kuchyni u linky, když jsi dneska krájela chleba? Taky jsem si všimnul, že ručníky jsou už trochu seprané, a ty jsi slíbila, že žádné staré hadry používat nebudeme. Zdá se mi, že by ses asi chtěla vrátit do vašeho starého bytu, však víš, jak jsi vyprávěla, že tam bylo nakouřeno a nepořádek. Měla bys být vděčnější za to, co pro tebe dělám, poslední dobou se mi zdáš nějaká roztržitá a nesoustředěná, jako bys myslela na něco jiného než na nás. Ale nic není důležitější než my dva, uvědom si to!“
Nepřehání to?
Filip má určitě pravdu, i když mě někdy napadá, jestli to přece jenom trošku nepřehání. Kolegyně v práci si někdy vyprávějí o tom, jak doma uklízejí, a žádná to určitě nedělá tak často jako já. Třeba záclony peru každý měsíc, ale Filip mi zrovna včera ukazoval, jak jsou zašedlé. Nezdálo se mi to, ale on se nikdy v ničem neplete. Zkusila jsem říct, že nesouhlasím, ale on se hrozně rozčílil, zamkl se do pokoje a večer mi právě předal ten dlouhý dopis. „Neměla bys to brát na lehkou váhu. Ani na sebe poslední dobou nedbáš, to bychom spolu nemohli zůstat, kdyby ses změnila,“ říkal, když mi ho předával. Pak mě pohladil, ale já jsem strnula, vlastně jsem ucukla, protože jsem se nějak bála, že mě uhodí, ale on jenom mlaskl nesouhlasem: „Copak bych ti někdy ublížil, holčičko? Já přece pořád chci svého dokonalého andílka. Jenom na tom musíme neustále pracovat. Běž si přečíst, co jsem ti napsal. Však ono to zase půjde.“
Šla jsem do ložnice, rozsvítila si lampičku, sedla si na postel a četla. „Drahoušku, nikdo z nás nemládne, ale nelíbí se mi, jak se ti dělají vrásky. Opravdu bys na sebe měla víc dbát, vypadáš poslední dobou jako levná cuchta. Možná ti to tak nepřipadá, ale já bych opravdu nemohl zůstat se ženou, která není na mojí úrovni. Jak víš, mám vysokoškolské vzdělání, zatímco ty jenom středoškolské, a i když se snažím to přehlížet, je to na tobě znát. Není divu, s tou pochybnou rodinou, ze které pocházíš, se nedá moc očekávat, ale rozhodl jsem se přes to přenést a tak to dělám. Nemůžeš mi to ale ještě ztěžovat. Vždyť bychom spolu pomalu ani nemohli chodit na ulici, pokud nebudeš vypadat reprezentativně. Podívej se na mě, jak na sebe dbám. A taky bych rád, abys věnovala víc péče svým znalostem. Zdá se mi například, že čteš naprosto nevhodné knihy. Ztrácíš čas nějakými románky. Pokud už opravdu hodláš číst něco odpočinkového, vyberu ti kvalitní literaturu. Ale mnohem raději bych byl, kdybys věnovala péči našemu bytu. Zanedbáváš ho přímo trestuhodně, a kdybys byla opravdu malá holčička, jak tě s láskou nazývám, zasloužila by sis dostat na zadek za to, jak to tady vypadá. Minulý týden například nebylo vyleštěné zrcadlo v koupelně, a dokonce jsem objevil prázdnou zubní pastu, kterou jsi nevyhodila do odpadků. Vždyť jsme se jasně domluvili, že úklid je tvojí povinností, a každé manželství musí být postaveno na tom, že povinnosti se dodržují. Já tu svoji plním, stále tě miluji a nejraději bych byl stále s tebou, pokud bys mi to neztěžovala.“
Jak ses rozhodla?
Dočetla jsem dopis – trvalo mi to dlouho – a cítila jsem se mizerně. Mám takové štěstí, že jsem si našla manžela, který mě má rád, i když nejsem nijak krásná a – má pravdu – taky nijak chytrá ani vzdělaná. Vždyť kdo by se mnou měl tolik trpělivosti jako on? Vlastní rodiče se mnou nechtěli nic mít, jak jsem je zklamala. Jenže zároveň mám pocit, že je to strašně dlouhý dopis a obsahuje strašně moc věcí. Že ty požadavky nedokážu splnit. Filip by potom mohl odejít a já bych byla sama. Ale napadlo mě i to, že ty požadavky jsou nesplnitelné.
Vstala jsem a šla za ním. „Tak jak ses rozhodla?“ zeptal se, když vzhlédl od své knížky. Navrhla jsem, že si promluvíme. „O čem bys chtěla mluvit, všechno je přece jasné, ne?“ rozčílil se, jak to někdy umí. „Tady není co řešit, nemám chuť se o ničem bavit,“ uzavřel tu minutu, kterou mi věnoval, a odešel se zamknout do koupelny. Někdy tam i spí. Opravdu mi to připadá trochu bláznivé, ale nemám se s kým poradit o tom, kdo má pravdu. Udělám radši to, co říká on.