Dovlekla jsem se na pláž a kamarádka, která si všimla, že se něco děje, běžela někam shánět vložky, což ve Španělsku na pláži není obvyklý sortiment. Sehnala od nějaké holky tampony a já se dotáhla v krutých křečích na záchod. Po cestě jsem se snažila v duchu dopočítat, kolikátého vlastně je a jestli jsem tak pitomá, že si ve svých dvaadvaceti nespočítám, kdy to mám dostat. Došlo mi, že jsem ještě pitomější. Že mi uniklo, že dostat jsem to měla už dávno, nejmíň před měsícem, spíš před dvěma. Panebože! „Já jsem asi byla v tom,“ hlesla jsem před kamarádkou a ta okamžitě rozhodla za mě, že musím k doktorovi. Sehnala taxíka, objevila nemocnici, na nic se mě neptala a předala mě doktorům. Já byla pořád v křečích a hlavně v šoku. Panebože! Kdy jsem s ním naposledy spala? To už je pěkně dlouho, už jsem ale věděla, že spolu nejspíš nezůstaneme, že se k sobě vůbec nehodíme, že to byl vášnivý omyl. Zlomené srdce jsem si odjela léčit k moři s touhle kamarádkou, což byl skvělý nápad, jenže jsem nevěděla, co se děje.
Musíte jít na zákrok
„Musíš tady prý zůstat minimálně pár dnů a pak se uvidí,“ přeložila mi, co řekl po vyšetření gynekolog. „Musíš na nějaký zákrok a podle toho, jak to potom bude, tě pustí domů. Neboj, já pro tebe pak přijedu.“ Ještě tohle. Zítra jsme měly jet vlakem domů a dobře jsem věděla, že po návratu hned nastupuje do nového zaměstnání, těžko si z něj může zase někam odfrčet po Evropě. „Neboj, já to zvládnu, vybrečím se a pak se vzchopím, znáš mě,“ snažila jsem se, co to jenom šlo, tvářit statečně, abych ji přiměla opravdu odjet a nechat mě tady. Podařilo se, dohodly jsme se, že si budeme pořád psát přes mobil, a slíbila mi, že neprozradí nic mým rodičům. Byli by šílení strachy, nemusí všechno vědět.
A odjela. Nemusím vám popisovat, jaké zákroky jsem podstoupila, spousta z vás je možná prožila sama. Nebylo mi dobře, fyzicky ani psychicky, kdybych věděla, že jsem těhotná, určitě bych si miminko nechala. Teď mi ale nezbylo než se otřepat a být statečná, na pláč může dojít později. Španělsky jsem neuměla, ale anglicky naštěstí ano a lékaři taky. Prognóza byla, že musím zůstat nejmíň ještě týden v nemocnici, a pokud bude všechno dobré, propustí mě. „Ale někdo by vás měl vyzvednout,“ zdůrazňovali.
Bylo mi ale líp a líp a směla jsem pak ven na zahradu. A tam jsem si všimla kluka, plus minus v mém věku, co si četl českou knížku. „Ahoj,“ neodolala jsem a pozdravila ho. Udiveně odpověděl a prohlížel si neznámou bleduli v nemocničním županu. Nechtěla jsem se ptát, co dělá na tak neobvyklém místě, ale vysypal to sám: „Čekám na kámoše, má nejspíš zlomenou nohu. Co se stalo tobě?“
Nemohla jsem mu říct, že jsem potratila
Říct cizímu klukovi, že jsem zrovna potratila, to by chtělo divočejší povahu, než mám já. „Nějaký náhlý potíže, byla jsem u moře s kamarádkou a skončila tady, ale už je to snad dobrý.“ Pustili jsme se do řeči a za chvíli se k nám dobelhal i ten druhý, už se zpevněnou nohou. Taky tady byli na prázdninách, jenže na celé léto, mohli si dovolit při nich pracovat a vydělávat na dálku. „A kde bydlíš?“ následovala logická otázka. Tak jsem přiznala, že teď už nikde, že na mě batoh čeká v nádražní úschovně a kamarádka si myslí, že jí napíšu, kdy pro mě má přijet. Vlakem, auto nemá. „Jenže já jí nechci přidělávat starosti, normálně pojedu sama.“ Prý jsem se zbláznila, řekl ten první. Prý mám jít určitě k nim, než se dám do kupy. „Sorry, ale vypadáš strašně, já bych tě nepustil samotnou ani pro kafe k automatu,“ řekl ten druhý. Mají prý pronajatý byt, kde je kromě dvou postelí i rozkládací gauč, a myslí úplně vážně, že bych měla strávit pár dní u nich. „Teda jestli se nebojíš, ale my snad nejsme na pohled tak hrozní.“ Nebyli hrozní, byli naopak milí. Nevím, jestli bych to udělala za jiných okolností, kdybych nebyla tak vyřízená, ale teď jsem se rozhodla, že jejich nabídku přijmu. Připadalo mi neodolatelné, že mě někdo z nemocnice vyzvedne, vyzvedne i můj velký těžký batoh z nádražní úschovny, a dopraví mě i batoh do nějakého bytu s postelí. „Tak domluveno, vážně, ne aby sis to rozmyslela a zdrhla,“ rozloučili se a vzali si ještě číslo na moje oddělení, aby mohli zavolat, jak mi je, kdybych se neozývala.
Pořád jsem byla roztřesená
Když jsem se vrátila do pokoje, bylo mi mnohem líp. Už jsem si nepřipadala tak opuštěná, zase jsem cítila nějakou naději. Jako by mi ji dali ti dva kamarádi. Jak slíbili, vyzvedli mě i batoh, taxíkem odvezli k sobě, uložili a udělali večeři. „Hele, kdyby sis třeba chtěla povídat, řekni, my nejsme padlí na hlavu, to oddělení byla gynda. Ale vyptávat se nebudem,“ řekl mi ten vyšší. Byli úplně zlatí, nechali mi ten pokoj, kde byly dvě postele. Kamarádce jsem napsala, že si mě nechali ještě v nemocnici, ale že už je to dobré, ať vůbec nemá strach a hlavně nejezdí.
A dobré to najednou bylo. Ne úplně, pořád jsem byla roztřesená, ale ti dva byli skvělí. Jako bych měla dva bratry, pomohli mi vylízat se z nejhoršího během pár dnů a spřátelili jsme se tak, že jsem jim vypověděla i to, co se stalo. Ptali se, jestli to nechci dát vědět otci toho miminka, co se nenarodilo. „Já už mu napsala, ale ani se neozval.“ Neříkali nic. A pak byl čas se rozloučit, musela jsem se vrátit do práce a už jsem klidně zvládla cestu vlakem s malým batůžkem. „Ten velkej tu nech, až se budem vracet, hodíme ti ho domů,“ navrhli a tak to i udělali. „Můžu se někdy stavit?“ ptal se pak ten vyšší, Martin. „Nebo nechceš někam zajít?“ Docela jsem chtěla, jen mě překvapilo, že přišel sám, bez kamaráda. „On dneska nemoh, učí se na zkoušky.“ Že by se v říjnu učil na zkoušky, to mi připadalo divné, ale oni do mých věcí nešťourali, tak já nešťourala do jejich. Bylo mi s Martinem dobře a ráda jsem přišla zas. A zas tam Kuba nebyl. Když mi pak Martin docela jemně, nenápadně, pohladil špičky prstů, okamžitě mi to v mozku sepnulo. Chtěl být se mnou sám, tak se domluvili. Chci s ním být taky sama? Nebyla jsem si jistá. Ale vlastně ano, ano, možná láska není bláznivá touha, která vás přivede akorát do zhroucení, ale pomalé zažíhání, jako když se rozfoukává na podzim ohníček. On nevěděl, co by měl říkat, tak jsme neříkali nic, a pak se šli ještě projít. Ale když mě doprovodil domů, políbila jsem ho, víc, než když si dávají pusu kamarádi. Fungovalo to. Už jsou to tři roky a jsme spolu pořád. Ohníček se rozhořel.
ZDROJ: časopis Vlasta
