„Jardo,“ řekl tehdy Tonda, „oženit se musíme, i děti musíme mít, protože jinak by o nás všichni říkali, že jsme divní.“ Jarda přikývl. „Máš pravdu, Tondo. Musíme. Nikdo o nás nesmí říct, že jsme divní.“

Obě rodiny bydlely na novém sídlišti kousek od sebe a všichni společně prožívali víkendy, svátky, narozeniny, Vánoce, silvestry, Velikonoce, jezdili společně na návštěvu příbuzných i na společné dovolené, a i když se zdálo, že ti dva jsou spokojení a nic jim nechybí, často si nejen mezi sebou, ale i před svými manželkami posteskli, jak by jim bylo dobře, kdyby po vojně zůstali sami…

Časem došlo k přirozenému rozdělení na dvě skupiny. V jedné byl Jarda a Tonda. Pracovali spolu ve stejné stavební firmě, a protože se vypracovali na mistry cechu zednického, jezdili po všech důležitých stavbách i mimo domov, a když přijeli domů na víkend, chodili na melouchy, aby se jejich rodiny měly dobře – ale jak jste už jistě pochopili, na melouchy chodili hlavně proto, aby spolu byli i o víkendu.

Ve druhé skupině byla Jardova žena Milena se syny Tomášem a Lukášem a Tondova žena Jarmila s dcerami Lenkou a Vlastou. Tahle skupina se naučila žít samostatně a spokojeně, bez manželů a otců. Ti si žili také svůj samostatný a spokojený život, nosili domů peníze, jejich rodinám nic nescházelo, a i když se ti dva občas rádi napili, nepřeháněli to, a co je také důležité, jiné ženské než ty jejich je nezajímaly. Ale časy se mění i doba je jiná.

Tondův pokoj

Děti vyrostly, dostudovaly, založily si své rodiny a Milena s Jarmilou zůstaly ve svých bytech samy. Nevadilo jim to. Své muže nikdy nepotřebovaly, naučily se žít bez nich, dokázaly samy vychovat děti i chodit do práce, měly své koníčky, své přátele a kamarádky, svůj klidný, samostatný život.

Jenomže když se obě staly čerstvými důchodkyněmi, jejich klid se zbortil, s čímž nepočítaly. Jarda a Tonda, pokud spolu nebyli někde na melouchu, se totiž navzájem navštěvovali, a když se jejich návštěva protáhla, jeden nebo druhý přespal v bývalém dětském pokoji, ze kterého se nyní stal pokoj pro hosty, kde byl jediným a pravidelným hostem buď Jarda, nebo Tonda.

Když Jarda jednou řekl Mileně, aby dala z Tondova pokoje pryč ty její serepetičky, vázičky a dečky, protože se to Tondovi nelíbí, Milena se naštvala a zavolala Jarmile. „Co s nimi budeme dělat, Járy?“ zeptala se nešťastně, když Jarmile popsala, jak se z jejich pokoje pro hosty stal „Tondův pokoj“. „Oba je vykopeme,“ zazněla odpověď naštvané Jarmily, protože ona zase musela dát do „Frantova pokoje“ ledničku, aby ji měl v noci po ruce a nemusel chodit do kuchyně. „Myslíš jako rozvést se?“ zeptala se nejistě Milena a Jarmila se rozesmála.

„Kdepak rozvod! To si radši počkám, až budu vdova! Mám plán!“ Její plán byl ďábelsky jednoduchý. Zdědila po své mamince dvoupokojový byt. Jarda a Tonda ho dali do pořádku a Jarmila se ho chystala pronajímat.

„Ať si jdou tam! Konečně budou na stará kolena spolu. Celý život si to přáli!“ „Járy, ty jsi geniální!“ vykřikla šťastně Milena a za týden byl byt pro oba pány připravený.

Když tam Jardu a Tondu pozvaly a pánové už ode dveří začali nadšeně vzdychat, že by oni dva takový byteček brali od minuty, řekla Jarmila dvě slova. „Je váš.“ Jojo, časy se mění i doba je jiná…

Irena Fuchsová

Irena Fuchsová

• Spisovatelka, která žije v Kolíně, ale dojíždí do Prahy, do Činoherního klubu, kde napovídá. Vydala třicet dva knih (www.kdyz.cz).

• Je publicistka, blogerka, dramatička. Pro ČRo Pardubice připravuje nedělní pořad Když vypráví nápověda. Je kolínská zastupitelka.

• Je vdaná. Má syna Filipa a dceru Ritu.