Nastoupili k nám na gymnázium, když jsem byla ve třetím ročníku. Jejich rodiče požádali ředitele, aby je nezařazoval do stejné třídy, ne že by mezi nimi byly konflikty, ale prý by kluci byli radši každý sám za sebe. K nám do áčka tak přišel Olda a hned vyvolal pozdvižení, vždyť kluků u nás bylo jenom devět na dvacet holek.

A Olda nám připadal nejen hezký, ale taky zajímavý. Znal na jedničku zeměpis i dějepis, plynně mluvil německy i anglicky, to se nedalo říct ani o jednom z našich dosavadních spolužáků. Byly jsme přitom v tomhle věku už natolik rozumné, že jsme chápaly, že kluk schopný se něco naučit je pro život lepší než nějaký trouba, co se jenom předvádí. S Oldou byla navíc zábava. Já a se mnou většina spolužaček jsme mu okamžitě propadly.

„Co ten novej? Ten náš nuda,“ konstatovaly ale naše kamarádky z béčka. A zdálo se, že mají pravdu, na rozdíl od našeho Oldy jeho bratr Martin nic zábavného nepředváděl. Chytrý byl stejně, známky měl výborné, ale prý většinu vyučování mlčel a o přestávkách si četl. Když jsme se s béčkem potkali ve školní jídelně, vypadali sice bráchové ve stejných tričkách stejně, ale hned bylo poznat, který je který. Olda pusu nezavřel a vtípky chrlil jako Menšík. A já se stala tou vyvolenou, kterou si Olda vybral. „Jsi totiž taková slušňačka,“ smál se, když jsem se ptala, proč zrovna mě. Měl pravdu, kromě školy mě nic moc nezajímalo, na rozdíl od spolužaček jsem večer nikam nechodila. Vlastně až s ním jsem byla na první diskotéce, a to ještě tajně, našim jsem řekla, že jdu s holkama. Jenom mi bylo divné, že se po mně nějak divně kouká Martin, když se potkáme na chodbě. Párkrát mě i oslovil, jako by mi chtěl něco říct, ale pak si to rozmyslel a zase mlčel. No nic, lidi z béčka přece říkali, že je divnej.

„Můžu jet s holkama na chatu?“ zeptala jsem se pak jednou rodičů. Moc mi ta lež nešla přes pusu, ale věděla jsem, že kdybych řekla pravdu, že pojedu s Oldou, nikam by mě nepustili. Takhle položili pár doplňujících otázek a odjet jsem směla. Tehdy jsem na té chatě přišla o panenství. Což o to, v sedmnácti to není nic mimořádného, ale když jsme tam jeli za měsíc podruhé, otěhotněla jsem.

První, komu jsem to řekla, byl on. „No to je teda dobrý,“ prohlásil, což nebyla přesně věta, kterou jsem čekala. Já taky neměla radost, byla jsem vyděšená, ale právě proto jsem čekala, že mě podpoří a navrhne řešení. Konkrétně to, že si mě vezme. Asi proto, že jsem si neuměla představit, co dítě obnáší, jsem si ale říkala, že to bude v pořádku, že budeme rodina. „Co teda uděláme?“ ptala jsem se znovu, ale jeho odpověď zněla dost naštvaně: „No to nevím.“ Ještě že jsem měla dobré vztahy k našim. Věděla jsem, že máma bude v šoku a táta dostane vztek, ale pomůžou mi. Nemýlila jsem se, táta byl bez sebe a mazal k Oldovým rodičům. „Vezmete se, bydlet budete u nich, mají barák,“ řekl, když se vrátil. Nevěděla jsem, jestli jsem z takové domluvené svatby šťastná, ale pak jsem se rozhodla, že budu. Byla jsem zvyklá, že naši dělají správná rozhodnutí.

A tak jsme se tedy vzali a narodila se nám Julinka. Oldovi rodiče byli fajn, jeho maminka mi pořád pomáhala, a dokonce jsem dokončila školu. S malinkou mi pomáhal i její strejda Martin a já poznala, že je sice mlčenlivý a spíš samotář, ale moc hodný. Jenže naše láska s Oldou začala vyprchávat. Tedy ne z mé strany, ale on dal málokdy najevo, že by byl rád, že nás má. Obvykle doma strávil sotva hodinu a pak doslova utekl. Věděla jsem, že i jeho rodiče mu domlouvají, slyšela jsem je někdy spolu mluvit v zahradě. Ale veškeré domluvy byly marné. Nakonec jsem to byla já, kdo si začal připadat trapně, že si neumí udržet manžela doma. Snažila jsem se o to, ale nechtěla jsem dělat scény.

Když se tedy jednou Olda z práce domů vůbec nevrátil, byl to pro všechny šok. Malé už byly dva roky. Poslal jenom vzkaz po kolegovi. Psal v něm, že to nezvládá a že o takový život nestál. Alimenty prý platit bude, ale ať už ho nečekám. Přečetla jsem si to a papír odnesla nahoru ke tchyni. A ta řekla: „Neměli jsme to podruhé vůbec dopustit. Ale co jsme měli dělat?“ Ptala jsem se, jak to myslí, ale nic jsem z ní nedostala. Jenom mi pořád opakovala: „Neboj se, ty i Julinka jste teď naše, zůstaneš tady jako naše vlastní dcera.“

V tu chvilku mě ani nenapadlo, že bych měla nějak řešit bydlení, ale ona to považovala za důležité, protože to důležité bylo. Nevěděla jsem ani, jak se cítím, protože náš vztah už vážně nebyl nijak růžový. Já jsem sice pořád doufala, že se to zlepší, ale lásku jsem cítila k Julince, k Oldovi už jenom nepochopení.

Večer ke mně přišel Martin, když se vrátil domů: „Já ti to prostě řeknu, ať je jasno, když se k tomu naši nemají. Když jsme bydleli v Brně, udělal brácha to samý, jenže ta holka chtěla jít na potrat. Naši se to stejně dozvěděli a byli z toho hrozně špatní. Proto koupili barák tady a přestěhovali jsme se. Musel jsem slíbit, že to nikomu neřeknu, ale to mi věř, že když jsem zjistil, že s ním chodíš, tak jsem stokrát chtěl. Promiň, asi jsem to měl udělat.“ Tohle prohlášení jsem opravdu nečekala. Jenže co by se změnilo, kdyby mi to řekl? „Třeba by ses do něj nezamilovala,“ namítal, když jsem mu vymlouvala, že by měl na téhle situaci nějaký podíl viny. „Třeba ne, třeba jo. Ale teď mám Julku a on ať si táhne, kam chce… Já to zvládnu,“ tvrdila jsem se silou mladé maminky s dítětem v rukách. „Já vím,“ řekl na to měkce a vzal si Julku. „Dám ji spát, stejně ti klimbá na rameni.“

Olda se opravdu nevrátil a má teď už čtyři další děti, na které někdy platí, někdy neplatí. Já zůstala bydlet tam, kde jsme žili, nebyl důvod odejít. Babička s dědou jsou skvělí a skvělý je i Martin.

Dva bratři, dvě povahy. Postupně jsme zjistili, že my dva se k sobě hodíme mnohem líp. Když se Olda jednou za rok ukáže doma, nemám s tím problém. Stejně zase zmizí. Julince dělá tátu Martin a přidali jsme k ní ještě sestřičku.

ZDROJ: časopis Vlasta