Domluvit si s vámi rozhovor bylo docela dobrodružné – nejdříve jste byla pracovně velmi vytížená, pak skončila v covidové karanténě. Jak tuhle turbulentní dobu plnou nejistoty snášíte?

Abych řekla pravdu, po těch dvou letech, která máme za sebou, už jsem docela unavená. První rok, kdy jsme ještě netušili, co nás čeká, jsem čas se svojí rodinou, na venkově, snášela docela s optimismem a nadějí, že to brzy bude za námi. Ale v prvních dnech tohoto třetího roku už doluju kousky optimismu a radosti docela těžko, ale snažím se.

Umělci mají křehkou duši. Dostala jste se někdy během epidemie do bodu nula, kdy jste ztratila chuť hrát?

Ano, v lednu prvního roku pandemie mi zemřela maminka, v březnu se zavřela divadla, a mně se najednou opravdu nechtělo na jeviště, nechtělo se mi ani mezi lidi. Pak začali jeden po druhém odcházet přátelé, s některými jsme se ani nemohli rozloučit. Ten začátek roku 2020 byl opravdu dost beznadějný.

Čtěte také

Zuzana Osako

Čtěte také

Zuzana Osako: Ženě s velikostí 42 nemůže sedět to, co modelkám s velikostí 36

A dá se říct, že vám epidemie přinesla i něco vyloženě dobrého?

Něco ano. To zastavení pracovního kolotoče, ze kterého se tak těžko seskakuje, bylo pro mě, v mém věku, docela příjemné. Měla jsem najednou hodně času na sloupce knih, které se mi vršily na nočním stolku, užívala jsem si péči svých dospělých dětí, které pracovaly z domova, učily děti online a staraly se o nás, rodiče, s velikou láskou. Taky jsem dva roky viděla, jak nám naše čtyři vnoučata rostou přímo před očima, a dělala jim čárky s novými čísly na dveřích. Pekla jsem znovu chleba a vařila pro celou naši velkou rodinu. Bylo dobré si uvědomit, jak rychle život utíká, jak krátký čas je nám tady na tom světě přidělen a že bychom si měli vážit každého dne.

V kinech momentálně běží váš nový film Srdce na dlani. Jaký podle vás je?

To se nemůžete ptát člověka, který je jeho součástí! O tom by měli rozhodovat především diváci, pro které jsme film točili a kteří se na něj přijdou podívat. Já věřím, že se jim film líbit bude. Je o lásce v každém věku, ve všech podobách, o lásce všelijak barevné, o lásce bez výhrad.

S režisérem Martinem Horským jste se setkala už při práci na komedii Láska je láska, k níž napsal scénář. Jak se vám s ním pracovalo?

Při našem prvním filmovém setkání byl Martin Horský autorem scénáře. Nepracovala jsem tedy přímo s ním. Vzpomínám si, že přicházel každý filmovací den a pečlivě a soustředěně sledoval práci nás všech okolo. Vím, že jsem mu tenkrát při natáčení skládala poklony za krásný scénář, který jsem přečetla jedním dechem, a nabízenou roli Libušky si hned zamilovala. Pamatovala jsem si to naše první setkání, takže, když mi loni v létě nabídl roli Marušky, neváhala jsem. To už byl ale Martin nejen scenáristou, ale i režisérem svého filmu. Pracovalo se mi s ním moc dobře. Těšila jsem se, že se po letech zase uvidíme.

Čtěte také

 Eva Leimbergerová

Čtěte také

Eva Leimbergerová: Dost brečím – vzteky, smutkem, ale i radostí a dojetím

Maruška je majitelkou pojízdné kavárny. Čím vám byla blízká?

Byla mi blízká tím, jak každodenně, ve svém věku, dělala svoji práci a jak o ní mluvila. Dělala ji pro radost nejen sobě, ale doufala, že i pro radost druhým. A pak řekla: až to nebudu moct dělat, tak skončím, svět se nezboří. Že se u té své milované kavárny nakonec i zamilovala, to se mi velice líbilo.

Mimochodem, co vy a káva? Taky si bez ní nedokážete představit život?

Ne, nedovedu! Káva je můj oblíbený nápoj už proto, že mám nízký tlak. Takže mám dvě možnosti: buď si dát ráno panáka, což nepřipadá v úvahu, nebo šálek dobré kávy. Mám ten nápoj spojený s divadelní rekvizitárnou, kde jsme se scházeli před zkouškou, povídali si, co je nového, co nás dneska ve zkoušce čeká, kdo zaspal a taky, co se dělo včera v klubu. Byla to veselá divadelní rána u kávy. S těmi vzpomínkami mám spojenou ranní kávu dodnes.

Vaším partnerem ve filmu je Bolek Polívka, což je váš spolužák. Jaké to bylo setkání?

No jaké? Moc milé. I když ve společnosti, třeba při oslavách našich kulatých narozenin, se vídáme často, ale jako partneři jsme se spolu setkali po dlouhé době, to je pravda. Ale zase to bylo hodně intenzivní! Valašský král s valašskou cérečkou sa seznámí před Hradčanama! Ale Boleček byl první spolužák, ke kterému jsem mohla na jevišti vzhlížet, protože jsem dost vysoká, a on byl z ročníku nejvyšší. Ve filmu je zřejmé, že k němu vzhlížím dodnes.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Vincent Navrátil: Potřebuju být svým pánem

Když se vrátíte o těch padesát let nazpátek – jak vzpomínáte na studentská léta?

Já už si nic nepamatuju. Všechno je promlčeno. Ale matně si vzpomínám, že jsme byli dost veselá banda. Byli jsme v jednom ročníku dvě skupiny Áčko a Béčko, bylo nás asi dvanáct. Loni jsme měli absolventské setkání po 50 letech, sešlo se nás asi pět, nemohli si vzpomenout a dohadovali se, kdo byl Áčko a kdo Béčko. Nikdo nechtěl být Béčko! Někteří naši spolužáci emigrovali, tři už zemřeli a ostatní na to setkání nejspíš zapomněli. Tak jsme si otevřeli další šampaňské! Jak říkám, veselá banda.

Jaká jste vlastně tenkrát byla a o čem snila?

Jaká jsem byla? Dlouhá, nohatá, s blond hřívou vlasů, na konzervatoři ještě hodně zvědavá, nadšená studentka herectví, na vysoké už okouzlená divadlem. Věčně zamilovaná. Psala jsem básně. Kamarádi, které jsem tehdy potkala, mi zůstali dodnes. Večery a noci v „našce“ (v jejich Moravské vinárně, pozn. aut.), v Trias klubu, kde jsme do rána diskutovali o všem možném, pro nás tehdy veledůležitém. A o čem sní osmnáctileté holky, které v prvním ročníku vysoké školy musí myslet na to, že jejich zemi obsadila vojska tzv. spojeneckých armád? Zkuste si dosadit sama.

Čtěte také

Marie Rottrová

Čtěte také

Marie Rottrová: Nesmíme padat na ústa a musíme věřit, že to bude zase dobré

Kdo vás vůbec k herectví přivedl?

K herectví vás nemusí nikdo přivést, musí si vás samo přitáhnout, jako magnet. To že vás někdo vezme do zákulisí divadla, kde to voní šminkami, to je jen začátek cesty. Asi jste čekala, že řeknu, že mě k herectví přivedla moje maminka, která ochotnicky sama hrála, ale dnes, po těch pětapadesáti letech vím, že je to trošku jinak. S ní jsem jenom náhodou vstoupila do dílny, kde se vytvářelo cosi tajemného, krásného, vyráběly se tam zázraky. A já jsem se chtěla tomu řemeslu naučit. Tak jsem v patnácti vyrazila do světa. Celý život se tomu řemeslu stále učím a nepřestávám být okouzlena tím zázrakem, kterému se říká divadlo.

Co podle vás nesmí chybět dobrému herci?

Talent, pokora, píle, charisma a samozřejmě ta pověstná kapička štěstí.

Říká se, že každá profese má svou deformaci. Jaká je ta vaše?

Když vidím nějaký zajímavý typ na ulici, třeba z okna kavárny nebo v parku, hned si ho zanáším do svojí databáze, nemůžu z něj spustit oči a říkám si, jééé, ten by se krásně hrál nebo hrála, toho si musím zapamatovat! Zkouším si jeho mimiku nebo vadu řeči a rozhlížím se, jestli se někdo nekouká.

Čtěte také

Alena Antalová

Čtěte také

Alena Antalová: Dobře stárnout znamená být šťastná

Jak vnímáte mladou hereckou generaci? Nemáte pocit, že vidí jen pozlátko?

Ne, ten pocit nemám. Se svými studenty jsem o tom často mluvila. Mladá herecká generace to nemá vůbec jednoduché. Umělecké školy všech stupňů vysílají každý rok do praxe stovky absolventů, kteří touží a chtějí se v branži uchytit. Málokdo chce jít na oblast nebo tam zůstat, protože ve městech, kde je řada různých typů divadel, kde je televize nebo filmové ateliéry, dabingová studia, rozhlas, se mohou uživit snáz. Taková role v seriálu jim tu možnost dává. A jestli vidí za tou prací jen pozlátko, tzn. slávu a peníze? Jestliže je naše společnost nastavena tak, že peníze jsou na vrcholu všech hodnot, tak se samozřejmě mnozí ženou za vidinou tohoto vrcholu a chtějí ho dosáhnout co nejdříve. Přála bych jim, aby brzy zjistili, že existuje cesta možná méně schůdná, delší a náročnější, ale zasloužený úspěch se dostaví také.

Co nacházíte v divadle?

Neznám zázračnější prostor, než jakým je divadlo. Jeviště mi dává možnost prožít tolik osudů a příběhů v rolích, které jsem hrála a hraji, že by na ně nestačilo několik životů. Divadlo je živé umění a stát před publikem je štěstí, radost, ale i trápení a terapie. Pro obě strany. V hledišti hledám diváky zvídavé, vnímavé, kteří jsou otevření zážitkům. V posledních dnech, když jsem vstoupila na jeviště a viděla plné hlediště zvědavých a nadšených očí nad rouškami a respirátory, které se usmívají a těší se, byla jsem dojatá.

A míváte ještě trému?

Po těch letech, co hraju divadlo, už to nebývá doslova tréma, spíš zodpovědnost. Abych splnila očekávání diváků a nezklamala je. Trému, nebo jakési rozechvění, cítím při prvním kroku z portálu na jeviště. Pak ale uvidím ty zvědavé a nadšené oči a tréma je ta tam.

Čtěte také

Královna české krimi Michaela Klevisová

Čtěte také

Michaela Klevisová: Svérázné, starší dámy, co si žijí po svém, se mi píší snadno

Vaším majstrštykem je monodrama Můj báječný rozvod, v němž vytváříte všech patnáct postav. To musí být fyzicky velmi náročné…

Neřekla bych, že je to můj majstrštyk. Je to především krásně napsaný příběh autorky Geraldine Aronové a geniální překlad Pavla Dominika. Na mně už bylo jenom to zahrát. A těch postav je víc než dvacet. Ale fyzicky náročné to není, já se do těch postav nijak nepřevlékám ani si nenasazuju různé paruky v zákulisí. Je to náročné spíše vnitřně herecky – přecházením v rychlém tempu do různých poloh a charakteristických znaků těch postav, a také množstvím textu. Je to téměř 70 stran hustě psaných.

Je to jedna velká emotivní jízda, při které se diváci smějí i pláčou. Co cítíte vy?

Emotivní jízda? Rozvod? Je to spíš drama opuštěné ženy v letech, kdy je to nejméně vhodné. Kolem padesátky. To, jak se se svou situací s humorem popere, dokonce najde i východisko, je krásný příběh ženské síly a lásky. Ano, někteří diváci se smějí, některé divačky pláčou. Já se v tom představení cítím v sedmém nebi a jsem šťastná, že jsem se s tou rolí potkala. Už ji hraji téměř dvacet let.

Sama jste vdaná osmačtyřicet let, což je neuvěřitelné číslo. Jak udržet vztah při životě?

Vztah nelze udržovat při životě. To by bylo živoření. Něco jako dávat mu umělé dýchání nebo infuzi. Každý rok z těch osmačtyřiceti byl pro nás něčím významný a krásný. Jen je nám líto těch dvou uplynulých let, která jsme tak nějak rychle přežili a přáli si, aby byla co nejdřív za námi. Snad ty dva roky, které nám teď zbývají do společné padesátky, budou veselejší. To by měla být zlatá svatba. Prý se při ní vyměňují nové prsteny, musím to manželovi nenápadně sdělit.

Čtěte také

Zuzana Mauréry

Čtěte také

Zuzana Mauréry: Raději budu sama než osamělá s někým. To nechci znova zažít

V čem myslíte, že vás váš muž nejvíce ovlivnil? Možná i změnil?

Nejen můj muž, řekla bych, že celá jeho rodina. Přijali mě s velikou láskou. Moje tchyně byla úžasná žena, prvorepubliková kráska, která se jako jedna z prvních nechala ostříhat na mikádo, otec ji za to nesmírně pokáral, ale pak jí ten automobil stejně koupil. Můj muž mě ovlivnil v mnoha věcech, ale v jedné zásadní mě i změnil. Udělal ze mne mámu dvou krásných dětí a byl skvělej mámatáta, když jsem zkoušela v divadle, večer hrávala a vůbec, mohla dělat svoji profesi.

Váš syn Jan je farmaceut, dcera Adéla dramaturgyně, která je podepsaná třeba pod vaším dalším úspěšným představením Holky jako květ. Jak se vám spolu pracuje? Umíte se odstřihnout od vazby matka a dcera?

To víte, že ano. Zná mě lépe než ostatní, je na mne přísnější než na ostatní, ale musím říct, že kritické připomínky mi sděluje decentně. Já zase vím, že své práci rozumí a její poznámky k mé práci si beru k srdci. Doma už řešíme docela jiné věci.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Nikol Kouklová: Velkou bolest jsem sebou nechala projít. Posílilo mě to!

S dětmi a vnoučaty bydlíte pod jednou střechou. Jak takové vícegenerační soužití vypadá?

Bydlíme sice pod jednou střechou, ale každá rodina v jiném patře, takže se můžeme i nemusíme vídat. Teď v době izolací to bylo výhodné. Jinak jsme ale spolu rádi a pomáháme si, pokud to jde, vzájemně. Teď když jsem i já uvízla v karanténě, dcera nám nakupovala, snacha a syn nám nosili noviny, vnuci s námi mluvili přes Face Time, dalo se to přežít.

A jaká jste babička? Rozmazlovací, nebo spíš přísnější?

Obojí. Samozřejmě, že bych ráda byla víc rozmazlovací a všechny lumpárny odpustila, ale občas musí i babička ukázat pevnou ruku. Vychovávali jsme tak i naše děti.

Jak vlastně vnímáte běh času? Ptám se proto, že my ženy svůj věk hodně řešíme…

No tak, samozřejmě je mi líto, jak čas utíká, ale abych svůj věk nějak hodně řešila, to ne. Moje maminka se dožila krásných 98 let. Myslím, že po ní mám dobrou genetickou výbavu, tak na ni spoléhám, a žádné zákroky, které by byly proti přírodě, nemám v plánu.

A děláte pro sebe něco speciálního? Jak se udržujete v kondici?

V posledních dvou letech jsem byla manželka, kuchařka, pradlena, žehlířka, zahradnice, a když už to bylo možné, příležitostná herečka. V kondici jsem se udržovala všemi těmito aktivitami.

Na co se aktuálně těšíte – osobně i profesně?

Že už to všechno covidové trápení bude za námi, my někam vyjedeme na dovolenou, budeme chodit bez roušek a respirátorů, budeme si vidět do obličeje, jak se usmíváme, budeme se moci obejmout a setkat se s přáteli.

ELIŠKA BALZEROVÁ (72)

  • Rodačka ze Vsetína vystudovala konzervatoř a poté JAMU v Brně. Prošla Jihočeským divadlem, pak byla dvacet let členkou Divadla na Vinohradech.
  • S Tomášem Töpferem v roce 1998 znovuotevřeli Divadlo na Fidlovačce, kde působila i jako ředitelka.
  • Dnes ji můžete vidět v pražském divadle Studio DVA (inscenace Můj báječný rozvod, Holky jako květ).
  • Koncem ledna vstoupila do kina komedie Srdce na dlani, v níž má jednu z hlavních rolí. Dále ji známe třeba z filmů Ženy v pokušení, Tátova Volha, Teorie tygra, Láska je láska, S tebou mě baví svět.
  • Získala např. Českého lva, televizní cenu Elsa nebo Cenu F. Filipovského za dabing.
  • Je osmačtyřicet let vdaná a žije v Praze.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Martina Formanová: Občas chci Milošovi zavolat. Ale už se nelituju