V lednu vám bylo třicet let, pro ženy je třicítka tak trochu zlomová, jak ji prožíváte vy?

Měla jsem šílenou krizi, která nenápadně vstupovala do mého života, a když se ta třicítka blížila, všude jsem o tom mluvila, takže všichni kolem byli na mě opatrní. Nakonec mi pomohlo i to, že jsem asi dva měsíce před narozkami šla s kamarádkou na pivo, v kapse pár drobných – a číšník nám odmítl nalít s tím, že nejsme plnoleté! „Mně bude za dva měsíce třicet!“ povídám, a dokonce jsem se snížila k tomu, že jsem se vygooglovala: „Podívejte, to jsem já, věk: 29!“ Stejně nám nenalil. A tak jsme si musely domů pro občanky… Pak přišly narozeniny a já zjistila zajímavou věc – jakmile vám třicet odbije, krize téměř hned pomine.

Vaším životem zamíchal film Rafťáci, který vás posunul od tance k herectví. Nelitovala jste?

Ne, myslím, že nikdy. Tanci jsem se věnovala od pěti let a tancovala jsem vrcholově, jezdila na různá mistrovství, takže taneční konzervatoř byla jasnou volbou. Ale jakmile se koníček stane povinností a vy najednou „musíte“, je všechno jinak. Nicméně tanec miluju a bude navždy mojí součástí, protože si myslím, že je jedním z vyjadřovacích prostředků člověka.

Když jsme si domlouvaly rozhovor, jezdila jste na koni. Je to vaše záliba?

Ani ne, ale když můžu, tak si zajezdím. Na divadelní fakultě jsme sice měli předmět jízda na koni, ale byl nepovinný a já byla líná jezdit do stájí…

V rámci role jste nikdy nemusela na koni jet?

Ne. V pohádce Princezna zakletá v čase, která bude brzy uvedená do kin, na něm sice moje postava jede, ale přiznávám, že to nejsem já – v rámci úspory času jsem byla zastoupena dublérkou.

Kvůli téhle roli jste také střílela z luku a prováděla akrobatické kousky. I v tomhle případě vás zastoupila náhradnice?

Ne, mám ráda, když se kvůli práci musím učit nové věci, takže se toho, pokud je to možné, snažím naučit co nejvíc. I to byl možná jeden z důvodů, proč jsem tu roli vzala. Amélie – moje postava – sice neměla umět moc dobře střílet, ale mě to tak chytlo, že jsem trénovala, kdykoli jsem měla čas. A naši kaskadéři se mě ujali, aby mě naučili všelijaké přemety – předváděla jsem je pak zavěšená na lanech, která se v postprodukci vymazala. Není to úplně jednoduché, ale když člověk pochopí ten grif, je to docela zábavné.
Princezna zakletá v čase měla mít premiéru v březnu, ale kvůli situaci s covidem-19 musela být odložena na září, stejně tak natáčení filmů.

Jak jste využila volný čas?

Nechtěla jsem sedět jen doma na zadku, a protože nemoci jsem se nijak zvlášť nebála, snažila jsem se pomáhat všude, kde bylo potřeba. S kamarády jsme zavedli manufakturu na šití roušek, na mě zbylo stříhání a žehlení. Pak jsme je rozváželi do nemocnic, do LDN a do domovů důchodců. Taky jsme spolu s přáteli z obchodu Haenke distribuovali dezinfekce. Ale úplně nejlepší byl nápad psát dědečkům a babičkám dopisy, kterými jsme se snažili jim to nejisté období zpříjemnit. Užili jsme si spoustu legrace, máme z té doby krásné zážitky a taky jsme udělali dobrý skutek…

Ovšem ani pokud jde o hraní, nesložila jste ruce do klína a odehrála jste s Terezou Ramba čtyři představení Amerikánky – i když trochu jinak…

Ano, natáčeli jsme live streamy s Amerikánkou. Byla to neskutečná zkušenost i zábava a aspoň jsme nevyšly s Terkou ze cviku. Neumím být úplně nečinná a vypadnout z kola ven, proto bylo fajn, že se našla cesta, jak Amerikánku uvádět i v podmínkách, jaké na jaře panovaly. Odehrály jsme ji v několika nezvyklých prostředích – nejnáročnější to bylo ve výběhu pro hyeny, protože to bylo naše první představení v terénu a pak… hrozně to tam smrdělo! Herecky to bylo docela náročné, protože jsme zvyklé hrát Amerikánku na velkých jevištích, nemluvě o tom, že normálně hrajeme do hlediště a najednou tam nebylo – musely jsme vymyslet jinou cestu, jak se přiblížit divákům.

Mnozí si možná myslí, že dvě herečky, nebo vůbec „mladé herečky“, se zákonitě rovná rivalky... Co vy a Tereza?

Pojí nás tak dlouhé přátelství, že téma rivality mezi námi mi přijde naprosto srandovní.
Právě teď se moc nevidíme, Tereza má hodně práce a má rodinu, takže naše přátelství není tak intenzivní jako dříve, kdy jsme spolu vyrůstaly, cestovaly a nějaký čas i bydlely. Známe se patnáct let a náš vztah, logicky, prochází různými fázemi, lze ho do jisté míry přirovnat k manželství.

Amerikánka je postavená na příběhu Emy Černé, ke které nebyl osud právě vlídný. Snažila jste se o ní dozvědět víc?

Od začátku jsme se na ni s Terkou samozřejmě vyptávaly. Její příběh a osobnost jsou tak poutavé, že jsem toužila podívat se do očí člověku, který tím vším prošel a stále bojuje. A pak jsme měly tu čest ji potkat a seznámit se s ní.

Měla jsem možnost vidět vás jako Emu v Amerikánce, jako Báru v road movie Všechno bude i jako Miu ve snímku Tiché doteky (Eliška Křenková byla letos za roli au pair v rodině fanatiků nominována na Českého lva za hlavní roli – pozn. red.). A každá ta postava je úplně jiná…

Mám pestrý herecký rejstřík! Kdybych měla srovnat Miu a Báru ve Všechno bude s Emou Černou, tak Bára i Ema jsou, řekla bych, holky od rány – i když Ema během představení prochází určitým vývojem. Kdežto Mia je jejich úplný opak, trochu bezradné děvče, lehce zmanipulovatelné… To je úkolem herce umět ze sebe vytahovat všechny možné polohy, které v sobě má. Nikdo z nás není černobílý, jsme utvořeni z mnoha vlastností i pocitů, a já se je snažím najít a využít v té které roli.

Proč vůbec podlehne Mia manipulaci ze strany svých zaměstnavatelů? Hledala jste, jako její představitelka, důvody, které k tomu vedly?

To víte že hledala. Potřebovala jsem ji pochopit. Dokonce jsem četla i antropologickou studii o au pair. Myslím, že to souvisí s životním obdobím, ve kterém se dívky k tomuto povolání uchylují. Je to fáze, ve které je dívka nejistá, snaží se osamostatnit, nezná svou vlastní hodnotu. Potřebuje dokázat sobě i ostatním, že na to má, že se dokáže sama o sebe postarat a dosáhnout něčeho většího.
A v tom období může být i snadno manipulovatelná. To se může stát každému z nás… I já jsem sebou kdysi nechala manipulovat tím, že jsem se snažila, aby byli všichni kolem mne spokojení, a nebrala jsem ohled na sebe. Dnes už víc poslouchám sama sebe a dávám si pozor na to, co chci a co nechci. I proto bylo pro mě tohle téma důležité, reflektovat to, co sama znám, i když v jiném kontextu, v jiných situacích. Koneckonců, myslím, že celý svět dnes a denně čelí manipulaci.

Film se točil v Rize a převážně anglicky. Jak jste se s tím poprala?

Bála jsem se toho a bylo to určitě těžší než hrát v češtině, ale snad jsem to nějak zvládla. Je dobré překonávat hranice svojí komfortní zóny. Poprvé jsem měla takhle velkou roli, byla jsem v každém obraze a velice mi vyhovovalo, že jsem bydlela sama, odříznutá od všeho a všech, mohla se na postavu Mii soustředit a nebyla ničím ani nikým rozptylovaná. Pokud to lze, tak možnost nemíchat natáčení s ničím jiným využívám. Neumím svoji energii dělit mezi víc projektů.

ELIŠKA KŘENKOVÁ
• Studovala na taneční konzervatoři Duncan a na DAMU.

• Ztvárnila celou řadu filmových, televizních a divadelních rolí v českých i zahraničních produkcích.

• Je známá zejména ze seriálů Pustina či Vyprávěj, z filmů Rafťáci, Všechno bude, Tiché doteky, Rodinný film atd.

Převzato z časopisu Glanc.