Přinesla jsem vám Vlastu, vy mně Nový prostor. Máte svého oblíbeného prodejce?

Jmenuje se Slávek, známe se přes deset let. Je částečně nevidomý a dříve prodával v metru na Vltavské, kudy jsem chodívala na herecké kurzy. Pak se přemístil na Národní třídu, kde jsem každé ráno vystupovala cestou na DAMU. Tehdy vzniklo naše přátelství. Ukázal mi, jak funguje celý projekt Nový prostor (časopis pouličně prodávají lidé v sociální tísni, z jeho ceny mají polovinu, pozn. aut.), byla jsem s ním několikrát na jejich vánoční besídce. Se Slávkem se podporujeme navzájem. Před jedněmi klauzurami na DAMU, kterých jsem se opravdu bála, mi dal talisman pro štěstí. Dodnes ho nosím v kabelce, už to bude asi sedm let.

Překvapila jste mě dárkem, ale i účesem. Čekala jsem, že budete nakrátko. Vypadalo to tak při udělování Českých lvů, kde jste vystoupila s velmi osobním projevem k válce na Ukrajině.

Ten účes vymyslel můj blízký kamarád a výborný kadeřník Martin Tyl. Měl ho hotový do dvaceti minut, předem jsme si nic nedomluvili. V sále mě pak někteří kolegové ani kamarádi nepoznávali. Přiznám se, že jsem tehdy moc nevnímala, jak budu vypadat. Vše včetně šatů a mejkapu jsem s plnou důvěrou přenechala profesionálům. Krátké vlasy jsem od dětství nikdy neměla, ale kvůli roli, která by to vyžadovala a mělo by to pro mě smysl, bych šla do jakékoli proměny.

Čtěte také

Čím jsou spolu partneři déle, tím častěji se chuť na sex vytrácí

Čtěte také

Kam se ztrácí orgasmus? Pracujte na svém chtíči

Shodit vlasy – nebyla by to trochu oběť dané roli?

Jako oběť to rozhodně nevnímám. Jde spíš o propojení s postavou, o jistý druh symbiózy. Navíc mě herecké proměny děsně lákají! Tělo je můj pracovní nástroj, a když je potřeba, jsem připravena proměnu podstoupit.

Jako tomu bylo u dívky Kláry Osecké – hrdinky filmu Stockholmský syndrom, kde jste hrála zneužívanou a psychicky narušenou oběť?

Zrovna u této role byly fyzická proměna i prolnutí s postavou velmi silné. Poměrně dlouho jsem se na ni připravovala, a to i s psycholožkou, která pracuje s oběťmi i pachateli. Čím víc mi odkrývala svět obětí tohoto syndromu (oběť je na pachateli závislá, získá k němu během věznění či zneužívání specificky kladný vztah, pozn. aut.), tím víc jsem pozorovala své okolí. Třeba v tramvaji jsem si všímala chování cestujících… Ta role ve mně žila i v běžném každodenním životě. Naštěstí se mi nikdy nestalo, že bych v nějaké roli uvízla. Možná i díky svým rituálům.

Jakým?

Například si vždy koupím něco drobného, čím doplním svůj kostým. Pro diváky to ale samozřejmě zůstane neviditelné, abych nezasahovala do práce kostýmním výtvarníkům. Přemýšlím při tom, co by se té postavě líbilo, i tím se jí přibližuju. Ale vím o tom jen já, jsou to moje tajemstvíčka. A když celý projekt skončí, tyhle malé symbolické drobnosti vyhodím.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Hollywoodské babičky, které zastavily čas. Která z nich má nejvíce vnoučat?

Jak důležitá je pro vás příprava na roli?

Velmi. Abych pak mohla na place pracovat intuitivně, ale s vědomím, že mám pevný základ. Že mám ve své roli kořeny.

Když jste uviděla mé otázky napsané ručně, smála jste se, protože jste taky psavec?

Přesně! Text si mnohem lépe zapamatuju, když si ho přepíšu rukou. Daleko víc si při tom všímám slovosledu. A pokud jsou to dialogy, píšu si i texty jiných postav, což je pro mě skvělý vhled do jejich výrazových prostředků. Teď jsme točili šestnáctidílný seriál Chlap, kdy jsem se nové texty učila denně. Cítím, že mám po půlroce pěkně vybičovanou paměť.

Co se všemi těmi popsanými papíry děláte? Vyhazujete je?

Některé ano, ale mám spoustu diářů rozdělených podle rolí. A taky mám černou koženou truhlu, ještě z doby na DAMU, kam si z každé divadelní nebo filmové práce ukládám věci na památku. Může to být malá část kostýmu, třeba náušničky, lístek do divadla, scénář… Když zemřel Ladislav Mrkvička, jeden z mých hlavních pedagogů na DAMU, našla jsem v truhle scénář z klauzur, kde mám zapsané i jeho připomínky a rady. To mě zahřálo u srdce. Víte, moje scénáře vypadají jako salát! Celé jsou popsané malým písmem, zapisuju si přesně, co režisér říká. Kolegové si ze mě už dělají legraci „Hlavně si to zapiš!“. Ve škole jsem dostávala z písemek vždy známky s minusem, protože jsem malinkým nečitelným písmem popisovala papíry i dokola po obvodu, takže je učitelé museli při opravě otáčet a dost luštit.

Čtěte také

Jiří Mádl

Čtěte také

Pochybnosti o sobě samém ho ničí. Jiří Mádl si dal od filmu pauzu a píše knihu

Přitom jste byla snaživá a pracovitá žačka. Myslíte, že stačí mít talent?

Už na DAMU nám říkali, že talent nikdy nestačí a postupem času vás předežene někdo, kdo je opravdu dříč. Je spousta talentovaných lidí, kteří na to sebejistě spoléhají a prochází jim to. Když to vztáhnu na sebe – nemyslím si, že bych měla takový talent, který by mi dovolil nemakat. Navíc jsem perfekcionistka, což na sobě nemám ráda, protože je to vyčerpávající pro mě i moje okolí. Ráda bych měla víc přirozené lehkosti „Ono to nějak dopadne!“. A myslím si, že talent souvisí i s tím, jak pečujete o svou duši.

Vysvětlíte mi to?

Že se o talent dá i přijít. Když stojíte před rozhodnutím, vaše intuice křičí „Ne!“, a přesto opakovaně upřednostňujete racionalitu na úkor své duše. Když jdete stále proti svému přesvědčení a děláte věci, které vás ničí. Pokud je talent dar od Boha, čím víc smluv s ďáblem uzavírají takto políbení lidé, tím víc přicházejí o svůj talent, až ho můžou ztratit úplně.

Když vzpomínáte na své studium na DAMU, říkáte, že jste to měla se sebou těžké. Že jste byla sama sobě největším konkurentem, až nepřítelem. Kam jste se v tomto směru posunula za šest let od konce školy?

Svou vnitřní harmonii asi stále hledám. Myslím si, že jsem na sebe extrémně tvrdá a neodpouštím si malé přešlapy. Zažila jsem i vyhoření, protože jsem svou duši spíš bičovala za to, že nejsem stoprocentní, než ji hladila. Herectví miluju, ale tehdy jsem si dokonce vyhlédla jedno květinářství na Letné, kde bych mohla pracovat…

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Plánujete dovolenou na Menorce? Pláž, město a historie vás pohltí

Byla byste krásná květinářka. Ale nebyla by to škoda?

Teď trochu odbočím, ale vrátím se. Minulý rok jsem během pandemie měsíc pracovala s režisérem Michalem Blaškem jako náhrada za jazykovou koučku, která onemocněla. Potřebovali někoho, kdo umí rusky, aby procházel české texty s ukrajinskou herečkou Vitou Smachelyuk. Byla to pro mě obrovská zkušenost! Jako herečka se na place soustředím především na svou práci. Jako „language“ koučka jsem seděla za režisérem a kameramanem a mohla je pozorovat při akci. Kameramana, jak čaruje s osvětlovači, režiséra u monitoru a jak komunikuje s herci… Na pokoji jsem bydlela se skriptkou, takže jsem viděla její přípravu na plac. Byla jsem unesena samotným řemeslem i vědomím, jaká jsme všichni kolečka ve filmovém soukolí, která do sebe zapadají. A díky jinému úhlu pohledu jsem se do herectví ještě víc zamilovala.

Během covidu jste také připravovala společný projekt se svým partnerem, reklamním režisérem Markem Jarkovským. Jak to dopadlo?

Ještě leží v šuplíku a Marek by určitě nebyl rád, kdybych o tom teď mluvila.

Nevadí. A o Markovi mluvit můžeme? Prý už si soukromí tolik nestřežíte…

Na rozhovorech mě vždy štvalo, když se začínalo Ruskem nebo jestli s někým chodím.

To jsem ráda, že jsem vás nenaštvala hned první otázkou.

Naopak! Máte tisíc plusových bodů! I kdybych se narodila v Berouně, je to nejvíc podstatné pro mě, ale asi ne pro čtenáře (narodila se v ruské Kazani, pozn. aut.). O svých partnerech jsem dřív nemluvila, ale Marek je ze stejného oboru a seznámili jsme se při práci, takže mi přijde přirozené o něm mluvit i v médiích. Všechny moje dřívější pochybnosti o tom šly stranou.

Čtěte také

Jan Libíček byl výborný komik, ale exceloval i v dramatických rolích.

Čtěte také

Jan Libíček: Mistr malých rolí měl panickou hrůzu z doktorů a zemřel na place

Četla jsem mnoho vašich vzpomínek na dětství v Rusku. Zaujalo mě, jak detailně si to pamatujete, ačkoli jste tam žila jen do sedmi let.

To ano, po přestěhování do Česka jsem šla do první třídy. Ale opravdu si živě pamatuju, jak jsem doma hrála denně dětská představení. Jak jsem toužila bavit prarodiče, kteří mě v tom podporovali. Jsem nesmírně čichový člověk, takže si pamatuju vůně babiččiných rtěnek, parfémů a jejích skříní. V jedné měla líčidla a spoustu bižuterie včetně klipsových náušnic, ve druhé pak šátky, paruky… Prostě neuvěřitelné poklady, ve kterých jsem se neustále přehrabovala a zkoušela si je. Druhá babička s dědečkem mě zase vedli k lásce k přírodě. Mnohé mi dovolovali, z lesa jsem jim nosila v krabičkách nejrůznější breberky. Pak už tedy na tajňačku, protože jim doma kvůli mně pořád někde něco vylézalo. Dokonce si pamatuju, jak jsem se snažila pod křeslem tajně sedět na vejcích, která jsem našla v lese vypadlá z hnízda. A jak jsem brečela, když jsem nějaké vejce rozsedla.

Vaši prarodiče ještě žijí? Promiňte, teď jsem se nad tou otázkou sama zarazila, když ji pokládám v době války…

Naštěstí ano. Žijí v Rusku, ale dědeček pochází z ukrajinské Chervony Slobody, takže můj tatínek je poloviční Ukrajinec. I můj nevlastní tatínek je Ukrajinec, velká část jeho rodiny včetně jeho maminky žije na Ukrajině… Jako rodina máme s Ukrajinou pokrevní pouto. To, že jsou rozpoutanou válkou zničené de facto obě země, je neskutečná hrůza.

Ve svém projevu na veřejné akci Milionu chvilek pro demokracii a poté na Českých lvech jste odsoudila ruskou invazi a proputinovskou propagandu. Vyjádřila jste podporu Ukrajincům i Rusům, kteří jsou proti válce a diktátorskému režimu. Se svou rodinou jste to konzultovala předem, abyste je tím neohrozila. Co vám řekli?

Rodina žijící v Rusku i tady v Praze mě plně podpořila. Rodiče mi řekli, že jsou na mě velmi pyšní. To pro mě bylo nejvíc, protože vím, že v mnoha rodinách se lidé názorově nesejdou. Jsem šťastná, že v naší rodině takové rozkoly nenastaly. Protože je to velká bolest, když vidíte, jak se lidé vedle vás vlivem propagandy proměnili. Říkám jim „vlkodlaci“, predátoři, kteří umějí vyčkávat…

Čtěte také

PRShots, info o ceně v obchodě

Čtěte také

Buďte džínová od hlavy až k patě. Denim v trendech neumírá

Myslíte teď někoho konkrétního?

Jsou mezi nimi bohužel i někteří naši známí a také blízcí rodinní přátelé, teď už tedy někdejší. Zároveň ale věřím, že v Rusku žije spousta svědomitých lidí, kteří jsou si vědomi toho, co se doopravdy děje. V dnešní době nelze zůstat nestranným. Už dřív jsem si v Rusku všimla, jakou tamní propaganda nastoluje rétoriku: patriot rovná se Rusko – rovná se Kreml – rovná se Putin. Takže když kritizujete vládu, kritizujete tím svou vlast. Připodobnila bych to k situaci dvou bratrů, kteří mají nemocnou matku. Jeden z nich říká: „Bratře, ona je na tom opravdu zle. Už nemůže stát, ani nás nepoznává. Musíme ji odvézt do nemocnice!“ A druhý mu odpovídá: „Proč takhle mluvíš o naší matce? Copak ji nemiluješ? Vždyť je živá, jen trochu unavená!“ Zároveň nevěřím uváděné statistice, že osmdesát procent Rusů válku podporuje, protože nevěřím statistikám za totalitního režimu. Když žijete ve strachu a zavolají vám, vyděsí vás už jen to, že znají vaše číslo a vědí, kde bydlíte. Z toho přece nemůže vzejít nezávislý průzkum veřejného mínění.

Princip kolektivní viny je pro vás naprosto nepřijatelný, varovala jste před jeho uplatňováním.

Válka je nesmírná tragédie, která vyvolává silné emoce. Obrovská vlna rusofobie je pro mě pochopitelná, ale jsem proti kolektivní vině. Na druhou stranu, zda tady u nás někdo někoho hází do jednoho pytle, mi v tuto chvíli nepřijde natolik závažné ve srovnání s tím, jaké hrůzy prožívají lidé na Ukrajině. Pořád se mi o tom těžko mluví, protože mě to strašně bolí… Víte, Rusko je pro mě teď především moje rodina (Elizaveta má české i ruské občanství, pozn. aut.). A cítím, že jsem vyrůstala v bájné Atlantidě, která už je potopená, a to mi trhá srdce. Asi je to nepřenosná zkušenost… Ale pořád je to nic oproti tomu, co se děje Ukrajincům v jejich zemi.

Co vám aktuálně dává naději?

Uplynulé dva měsíce si moc nepamatuju. Měla jsem hodně práce, zkoušeli jsme v divadle, točila jsem… Ale nic z toho mi vlastně nezůstalo v paměti, protože jsem prostě nebyla myšlenkami tady a teď. Jako by vše šlo stranou… A naděje? Pořád ji hledám. Často myslívám na to, že při pádu letadla musíte nejprve nasadit masku sobě, až pak dítěti. Cítím, že si teď potřebuju sama nasadit ochrannou masku, abych byla silná pro svou rodinu. Podporujeme se navzájem, i oni mi dávají velkou sílu, spolehnout se můžu i na svého partnera. Jsem šťastná, že je mám.

ELIZAVETA MAXIMOVÁ (30)

  • Divadelní a filmová herečka.
  • Je na volné noze, aktuálně hostuje ve Studiu DVA (představení Beckham) a Dejvickém divadle (Elegance molekuly).
  • Hraje v televizních sériích, seriálech i filmech (Božena, Chlap, Modelář, Přání Ježíškovi…).
  • Vystudovala činoherní herectví na DAMU, během studií hostovala v Národním divadle.
  • Narodila se v ruské Kazani, od sedmi let žije v Praze. Má české i ruské občanství, část její rodiny žije na Ukrajině.
  • Její partner je reklamní režisér Marek Jarkovský.
  • www.elizavetamaximova.com

Čtěte také

Problémy s početím řeší spousta párů

Čtěte také

Děloha k pronájmu. Kdo vám v Česku odnosí dítě a co na to říkají zákony?