Ema Destinnová patřila bezesporu k výjimečným ženám české historie. Mnozí ji sice považovali za podivínku a během života se setkávala s nepochopením, přesto dokázala svým hlasem oslnit nejen rodnou vlast, ale celý svět.
Narodila se jako Emilie Pavlína Kittlová a byla jednou z pěti dětí důlního podnikatele, majitele realit a kulturního mecenáše Emanuela Kittla a operní pěvkyně Jindřišky Šrutové. Jejím pradědečkem byl údajně léčitel Jan Josef Antonín Eleazar Kittel. Rodina byla bohatá, tatínek svou dceru rozmazloval a nikdy na dceři nešetřil, pokud jde o podporu jejího talentu. Malá Emilie byla temperamentní, výstřední, nebála se a už v osmi letech veřejně vystupovala s houslemi. I díky tomu jí umožnil studovat na konzervatoři a plánoval, že z dcery vyroste houslistka. Profesor, který ji vyučoval, ale doporučil otci, aby se věnovala zpěvu. Tehdy se začala připravovat na pěveckou dráhu.
Odmítnutí doma a útěk do ciziny
Snadné to ale mladá Emilie neměla. Bylo jí devatenáct let, když se v roce 1897 ucházela o místo sboristky Národního divadla, ale tehdejší ředitel ji tvrdě odmítl. Jak píše Robert Rohál v knize Lesk a bída slavných českých žen, prý nemá vůbec žádný hlas a že by si měla dopřát raději ledové sprchy. To bylo pro Emilii velmi hořké zklamání, ale ona se nezhroutila. Věřila si a dala sbohem české krajině a zamířila za hranice do Drážďan. Chvíli pobyla v Dvorní opeře, ale i tam jí řekli, že není dost muzikální. Zamířila tedy do Berlína, kde se snažila získat angažmá v Theater des Westens, ale ani tam to nevyšlo. Místo ovšem nedostala nikoli proto, že by neuměla zpívat, ale proto, že prý byla málo hezká.
Černooká dívka se nevzdala a nakonec dostala angažmá ve svých dvaceti v berlínské Dvorní opeře. Tam se stala téměř přes noc hvězdou první velikosti, a to díky záskoku v opeře Sedlák kavalír, kdy bez zkoušení doslova excelovala v roli Santuzzy. Tehdy také začala používat umělecké jméno – Emmy Destinn. Zvolila si ho podle manželů Loewe-Destinnových, kteří ji učili hudbu, když jí bylo čtrnáct, a už tehdy jí předpovídali velkou slávu.
Milovali ji lidé i císař
V berlínské Dvorní opeře zpívala deset let a dostávala spoustu nabídek ze světových oper, dokonce i Metropolitní v New Yorku. Zbožňovalo ji publikum i dvůr, protože byla také inteligentní a velmi vtipná. Hovořila německy, anglicky, francouzsky a italsky. Byla ženou mnoha talentů, kromě zpívání také psala, vydala několik básnických sbírek, a dokonce začala psát autobiografický román. Její hlas miloval císař Vilém II., kterému jeden čas zpívala každý den árii z Figarovy svatby. Cestovala po světě, vystupovala v Paříži i v Praze, která ji kdysi odmítla. Teď ovšem jako hvězda vyprodala v Národním divadle všechna představení. Okouzlila i londýnské publikum, kde v roce 1904 zpívala se slavným Enrikem Carusem. V její kariéře byla nejpopulárnější opera Aida, kterou milovala.
Ve třiceti se stala čestnou členkou Národního divadla v Praze a získala titul „pruská dvorní komorní pěvkyně“. Tehdy také poprvé vystoupila v Metropolitní opeře jako Aida ve Verdiho opeře. Tento koncert odstartoval její americkou úspěšnou kariéru. Byla tou, která se zasadila o to, aby se v Metropolitní opeře hrála Smetanova Prodaná nevěsta. Jako Mařenka byla neodolatelná a není divu, že se Prodaná nevěsta hrála postupně i v dalších amerických městech. Mnohem více ale milovala postavu Milady ze Smetanova Dalibora.
Žena toužící po lásce
V sedmnácti byla zamilovaná do cyklistického závodníka Jindřicha Vodílka, ale ten se s ní po čase rozešel. To Emilii velmi zranilo. V životě měla několik vztahů, většinou krátkodobých. Někteří muži o ni měli zájem, ale ona ne – odmítla dokonce Pucciniho nebo Enrika Carusa. Vdávat se jí nechtělo, a pokud by se vdala, jedině za Čecha, jak říkala. Deset let však měla vztah s pěvcem Dinhem Gillim, který pocházel z Alžírka a s nímž se poznala v Metropolitní opeře. Jezdil za ní do Čech a účinkovali spolu i v Národním divadle v představení Libuše. To, že byl ženatý, nevadilo sice ani jemu, ani jeho ženě, ale Ema si musela vyslechnout hodně urážek a morálního opovržení.
Vztah ženáče s pěvkyní byl často velká Itálie, oba byli temperamentní, takže hádky u nich nebyly nic výjimečného. Přesto se vzájemně obdivovali a respektovali. Ačkoli nebyl stále rozvedený, žili spolu jako manželé, ona mu dokonce svěřila veškeré svoje finance. V roce 1912 se spolu vrátili z Čech do New Yorku, o dva roky později koupila Ema zámeček ve Strži nad Nežárkou a nechala ho za velké peníze opravit. Všechny své cennosti nechala odvézt právě sem. Bohužel přišla první světová válka a Gilli jako francouzský státní příslušník byl na zámku internován. Ona na dvě sezóny odjela do Ameriky, on zůstával ve Stráži.
Vlastenka rebelující proti Rakousku
Psali si dopisy, ale v roce 1916 obvinily rakouské úřady Destinnovou z protistátní činnosti. Vzali jí pas a na zámku zůstala i ona. Tehdy také definitivně skončil jejich vztah. Jakmile odmítla účast na koncertě podporujícím rakouský Červený kříž, návrat do Ameriky byl nemožný a veškeré smlouvy byly zrušeny. Proti Rakousku protestovala aspoň tím, že zpívala na velkých národních koncertech a většinou měla na šatech červenobílou stuhu. Po rozpadu Rakouska-Uherska vyprodala 24 koncertů v Národním divadle a už v roce 1919 se vrátila do Ameriky, kde ještě v roce 1921 podnikla turné. Na někdejší věhlas už ale nikdy nenavázala.
Ding Gilly skončil v táboře pro cizince v Raabsu a v roce 1917 se Ema zamilovala do lesního inženýra Viléma Kunstovného. Bohužel lásku jí neopětoval, nicméně mu dávala hodiny zpěvu. Neopětovaná láska ji trápila, začala žárlit a o své lásce psala i své sestře.
Nešťastná a nemocná
Romantickou aférku prožila v roce 1922 na svém zámku s nadporučíkem letectva Josefem Halsbachem a za rok se konala svatba. Manželství s mužem, který byl o dvacet let mladší, však nebylo spokojené. Manžel by vypočítavý a ona se uzavřela do sebe. Josef hýřil a dělal dluhy, tajně prodával její majetek.
Mezinárodní kariéru skončila v roce 1928 vystoupením v Londýně, v Queenʼs Hall, v rámci desátého výročí vzniku Československa. Přestože ji stále považovali za velkou zpěvačku, nabídky na vystoupení nedostávala. Peníze jí ubývaly a dluhy naopak rostly. K tomu se přidaly zdravotní problémy, nešťastná byla i z odmítnutí stát se profesorkou zpěvu na pražské konzervatoři. Útěchu hledala hlavně v rybolovu a zahradničení, věnovala se ochotničení. Přestala vidět na jedno oko, měla problém s tlakem, žaludkem i srdcem. Ztratila důvěru v lidi, tak psala denně dopisy a byla téměř stále sama. Ve Stráži napsala román Ve stínu modré růže, který vyšel v roce 1924 a ocenili ho i kritici. Zemřela v tichosti náhle v lednu 1930 v českobudějovické nemocnici.
Zdroj: Leska a bída slavných českých žen, Robert Rohál, Petrklíč, 2016
