Při jejím ataku jsem měl lehčí záchvaty, které připomínají zahledění se a projevují se i ustrnutím v aktivitě. Nejdříve jsem si nemoc vůbec nepřipouštěl. Narodil jsem se ve znamení Střelce a ten nesnáší „okovy“ a omezení. Srovnával jsem se s tím opravdu těžce a trvalo dlouho, než jsem se smířil s tím, že můj život už nebude takový jako dříve. Časem jsem také pochopil, že otázky typu: „Proč zrovna já?“ nevedou k ničemu a také jsem viděl, že jsou na tom někteří mladí lidé daleko hůře. A tak jsem se rozhodl, že se s epilepsií, která je bohužel mojí součástí, „nějak dohodnu“, a zvládnu to.
Co je to epilepsie? Podívejte se na vysvětlení ve videu:
Když přichází aura
Ze začátku to ale bylo opravdu těžké! Frekvence mých záchvatů byla různá. Míval jsem je dvakrát za měsíc, ale někdy jich bylo do měsíce i padesát. Lékaři moji epilepsii vyhodnotili jako farmakorezistentní. Počítali tedy s tím, že mi nebudou zabírat léky, a zařadili mě do operačního programu. Naštěstí pro mě lékaři v nemocnici u svaté Anny v Brně nedávno přišli na kombinaci léků, které mi zabírají. Z operačního programu mě vyřadili s tím, že léčba je přece jen účinná, riziko operace převyšuje její benefit a je pro mě vůbec celkově riziková. Když na mě přišla aura, cítil jsem ji jako vnitřní nevolnost. Stažení žaludku, zvýšený tep, někdy se mi třeba roztřepaly ruce, k tomu migréna hlavy. Asi v devadesáti procentech pak aura přešla do záchvatu. Jakmile jsem pocítil, že „to na mě jde“, snažil jsem si sednout a uklidnit se, vydýchat to. Moc to ale nezabíralo, a záchvat i tak přišel. Od začátku aury k záchvatu to konkrétně u mě trvalo většinou od třiceti sekund až do dvou minut.
Záchvat na hráčském stole
Když mi byla diagnostikována epilepsie, pracoval jsem již čtyři roky v kasinu. Naštěstí mě pár měsíců před tím, než mi vstoupila epilepsie do života, povýšili na manažera pokeru. Pracoval jsem převážně přes den a mohl jsem tam zůstat i nadále. V kasinu o epilepsii časem věděli vlastně všichni, včetně vedení, a mám pocit, že dokonce i někteří hráči. Šéf v tomhle kasinu byla taková „stará škola“. Starší pán v kabátu, který na první dojem působil jako nějaký mafián. Coby řadový zaměstnanec jsem před ním měl neskutečný respekt, měl jsem vždycky smrt v očích, když jsem věděl, že se má ukázat. Na pozici manažera pokeru jsem pracovní záležitosti musel řešit už jen s ním a zjistil jsem, že je vlastně úplně v pohodě. Nad mou nemocí jen mávl rukou. Tohle kasino bohužel po nějaké době kvůli městským vyhláškám muselo skončit. Další práci jsem získal zase v kasinu, tentokrát u německých hranic. Má pozice byla poker dealer, seděl jsem za stolem a míchal karty. O epilepsii jsem řekl jen některým vyvoleným z vedení, se kterými jsem byl domluvený na denní směny. A tam jsem dostal jeden záchvat přímo na stole, který trval asi půl minuty. Místo čtyř karet jsem rozdal hráčům dvě, začal jsem zmatkovat a hráče jsem nevnímal. „Já myslel, že jsi sjetý, anebo že se ti něco stalo,“ řekl mi pak nadřízený. Nakonec se všechno vysvětlilo a já zjistil, že v tomhle kasinu jsme s epilepsií byli dokonce tři.
Panické ataky v práci
Právě pracovní omezení cítím u epilepsie nejvíc. Mám maturitu z bezpečnostně právní činnosti, jenže kvůli nemoci je pro mě práce u policie, armády nebo třeba u vězeňské služby ČR passé. Nemůžu mít zbrojní průkaz, nesmím pracovat v noci, a nejvíc mi asi vadilo, že jsem nemohl řídit auto. V současnosti jsem zaměstnaný v jednom z nejznámějších internetových obchodů na pozici konzultanta prodeje. Vydávám zakázky, pomáhám zákazníkům s výběrem vhodného zboží, pracuji ve skladu, uklízím prodejnu. Když jsem nastupoval, šéfovi jsem popravdě všechno sdělil. On to ale neřešil a překvapil mě slovy: „To je v pohodě, já mám epilepsii také.“ V tomhle zaměstnání se mi záchvat vyhnul, ale míval jsem aury, které se nakonec ukázaly jako panické ataky. Lékaři to naštěstí dokázali vyřešit. Ukázalo se, že je pro mě důležitá hlavně psychická pohoda. Na začátku mi hodně pomohla rodina. Zkušenost s touto nemocí ale nikdo neměl. Když se to doma dozvěděli, po prvotním šoku přišly pochopení a podpora. „Hlídej se. Dávej na sebe pozor. Co nejdřív se uzdrav,“ slýchával jsem docela často.
Přítelkyně neutekla
Největší podpora ale přišla od mé tehdejší přítelkyně. Když padl „ortel“, že trpím epilepsií, byli jsme spolu pouhé čtyři měsíce. Tehdy mi vzali řidičák. Natálie ode mě nejenže neutekla, ale prohlásila: „Zítra si dávám přihlášku do autoškoly.“ Na pláč prostě nebyl čas. Brala to tak, jak to je. A stále bere, protože z tehdejší přítelkyně je dneska moje manželka, se kterou jsme si koupili dům a narodila se nám dcera Anastázie. Žijeme běžným rodinným životem. Pokud zrovna nejsme na zahradě, většinou jsme na nějakém výletě. Chodíme na procházky s naší fenkou argentinské dogy Kairou, máme rádi zoo a pomaličku s dcerkou zkoušíme hory nebo koupaliště. Letos jsme zvládli i dovolenou v Chorvatsku. Lidé se mě občas ptají: „Nebojíš se hlídat malou dcerku sám? Co kdyby to na tebe přišlo?“ A já odpovídám, že se nebojím. Jasně, ze začátku samozřejmě nějaké obavy přicházely. Byla ale se mnou vždycky moje mladší patnáctiletá sestra Noemi, která je na svůj věk hodně zodpovědná. Bez záchvatu už jsem téměř rok a půl a moje obavy opadly. Dokonce už mám zpátky i řidičský průkaz, takže jsem konečně mohl vzít malou autem do zoo a všechno dopadlo na jedničku.
Zůstat v klidu!
Epilepsii jsem postupem času přijal jako součást života a snažím se s ní žít a pracovat tak, jak jen to nejlépe jde. A ono se s ní dá žít docela normálně. A když už člověk neví kudy kam, a to se mi stávalo hodně často, vždycky mi pomohl citát od dalajlamy, který jsem si někdy říkal klidně i desetkrát denně: „Když má problém řešení, nemá cenu si dělat starosti. Pokud řešení nemá, starosti nepomůžou.“ Takže hlavní je zůstat v klidu, i když je to těžké. Držte se!
Daniel Valášek, Frýdek-Místek
Společnost E
Společnost E
Společnost E je nezisková organizace, která podporuje lidi s epilepsií a jejich blízké v celé ČR. Podává podrobné informace o této nemoci, poskytuje bezplatné odborné sociální poradenství a provozuje sociální podnik, květinovou dílnu Aranžérii. Zlepšuje roli a postavení lidí s epilepsií ve společnosti, dodává jim sílu zvládat náročné situace. Snaží se snižovat předsudky a mírní diskriminaci a stigmatizaci lidí s epilepsií, kteří si dne 30. září připomínají Národní den epilepsie.
Zdroj: časopis Překvapení www.spolecnost-e.cz
