Bylo to jako přes kopírák – výrazně tlustší kolegyně mě coby relativně ohebnou a hlavně oblíbenou tělocvikářku nesnášely, chlapů bylo ve škole pomálu, a když už se objevila nějaká mladá krev, nikdo „normální“ v našem „kolektivu“ dlouho nevydržel. Byl to prostě ženský kolektiv bez jediného nového podnětu a já najednou cítila, že to takhle do důchodu nejsem schopná doklepat. A hlavně nechci.

Čtěte také

Přiznat, že jste se podívala do mobilu?

Čtěte také

Sylva (55): Vlezla jsem muži do mobilu, je mi nevěrný. Psycholog radí, co teď

Absolutní nezájem

Doma jsem v té době měla úspěšnou vysokoškolačku, starší syn se zasekl v Kanadě a návrat do mamahotelu rozhodně neplánoval, a já najednou cítila, že mám poslední příležitost něco změnit. Manžela jsem dávno nezajímala, byl věčně v práci a já se ani nepídila po tom, jestli je tomu skutečně tak. Dávno jsme se odcizili a tělesný kontakt omezili na nutné manželské minimum, většinou pod vlivem alkoholu. Začínala jsem si připadat stará, znuděná, nešťastná a k ničemu.

Nová práce, nový start

A v tomhle rozpoložení mě zastihl kamarád z vejšky. Potkali jsme se náhodou na koncertě našich spolužáků ve Vagónu a na baru pak probírali život. Já ten svůj, v mém podání zpackaný, on poměrně zábavný a nevázaný. „Hledáme do týmu šikovnou produkční, bývala jsi vždycky organizační typ. Jde o večírky pro klienty i firmu, celkem pohodová a zábavná práce. Nechceš se nad tím potkat a říct si víc?“ zeptal se Marek a já docela zírala. Nenapadlo by mě, že bych se mohla po dvou mateřských a dlouhých letech strávených ve škole nachomýtnout k něčemu takhle úžasnému. Slovo dalo slovo a já šla další týden na pohovor.

Čtěte také

Děti mají právo na alimenty i na vysoké škole

Čtěte také

Dcera jde na VŠ, exmanžel neplatí. Odborník radí, jak dostat alimenty

Marek mi představil svého šéfa, se kterým jsme si padli do oka, a já zjistila, že nejde o žádné oficiální výběrové řízení, ale pokud budu chtít, můžu hned nastoupit. Byl červen, konec roku, vše mi nahrávalo do karet. To, že přijdu o prázdniny, mi vůbec nevadilo. Doma jsem oznámila manželovi, že ve škole končím, ale jemu to stejně bylo upřímně jedno. A já za týden nastoupila do nové práce.

Snový kolektiv

Byla jsem jak v Jiříkově vidění, kolem mě byli kromě mladičkých asistentek téměř samí muži, tedy oproti původnímu zaměstnání obrovský zvrat. Všichni byli galantní, milí, usměvaví, žádné manažerské manýry. Chovali se ke mně vesměs s respektem a já byla v sedmém nebi. Do dvou měsíců jsem se zapracovala a vlastně se i našla. Můj nový pracovní život mě bavil. A pak do mého týmu nastoupil Eduard!

Čtěte také

Líný? A není prostě nemocný?

Čtěte také

Z mého padesátiletého muže je lenoch, chce jen odpočívat. Co radí psycholog

Vzplanutí

Ano, byl to charismatický krasavec. A taky milý a pozorný. Ale strašidelně mladý! Až později jsem zjistila, že je stejně starý jako můj syn. Po pracovní stránce jsme si skvěle rozuměli a občas jsem měla pocit, že to mezi námi tak nějak zvláštně jiskří, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Popravdě jsem si jakékoli úvahy tohoto typu zakázala. Ovšem když jsme se téměř každé ráno potkávali v metru a pak šli spolu pěšky do práce, přestala jsem na náhody věřit. Vnímala jsem, že se na mě Eda zvláštně dívá, a když ho přistihnu, nikdy neuhne pohledem, jen se pousměje. Občas se mi objevila na stole kytice, za pár týdnů přišlo pozvání na první oběd a my se začali potkávat i mimo kancelář.

Pak přišel první pracovní výjezd. Nevím, jak se to Edovi podařilo, ale odjeli jsme spolu zajistit víkendový firemní pobyt v Jizerkách, jako předvoj týden před akcí. Asi nemá smysl rozvádět, jak to dopadlo. Po dlouhých letech jsem zažila víkend plný vzrušení, sexu, zábavy a smíchu. Vrátila jsem se zamilovaná až po uši. A naše „známost“ pokračovala i po návratu, ani jeden z nás v práci neskrýval city k tomu druhému. Paradoxně mi nedělalo starost, co tomu řekne můj manžel, dávno už jsme spolu nefungovali, bála jsem se spíš sama sebe, co to se mnou udělá, až se mě mladý Eda nabaží.

Láska?

Začali jsme spolu chodit, já o všem řekla manželovi a podala žádost o rozvod. Ale mé nejbližší okolí mi dalo jasně najevo, že jsem se zbláznila. Moji rodiče, tchyně, kamarádky, všichni si klepali na čelo. Dceři jsem se pokoušela mladého přítele představit několikrát, ale nevyšlo to, její antipatie jsou obrovské. Ne kvůli tomu, že by jí bylo líto rozbitého manželství, ale není to prostě schopná pochopit. Já jsem se odstěhovala do podnájmu, s dcerou se vídáme buď sólo, nebo společně s manželem, který jako jediný situaci přijal bez emocí.

Ale dcera není schopná pochopit, co je Eda zač a jak může milovat ženu, která by mohla být jeho matkou. A nerozumí ani mým pohnutkám, diví se, že se vlastně nestydím ukazovat se na veřejnosti s takovým zajíčkem. Přijde mi, že je na své mládí plná předsudků, zatímco já si novou lásku užívám. Vadí mi, že se mnou mé nově nabyté štěstí nesdílí, myslím si, že mám na něj po letech právo. Nikdy bych neopustila děti, pokud byly malé, ale teď, když jsme všichni dospělí, nevidím důvod, proč si nejít za svým… Jsem opravdu sobecká?

Pohled psychologa: Heřman Čadil, psycholog a terapeut

Na věc se dá pohlížet z různých úhlů pohledu a každý z těchto pohledů bude přinášet své plusy a minusy. Pokud se na to podíváme z hlediska emocí, je současná situace pochopitelná a může se stát komukoli a kdykoli. Zastánci zdravého rozumu budou říkat, že v určitém věku by se již měl člověk na celou záležitost podívat s odstupem a chladnou hlavou. Emoce přece časem vyprchají a u obou partnerů se mohou projevit nové potřeby a také určitý posun hodnot. A tak, jak je každý člověk orientován více emočně či racionálně, se budou lišit názory a pohled na Eričinu situaci.

Pro mě je hlavní otázkou, zda opravdu Erika potřebuje schválení vztahu svým okolím, aby mohla být skutečně šťastná. Stejně tak otázky typu „mám právo, nemám právo“ jsou zbytečným myšlenkovým bludným kruhem, ze kterého obvykle není úniku. Budou sice chvíle, kdy se bude Erika cítit lépe, ale stejně tak situace, kdy bude propadat bezmoci.

Za podstatné bych považoval to, co Erika v dalších letech života opravu chce. Odpovídá tento vztah její představě? Naplňuje ji? Je v něm spokojená? Proč poté řešit, co na to říká okolí? A pokud se objevují hlasy, že takový vztah nevydrží, pak je nutné si připomenout, že žijeme jen teď. Zítřek je nejistý, a proto nemá dle mě příliš smysl se takovými myšlenkami trápit. Osobně věřím, že život nám chystá zajímavé příležitosti a je na nás, zda si z nich umíme vybrat a také máme odvahu si je vychutnat.

www.braintools.cz, www.hermancadil.cz

Čtěte také

Barokní Kuks vděčí za svou slávu hraběti Františku Antonínu Šporkovi

Čtěte také

Rychlokurz baroka na Kuksu. Na tenhle výlet nezapomenete