„Aniž bych si slůvkem postěžovala, vzala jsem na sebe péči o oba nemocné rodiče. Sestra jako obvykle neměla čas ani zájem, starala se totiž vždycky jenom o sebe. Vlastně jsme si ani jako malé holky nebyly moc blízké. Dana byla vždycky do světa, já jsem naopak klidnější a pro rodinu. Paradoxně jsem si žádnou nepořídila, když jsem se začala poohlížet po manželovi, bylo už přebráno. Navíc jsem bydlela na malé vesnici, ze které jsem se téměř nehnula. To Dana odešla studovat do Prahy, rodiče ji finančně podporovali, jak jen mohli, ale ona se doma objevila maximálně na Vánoce, nebo když měla narozeniny.“

Čtěte také

Syn mě zklamal, jsem ráda, že mi zbyla snacha

Čtěte také

Ludmila (62): Můj syn mě strašně moc zklamal. Ještěže mi zůstala snacha

Sestry žily jiné životy

Erika absolvovala obchodní akademii a pak začala pracovat v jednom malém podniku vedle ve městě. A nadále bydlela s rodiči. Léta ubíhala, a zatímco její dny byly jeden jako druhý, Dana úspěšně odpromovala a začala pracovat v advokátní kanceláři. „Když se sestra o Vánocích objevila doma, bylo vidět, že vydělává spoustu peněz. Měla auto a luxusní oblečení. Její tehdejší přítel byl ředitel obchodní firmy, mohla jsem jen závidět. A pak přišlo to neštěstí.

Přišel úraz

Ten den jsem byla dlouho v práci a tatínek šel s kamarádem na pivo. Když jsem přišla domů, maminka ležela bezvládně po schody. Bleskově jsem zavolala záchranku. Bohužel byl pád tak ošklivý, že maminka utrpěla těžké poškození mozku a uvedli ji do umělého spánku. Dana byla v té době na dovolené v zahraničí a měla se vrátit až za několik dnů. S mamkou to nevypadalo dobře. Lékař nás připravil na to, že pokud přežije, v důsledku poškození mozku bude zřejmě tělesně i duševně postižená. Když maminka nabyla vědomí, téměř nás nepoznávala a nebyla schopná artikulovat. Bylo to hrozné. Konečně přijela i Dana a my si s pláčem padly do náručí. Možná poprvé v životě.“

Čtěte také

Bez něj mi bude líp

Čtěte také

Petra (53): S dlužníkem v pasti. Vše jsem splatila a chci začít znovu. Bez něj

Dana zůstala doma dokonce několik dnů, ale pak se zase musela vrátit do práce. Pochopitelně s Erikou probíraly, jak to půjde dál. Bylo jasné, že Dana se o mámu starat nemůže, navrhovala umístit ji do pečovatelského domu. „To pro mě a pro taťku nepřipadalo v úvahu. Když to otec uslyšel, hrozně ho to rozzlobilo, ale ještě víc ho to hlavně mrzelo. Řekl, že tenhle dům jednou dostanu já, že jsem jediná hodná dcera.“

Ošetřovatelka na plný úvazek

Pak nastaly Erice těžké časy. Rovnou z práce spěchala každý den domů, aby pomohla tátovi s péčí o maminku. Takhle to šlo skoro patnáct let. „Vnitřně jsem se smířila s tím, že zůstanu sama, bez muže. Péče o rodiče mě zcela pohlcovala. A pak jsem si najednou začala všímat, že s tátou není všechno v pořádku. Trpěl výpadky paměti a nemohl si vzpomenout na základní slova. Pak přišla diagnóza: Alzheimerova nemoc. Byla to další rána, ale nezbylo mi nic jiného, než se postarat i o tátu. Jednou jsem si po telefonu postěžovala Daně, ta mi ale chladně sdělila, že s její pomocí nemůžu počítat. Že má jen jeden život, a když já jsem se rozhodla svůj obětovat péči o rodiče, je to moje věc.“

Uběhlo několik dalších let. Erika musela dát v práci výpověď, protože péče o rodiče už vyžadovala celodenní nasazení. Pak maminka náhle zemřela. „Jednou ráno jsem ji našla v posteli bez známek života. Vypadala, jako by spala. Rok na to odešel i tatínek, který už před máminou smrtí žil jakoby v jiném světě, péče o něj byla čím dál tím náročnější. Došlo to tak daleko, že byl na mně závislý jako malé dítě. A najednou jsem zůstala sama.“

Čtěte také

Amálie Votrubová s dcerou Anežkou

Čtěte také

Amálie (39): Vyhrála jsem boj s rakovinou. Cítím se silnější než před nemocí

Vztahy na bodu mrazu

Místo aby se sestry semkly, přišel náraz. Když se Dana od právníka dozvěděla, že podle poslední vůle rodičů, kterou jejich otec sepsal hned po manželčině úrazu, zůstane starý domek na vesnici Erice, začala běsnit. „Snažila jsem se jí vysvětlit, že jí rodiče podporovali celý život, na studiích i po nich, a že jsem se o ně starala na plný úvazek, když byli nemohoucí, kdežto ona žila naplno svůj život, ale označila mě za vyčůranou mrchu. Je o už dva roky, kdy jsme spolu mluvily naposledy, nebere mi telefon, nereaguje na zprávy. Zřejmě jsem o svoji sestru definitivně přišla. Sama jsem překvapená, že je mi to i po těch letech odcizení líto.“

Čtěte také

Mám právo na své štěstí!

Čtěte také

Jana (66): Mám nového přítele. Chci žít svůj život a nikdo nemá právo mě soudit

Pohled odborníka: Mgr. Lucia Lanžová, online psychologická poradna MOJRA.cz

Erika si vybrala náročnou životní cestu. Někde na jejím začátku možná ani netušila, že její rozhodnutí postarat se o mámu se stane jejím posláním a pohltí celý její život. Touha po partnerovi a vlastním životě přišla pozdě. Avšak Erika tuto situaci přijala s pokorou a dělala pro rodiče vše, co bylo v jejích silách. O to víc se jí musel dotknout postoj její sestry po smrti rodičů. Často se stává, že spory o dědictví rozvrátí rodiny. Vždy je bolestivé uvědomit si, že statky a peníze dokážou zničit ty nejbližší vztahy. Obzvláště pro lidi, jako je Erika. Lidi, kteří si zakládají v životě na jiných věcech, než je majetek. Z příběhu je jasné, že Erika měla v životě vždy jiné hodnoty než její sestra. A v důsledku toho si nikdy nebyly moc blízké. Čekala Erika, že se její sestra v této situaci zachová jinak než obvykle?

Erice pravděpodobně nezbývá nic jiného, ​​než respektovat rozhodnutí její sestry. Sama může pracovat jen na tom, aby situaci přijala takovou, jaká je. Aby o sobě nepochybovala, aby se z této situace neobviňovala. Aby přijala, že její rodiče se takto rozhodli z nějakého důvodu a nepochybovala o tom, že se rozhodli správně. Druhé lidi a některé situace změnit nedokážeme. Co však dokážeme změnit, jsme my a naše postoje k těmto lidem a situacím. Erika sice zůstala sama, ale konečně poté, co se celý život pro někoho obětovala, se může začít věnovat sobě a možná si začít plnit sny. Na nic ještě není pozdě.

Kontakt: www.mojra.cz