Jak jste se k tématu svého dokumentu dostala?

Když měl můj syn dva a půl roku, přemýšlela jsem o tom, že se po období, kdy jsem spíš jen dramaturgovala nějaké menší věci, zase vrátím k většímu filmu. A chtěla jsem, aby to byl film, který se bude točit kolem tématu výchovy. V časopise Respekt jsem narazila na rozhovor s Pavlem Zachou, který před víc než dvaceti lety vymyslel speciální metodu výchovy úspěšného sportovce a vychoval tak svého syna, který byl jako velmi mladý draftovaný do NHL. Metoda se jmenuje kamevéda. Oslovila jsem pana Zachu, on mi dal k dispozici svoje deníky, které si vedl během přípravy svého syna, plánovali jsme film o něm. Pak mě ale napadlo, že určitě existují rodiny, které vychovávají děti podle kamevédy dnes, lákalo mě je najít a vidět, jak ta výchova vypadá v reálném čase.

Jak jste je hledala?

Pavel Zacha mi dal seznam kamevédských rodin, které si od něj koupily jeho knihu Jak vychovat šampiona nebo které nějakým způsobem sleduje, a já jsem jich pár navštívila. Žádná z nich ale nevychovávala své dítě podle kamevédy s maximálním nasazením, jejich děti chodily normálně do školky a sportu nebo dalšímu rozvoji se věnovaly až odpoledne a o víkendech. Pak jsem v Žilině na Slovensku narazila na Hanuliakovy, kteří jsou finančně zabezpečení a mohou si dovolit vychovávat svého syna Miška podle kamevédy opravdu čtyřiadvacet hodin denně. Oni navíc nekladou důraz jenom na sport.

Čtěte také

Klára Vytisková

Čtěte také

Klára Vytisková: Děti jsou moje múzy. Skloubit to s prací je krutá logistika

Na co ještě?

Rozvíjejí Miška i jazykově, psychomotoricky, hraje na klavír. Což ale neznamená, že by z něho měl být klavírní virtuos, hra na klavír pomáhá rozvíjet obě hemisféry mozku tím, jak zapojuje obě ruce souběžně.

Umíte si představit, že by podle kamevédy mohl někdo vychovávat třeba umělce nebo právě virtuosního hráče na hudební nástroj?

Teoreticky by to mělo jít, Pavel Zacha tvrdí, že v kamevédě jde o všestrannost, osobně ale nevím, jak moc by to šlo použít i v jiné oblasti než ve sportu. V každém případě Hanuliakovi jsou oba sportovně založení, otec Michal vystudoval trenérství, takže logicky jdou tou sportovní cestou. A říkají, že i když Miško nebude úspěšný sportovec, bude mít touhu být nejlepší, tah na branku, rozvíjejí u něj soutěživost a touhu vyhrávat.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Jiří Mádl: Jsem v pohodě, jenom unavenej. Loni jsem prožil asi nejhorší období

Jak se rozhodovali, jestli do natáčení s vámi půjdou?

Původně jsem chtěla točit dokument o několika kamevédských rodinách, takže Hanuliakovi měli být jedni z mnoha. S tím souhlasili hned. Když mi došlo, že chci pracovat jen s nimi, protože jako jediní berou tenhle styl výchovy opravdu vážně a do důsledků, řekla jsem jim to – otec Michal souhlasil hned, Lenka je trochu introvertní a není ráda středem pozornosti, takže si vzala čas na rozmyšlenou. Asi týden trvalo, než ji Michal přemluvil. Nakonec je všechny tři natáčení bavilo včetně Miška – od začátku Michal říkal, že pokud Miško nebude chtít točit, točit se nebude. On ale naštěstí celý ten rok říkal: „Kdy už přijede paní režisérka?“ a natáčení si užíval.

Hodně rodičů by se asi rozhodovalo, jestli je v pořádku udělat ze čtyřletého dítěte hvězdu, navíc hvězdu dokumentu o jeho vlastním životě. Jak tohle vnímali?

Miško má odmalinka svoje sociální sítě, je na Facebooku i na Instagramu. Rodiče ho vedou k tomu, aby uměl mluvit s novináři a byl připravený na to, že šampion musí umět i mediální sebeprezentaci. Dokonce i v Karlových Varech, kam přijeli na uvedení filmu, jim absolutně nevadilo, že je Miško vystavený kamerám a novinářům. Berou to tak, že stres nebo tréma spojená s vystupováním v médiích je něco, co se musí naučit zvládat.

Čtěte také

Hana Zagorová

Čtěte také

Hana Zagorová: Občas jdu ke kartářce. Předem ale říkám, že nechci slyšet jobovky

Jak Hanuliakovi hotový film vnímali?

Když se dostříhal, pustili jsme jim ho v kině v Martině. Jejich reakce byla, že ano, že takhle to je a že takhle žijí. A že je to pro ně nudné a že netuší, koho jiného by ten film mohl zajímat.

Měli nějaké momenty ve filmu, které by se jim nezdály?

Ano, ve filmu je scéna, kdy Miško na dovolené v Itálii při tenisovém tréninku pláče. Bylo čtyřicet stupňů ve stínu, byl unavený, rozbil si koleno. A plakal, že už nechce trénovat. Přitom on pláče jen velmi výjimečně. Takže jsem chápala, že rodičům tenhle moment ve filmu vadí.

Nakonec tam zůstal.

Ano, dohodli jsme se, že ho tam necháme, argumentovala jsem tím, že je to polidšťuje, že to je zkrátka lidská reakce.

Byt Hanuliakových, kde jste hodně točili, působí podobně jako oni, čistě, bez nepořádku, jakoby bez emocí.

Ano. Obvykle, když někde točíte, si musíte ten prostor trochu upravit. Tady jsme nemuseli vůbec nic dělat, mají doma přesně ten pořádek, jaký vidíte ve filmu. Lenka má ráda stoprocentně čisté věci a každý večer ještě uklidí byt.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Jana Plodková: Nepamatuji si, kdy jsem hrála kladnou postavu

Ano, večer, když Miško spí, ona pravidelně stírá podlahu, to je ve filmu vidět.

Já bych padla, kdybych každý den podávala takový výkon jako ona. A ona ještě každý večer uklidí.

Zažila jste diskuse mezi manželi Hanuliakovými? Mluví spolu o tom, co je v pořádku a co ne?

Oni jsou v tom zajedno. Michal si je jistý, Lenka to bez problémů přijímá, za celou dobu toho jednoho roku, kdy jsme točili, jsem nezaznamenala hádky nebo spory o to, jak Miška vychovávat.

Ptala jsem se na to, jak Hanuliakovi vnímali film. Jak ho berou dnes, po premiéře v Karlových Varech a poté, co vstoupil do kin?

Dnes ho hlavně Michal bere i jako nástroj propagace a snaží se přes něj získat pro Miška sponzory. Což je něco, o čem teď hodně přemýšlím – snažila jsem se, aby působil ambivalentně, ani jsem je neadorovala ani neodsuzovala. Poté, co jsme zveřejnili trailer, se vyrojila řada nenávistných komentářů, teď, když je venku celý film, je ta diskuse už mírnější.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Bára Hrzánová: Táta byl můj mladší, trošku nespolehlivý brácha

Ve Varech jste měli i diskusi Hanuliakových s publikem. Co tam zaznívalo a jak rodina reagovala?

Dvě diskuse ve Varech byly dlouhé a vášnivé. Na devadesát procent dotazů odpovídal otec Michal. Hanuliakovi jsou zvyklí, že lidé jejich výchovu syna řeší, nějací jejich kamarádi se s nimi dokonce přestali kvůli tomu, jak syna vedou, stýkat. Michal ale tvrdí, že si je jejich stylem výchovy stoprocentně jistý, námitky okolí s ním neotřesou, umí na ně reagovat velmi klidně. Říkala jsem jim předem, že přijetí filmu určitě nebude výhradně kladné a oni jsou s tím smíření. V diskusích se ozývaly i hlasy psychologů, kteří tvrdí, že Miško nezažívá od rodičů nepodmíněnou lásku, že ho svým přístupem učí jen princip něco za něco.

Co na to rodiče říkají?

Přijde jim to v pořádku, říkají, že svět je tak nastavený, že v životě také není nic zadarmo. Já osobně si to ale nedovoluji nijak soudit. Nejsem psycholožka a bráním se otázkám, jestli je to tak, jak to oni dělají se synem, v pořádku. S mým stylem výchovy se to míjí, ale i proto mi připadalo zajímavé o tom točit, koneckonců můj styl výchovy by zase nevyhovoval Hanuliakovým. Navíc jsem s nimi zažila momenty, které mě obohatily.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Herečka Eva Salzmannová: Talíře už u nás doma nelítají

Co třeba?

Třeba přístup Nikdy se nevzdávej. Já osobně se vzdávám často dřív, než bych vlastně chtěla, to se Miškovi v životě asi nestane. Pro mě je navíc pozitivní i to, jak jsou s ním plně, jak žijí se synem tady a teď. To jsem já se svým synem tolik neuměla. I když bych asi nechtěla, aby moje dítě bylo neustále aktivní. Mám i jinou představu o tom, co je úspěch, že to mohou být i úplně jiné věci než být nejlepší.

Od té doby, co jste natáčela, uplynula už nějaká doba. Jak žijí Hanuliakovi dnes?

Miškovi je sedm, nastupuje do druhé třídy, chodí na soukromou školu v Žilině, kde jsou jen tři děti ve třídě, polovina výuky probíhá v angličtině. V normální škole by ztrácel čas, protože dávno umí číst a psát. Pokud chtějí využít každou minutu života naplno tak, jak si to vytyčili, je jasné, že klasická škola by byla obrovským plýtváním Miškovým životním časem. Pokračují dál ve sportech, pronajali si dům, kde je mnohem větší možnost trénovat, mají hokejové odpaliště, protože Miško a jeho rodina mají za cíl přesunout se do Kanady nebo do Spojených států, kde by měl Miško hrát hokej v juniorské NHL. Tvrdí, že Miško si hokej vybral jako svůj sport.

To zní, jako že o tom máte pochybnosti.

Když jsme točili, byl ve hře ještě tenis.

V každém případě Miško zkoušel několik sportů. Ale nakolik šlo o svobodný výběr z mnoha možností je diskutabilní, na ledě trávil každý den, takže je logické, že ho hokej baví. Kdyby stejně intenzivně dělal třeba hru na housle, mohlo by to být jinak.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Adéla Gondíková: Můj muž je ke mně neuvěřitelně pozorný a hodný

Co když se Miško v pubertě rozhodne, že hokej dělat nechce?

Rodiče tvrdí, že by to bylo v pořádku, že nelitují žádného času, který do jeho výchovy investují, a že i kdyby se neživil sportem na vrcholové úrovni, hodnoty, které mu tím předali, mu zůstanou. Třeba tah na branku využije i mimo sport.

ERIKA HNÍKOVÁ (44 LET)

• Česká dokumentaristka, absolvovala katedru dokumentární tvorby pražské FAMU. Už v roce 2000 natočila krátkometrážní studentský film Čtyři kroky dvojpůlka.

• Debutovala v roce 2004 celovečerním dokumentem Ženy pro měny, o kosmetickém průmyslu a vztahu žen k vlastnímu tělu. Za film získala Cenu diváků na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.

• Natočila film Sejdeme se v Eurocampu, o mikrosvětě zapadlé šumavské vesnice a televizní filmy Landův lektvar lásky, o kontroverzním divadelním představení Daniela Landy Tajemství Zlatého draka.

• V roce 2010 měl premiéru její Nesvadbov, o vymírající slovenské vesnici, kde starosta chodí přesvědčovat třicátníky, aby se oženili a založili rodiny. • O rok později natočila v Afghánistánu pro Člověka v Tísni film Tři dary.

• Dokument Každá minuta života je její v pořadí devátý film, na konci srpna za něj získala zvláštní cenu poroty MFF v Karlových Varech. • Má devítiletého syna. 

Další informace k tomuto tématu a další články si můžete přečíst v nejnovějším časopise Vlasta (číslo 37), který je nyní na stáncích:

Vlasta (číslo 37) Vlasta (číslo 37) Zdroj: Monika Navrátilová