Jak jste se k potápění dostala?

Díky práci. Na jednom castingu jsem potkala producenta Dannyho Holmana, který říkal, že bych se hodila na roli maminky do finského filmu Psi nenosí kalhoty, ale že je tam spousta potápění. Scénář se mi líbil, následoval rozhovor po Skypu s finským režisérem a producentem, kterým jsem se zalíbila, a začala spolupráce. Celému natáčení ale předcházela velká příprava, chodila jsem na lekce freedivingu (potápění bez dýchacího přístroje, pozn. red.). Většina scén se totiž odehrává pod vodou, a to bez brýlí, bez držáku nosu, bez šatů, plavek, neoprenu. Našli mi instruktora Tomáše Halitche, v pražských Čestlicích, kde je potápěčská jáma. Tam jsem několik měsíců docházela. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.

Potápěla jste se do jámy? To bych měla klaustrofobii.

Strašně mi to vyhovovalo, protože jsem tehdy prožívala takový zrychlený rok, chodívala jsem se tam uklidnit jako na jógu.

Čtěte také

S bratrem Jonášem, který je výtvarník a sestře navrhuje design kombinéz.

Čtěte také

Ester Ledecká: Narodila jsem se inteligentním a vtipným rodičům

Uklidnit?

Klíč k potápění je nepanikařit a vlastně ovládnout svoji hlavu, zklidnit tep. Když jde tělo do hloubky a mění se tlak, tělo vás varuje, bránice se začne cukat, ale musíte sama sebe přesvědčit, že máte vzduch, jste pod kontrolou, v klidu vyplavete. Člověk musí sám sebe ovládnout.

Jak dlouho jste po takovém tréninku vydržela pod vodou?

Když jsme to počítali, tak to byly dvě minuty, a to dokonce napoprvé. Ale o to ani tak nešlo. Je něco jiného potápět se tak, že jdete dolů osm metrů, pobudete tam a zase plavete nahoru. Druhá věc je udělat nějakou akci, kdy jsem musela být součinná s kamerou, nějak se tvářit, nepanikařit, vydržet ve studeném jezeře nebo nádrži a ještě hrát s kolegou. V tom to bylo specifické.

Čtěte také

Čtěte také

Markéta Pekarová Adamová: Posílají mě k plotně, ale politika je i pro ženy

Takže jste trénovali scény pod vodou?

Měli jsme nakreslený přesný storyboard (scénář, pozn. red.). Já hrála mrtvolu, která se třeba nemůže odrazit a udělat tempo, bylo to až baleťáctví. Mezi lopatky jsem si dávala závaží, které ale muselo být položené přesně, abych se už nezačala přetáčet, musela jsem se soustředit na tělo. Během pokusů jsme zjistili, že potřebuji dvě a půl kila mezi lopatky, s další půlkou kila navíc už to nefungovalo. Řešili jsme, jak plavat na hladině a nepřetočit se, jak neklesat atd. Navíc když nemáte brýle, vidíte rozmazaně.

Jak dlouho jste se věnovala přípravě?

Na přípravu jsme měli několik měsíců, trénovala jsem jednou za týden, za dva. Chodila jsem ale plavat i sama ve svém vlastním volnu, abych si na vodu zvykala (rozhovor vznikal v únoru 2020 - pozn. redakce).

Čtěte také

Aňa Geislerová

Čtěte také

Co si Aňa Geislerová myslí o manželství, proč se vzali tajně a nikomu to neřekli

Děláte toho hodně. Čím se cítíte být nejvíc?

Já ráda z jednoho oboru přeplouvám do druhého. Je to pro mě příjemný balanc. Baví mě všechno, co dělám. V tuto chvíli, na konci ledna, mě baví práce, které se věnujeme s Josefinou Bakošovou, se kterou mám módní značku. Je to svobodný prostor, kde můžu jak kreativně tvořit, tak používat věci, které jsem se naučila na AVU nebo na UMPRUM. A když se spojí, že mě to baví, jakž takž mě to uživí a zároveň je to v nějaký obecný prospěch, tak je to prostě ideál. Mám z toho velkou radost.

Baví vás to jako filmy?

Hrát mě baví, na place se cítím dobře, pak nejsem jen kreativním motorem, ale nechávám se vést filmem a mohu vyprávět příběhy, což dělám ráda. Zároveň miluji umění, v tom prostředí a s lidmi okolo umění se cítím dobře, je to taková jemnost, člověk může testovat svoje vnitřní rozpoložení a myšlenky se světem a nemusí v tu chvíli být angažovaný nebo občansky aktivní, nejde o život.

Čtěte také

Čtěte také

Dita Pepe o tom, proč ráda fotí ženy a proč měla výčitky, když dcery byly malé

Vzpomenete si, k čemu jste vlastně od dětství mířila?

Od nějakých pěti let jsem hrála v různých reklamách, inscenacích a pohádkách. Bavilo mě to, bylo to dobrodružství, které mě vytrhlo z každodenní reality. Mohla jsem si prostě hrát a nechodit do školy. Také mě bavilo být mezi dospěláky, bylo mi mezi nimi dobře.

Ale na konzervatoř jste přesto nešla.

V té době neměla konzervatoř úplně dobrou pověst, zřejmě zažívala nějaké období, kdy to vypadalo, že z konzervatoře vycházejí herci s jednotným stylem frázování, člověk poznal herce z konzervatoře po sluchu. Nechtěla jsem, aby mi zabili to moje přirozené a autentické já. Od osmi do patnácti let jsem chodila na dramaťák, vyhrála jsem pár recitačních cen, učila jsem se mluvit, dýchat, pohybovat, hrála jsem divadlo, a přestože to nebyla žádná DAMU a divadelní dril, nějaké základy jsem měla.

Jaká škola ještě byla ve hře?

Odmalička jsem milovala filmy, měla jsem docela dobrý přístup ke strašnické místní videopůjčovně a k filmotéce Romana Holého, se kterým Aňa (herečka Anna Geislerová, starší sestra Ester, pozn. red.) v té době chodila. Sledovala jsem Kinobox, kupovala si filmové časopisy, koukala na filmový klub ČT2 a chodila do kina Aero. Fascinovala mě možnost zkombinovat film a umění. Chtěla jsem pro sebe najít nějakou školu, která takovou kreativitu podpoří. Ale nebylo to snadno uchopitelné.

Čtěte také

Čtěte také

Herečka Eva Salzmannová: Talíře už u nás doma nelítají

Nakonec jste zamířila na Výtvarnou školu Václava Hollara.

Právě tam chodila moje nejstarší sestra Lela, která je výtvarnice. Chodila jsem za ní a moc se mi tam líbilo. Výtvarnice je i máma, u nás se furt kreslilo a malovalo. Máma studovala monumentální malbu na UMPRUM a později tvořila videa. A najednou jsem byla v devítce a máma řekla: „Hele, zkusíš tu Hollarku,“ což bylo třeba měsíc před odevzdáváním přihlášek. Říkala jsem, že nemám žádné kresby kromě těch dětských. Tak jsem čtrnáct dní nechodila do školy a jen jsem do sedmi do večera malovala a kreslila. Měla jsem nejvíc domácích prací.

A chtěla jste tam vlastně sama jít?

Chtěla, mělo to spoustu výhod. Ta škola je krásná, tajemná a chodí tam sympatičtí lidé, má svoje kouzlo. Bylo to blízko, jsem ze Strašnic a Hollarka je na Vinohradech. Také nesla nějakou rodinnou tradici, chodil tam i můj bratranec, sestra Lela, po mně tam začaly chodit i děti mého bratrance a neteř. Také mi nikdy nešly matika, fyzika a chemie a tady se sledoval talent. Věděla jsem, že na gympl bych se prostě nedostala ani omylem. Vybrala jsem si obor propagační grafika, odmala jsem pracovala na počítačových grafických programech a tvořila animace, našla jsem tedy uplatnění i toho.

Takže mamka to tak předložila a vy jste to udělala.

Já jsem byla taková poslušná…

Čtěte také

Herečka Petra Bučková umí tak dobře anglicky, že si zahraje i v zahraničních produkcích.

Čtěte také

Herečka Petra Bučková: Přeju si, aby trend přirozenosti byl čím dál víc žádaný

Neměla jste svůj vlastní záměr, na jakou střední chcete jít?

Ještě jsem si myslela na studium angličtiny a také na tu hereckou konzervatoř. Ale na Hollarku jsem sama pak chtěla. Líbilo se mi, že je tam fotka a grafika.

Po střední jste si dala přihlášku kam?

Chtěla jsem skloubit umění a film. Nejdřív jsem si myslela na dokument na FAMU, furt jsem něco fotila, točila, dokumentovala, zaznamenávala. Ale filmové školy v té době kladly důraz na klasickou skladbu vyprávění, v hlavě jsem měla ještě AVU. Tu jsem podvědomě měla spojenou s klasickou malbou, sochařinou nebo restaurátořinou. Pak jsem objevila tamější ateliér Nová média II. Veroniky Bromové, kde vládla velká svoboda. Právě tam se dalo zařadit i konceptuální výtvarné umění, pro které si člověk může vybrat jakoukoli formu. Tam jsem šla s úplným nadšením, věděla jsem, že je to přesně pro mě, svoboda, kreativita, můžu se vyjadřovat dokumentem, sochou a čímkoli, čím budu chtít.

Jenže ještě v prváku jste studium přerušila, narodila se dvojčata!

S mým exmanželem jsme se do sebe strašně zamilovali a chtěli jsme mít něco společného navždycky, proto jsme pracovali na dítěti a byly tam hned dvě (dcera Mia Rosa a syn Jan Etienne, pozn. red.). Dětem je dneska čtrnáct. Mám z nich hroznou radost. No a za chvíli jdou na střední.

Čtěte také

Čtěte také

Návrhářka Josefina Bakošová: Proč některé ženy v černé zbytečně uvadnou?

Míří k umění?

Mají k němu vztah, chodí na výstavy, i když někdy pod nátlakem. Hezky kreslí, ale myslím, že potřebují ještě víc času, aby se vykrystalizovali. Teď míří na gymnázium a pak se uvidí, kam se vydají.

Necítila jste se v jednadvaceti na děti ještě mladá?

Byla jsem spolutěhotná s Kristýnou Bokovou, tehdy Liškovou, která taky byla mladá. Já jsem vždycky na všechny působila spíš vyspěleji, než byly moje vrstevnice, navíc jsem dost často hlídala, takže jsem věděla, do čeho jdu. Hrozně jsem to chtěla. Ale myslela jsem si, že bude jedno a že budu moct při tom i občas točit a studovat AVU.

To byly tedy velké ambice.

Myslela jsem si, že to s dítětem s pomocí manžela a babiček zvládnu. Jenomže při těch dvojčátkách to dopadlo tak, že jsem byla po roce fakt vyřízená. Dlouho jsem kojila a vůbec jsem se tak ponořila do péče o ně, cítila jsem, že ještě potřebují moji plnou starost, a já byla ráda. Nejprve jsem si dala odklad na rok, pak na druhý. Do školy jsem se potom vrátila, ale tentokrát jsem šla na UMPRUM na stáž. Nějak jsme to zvládli.

Muselo být docela náročné mít hned dvě malé děti.

Tak svým způsobem jo, pro mě spíš bylo těžké skloubit to s péčí o domácnost, se kterou jsem neměla zkušenost. Všechno jsem se učila za pochodu, neuměla jsem vařit, neměla jsem vlastní byt. Rok a půl jsme bydleli u mojí mámy, která má velký barák, tam jsme měli velký pokoj. Takže záhul nastal, když jsme se pak přestěhovali do vlastního. Dětem byl rok a čtvrt a právě začaly chodit.

Čtěte také

Ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková

Čtěte také

Ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková říká, že manžel na její úspěchy nežárlí

Čtrnáctileté děti v šestatřiceti, to se dnes často nevidí. Cítíte výhody ve vašem vztahu k dětem?

Já nevím, jestli to je věkem, ale vždycky jsem se na ně dobře napojila. Rozumím technologiím, které používají, rozumím humoru, který sledují. Výhody to mělo, když jsem tahala kočár pro dvojčata všude možně po Praze, schody, tramvaje. Moje tělo bylo v tý době pružnější, energie jsem měla dost.

Jaká jste máma? Měla jste někdy takové ty pocity, že na to nemáte?

Ano, jako každá máma. Jsem normální, průměrná. Mám pochybnosti o tom, jestli jsem dobrý rodič. Obzvlášť teď v pubertě. Jsou momenty, které mě hodně mrzí nebo jimž nerozumím, ale to je život.

Bylo pro vás důležité s otcem svých dětí uzavřít sňatek?

Nikdy jsem neměla touhu být žena v domácnosti nebo manželka. My jsme se prostě zamilovali, a když jsem byla těhotná, říkali jsme si, že by bylo hezké, abychom nemuseli řešit nesmysly na matrice, ještě než se děti narodí. Zároveň to bylo takové romantické a hezké gesto. Třeba moje nejstarší sestra nikdy nechtěla projít tímto rituálem, Aňa se vdala tajně, takže jsme neměli v rodině žádnou svatbu. Můj exmanžel byl jedináček, tak jsme si řekli, že uděláme slavnost pro rodinu a mejdan pro kámoše a sfoukneme to najednou. Ale já jsem nikdy neviděla rozdíl v tom, zda je člověk ve svazku s papírem, nebo bez něj. A svatba byla krásná.

Ale manželství nevydrželo, po osmi letech jste šli s partnerem od sebe.

Myslím, že jsme možná nějakým způsobem nebyli zralí na to mít rodinu, zároveň jsme s exmanželem prožili těžké věci, které ten vztah poznamenaly. Takže možná jsme byli zralí na to mít děti a být rodiče, ale událo se moc věcí najednou a ten vztah to nepřežil. Konkrétně ale mluvit nechci.

Máte pocit, že dětem doma chybí mužský vzor?

Mají tátu a mužský vzor v něm. Máme už osm let střídavou péči, stará se o ně vzorně, je dobrý táta. U mě taky zažily mužské vzory, studijní materiál by byl.

Čtěte také

Čtěte také

Hana Wiedermannová zachraňuje nedonošená miminka a říká, že bez naděje to nejde

Před rokem skončil váš partnerský vztah s vizuálním umělcem Milanem Mazúrem, ale dál se přátelíte, a dokonce jste spolu nedávno měli výstavu. To zní jako ideál!

Milanovi jsem hrála ve filmu Ôcuka, tak jsme se seznámili. Pak jsem ho já přizvala k výstavě Tekutá mateřská láska v galerii Kabinet T ve Zlíně. A i když jsme se po roce a něco rozešli, vlastně jsme zjistili, že nás baví spolu tvořit. Udělali jsme velkou výstavu Reenactment v galerii NoD. Na komentovanou prohlídku přišlo hrozně moc lidí, bylo to hezké. Já se celý život setkávala s tím, že současné výtvarné umění není úplně chápáno nebo je nějakým způsobem nečitelné, a najednou tam přišli lidé, kteří to četli a vnímali, přestože je ta výstava složitá na pochopení.

Jak si mám takovou výstavu od vizuální umělkyně představit? Bylo to celé z videoinstalací?

Videoinstalace může zahrnovat i architekturu. Pracovali jsme s celým prostorem galerie. Reenactment znamená historickou rekonstrukci, zpravidla významné historické události, často spjaté s konkrétním místem, rekvizitami, dějem a trváním. Re-en-act-ment je „znovu-sehrání události“ nebo také „znovu-stávání se“. Naše „historická událost“ se jako by ani nikdy neudála, a přesto se děla pořád znovu a dokola, jindy a jinde. Pro nás reenactment může znamenat víc věcí, třeba i to, jak se na Vánoce v televizi hraje pokaždé Sám doma, jak se o globálním oteplování pořád jen mluví a jak jsme stále obklopeni nějakými hrozbami a zároveň bezpečím vlastního „pokoje“.

Co si měl člověk z výstavy odnést?

To je velmi individuální. Kurátor výstavy Pavel Kubesa napsal hezký text, na konci je: „Reenactment je tak – coby ono ,poznání zdola‘ – příležitostí vize neurčité události, možná minulé, možná budoucí, tak i tak události, v níž člověk, přestože usiluje o to stále se navracet, spíše mizí a nestává se. Možná ale, že únikovou strategií – schopností číst náznaky ,hrozeb a nepokoje‘ v tom, co nazýváme minulostí či současností – je obyčejná empatie.“ A podle mě měla výstava přinést nějakou úlevu.

Když se vrátíme na začátek našeho rozhovoru, o čem je vlastně ten „potápěcí“ film?

Začíná jako bezstarostné prázdniny mladé rodiny u jezera. Hraju maminku a manželku hlavního hrdiny a na začátku se během plavání v jezeře utopím. On se mě snaží neúspěšně v jezeře najít a vysvobodit ze sítí, do kterých se zamotám, a málem se utopí taky. Uplyne deset let, dceři, která je na začátku malá, je čtrnáct a k narozeninám si přeje nechat si propíchnout jazyk v tetovacím studiu. Její otec se náhodou ocitne v sado maso místnosti, kde si ho domina splete se svým klientem, mrskne ho bičem a začne škrtit. A ve chvíli, kdy se dusí a je bezmocný, se mu zjeví jeho žena, jako kdyby byl pod vodou. A začne se do salonu vracet, protože se v sado maso momentech potkává se svojí mrtvou ženou, zažívá s ní nádherné a něžné momenty a zpracovává svůj žal… Mezi ním a dominou se vyvine takový speciální vztah, zamilují se do sebe. Příběh má mnohem větší hloubku, než je tenhle vztah. Je to i o tom, jak se vyrovnávat se zármutkem. Pro mě to má ještě další význam, že tento svět je v nějakých momentech pro nás všechny někdy moc těžký, ale neznamená to, že bychom na něj měli zanevřít. A má to nádherný konec, který ale nemůžu prozradit.

Zní to celkem temně.

Je to černá sado maso komedie, jsou tam strašně vtipné momenty, má specifický humor. Myslím, že člověk, který na to půjde, musí být trochu poučený divák nebo mít určitou dávku nadsázky. Ale tím neříkám, že to není pro všechny. Jak znám českou mentalitu, ten film má velký potenciál a přeju mu spoustu diváků.

 

ESTER GEISLEROVÁ

  • Narodila se v březnu 1984 v Praze akademické malířce Věře Geislerové a překladateli, novináři a japanologovi Petru Geislerovi.
  • Její sestra Anna je herečka, druhá sestra Lela je komiksová výtvarnice a zpěvačka.
  • Studovala Akademii výtvarných umění a UMPRUM (Vysoká škola umělecko-průmyslová) v Praze.
  • S návrhářkou Josefinou Bakošovou mají vlastní módní značku Ester&Josefina a umělecký projekt „Terapie sdílením“ o vztazích a komunikaci.
  • Vychovává čtrnáctiletá dvojčata, dceru Miu a syna Jana.

Čtěte také

Různé představy o trávení volného času? Začněte si užívat své koníčky

Čtěte také

Jste alergická na svého muže? Máte ponorku, vadí vám, jak dýchá? Jak z toho ven?