Zdroj: ČTK
Femme fatal českého filmu Ester Krumbachová: Podlehla jsem filmu jako alkoholu
Múza, renesanční osobnost, filmařka, kostýmní výtvarnice, scenáristka, autorka textů a povídek. Bez jejího přičinění by nevznikly zásadní snímky české nové vlny. Ester Krumbachová, femme fatal českého filmu.
Jedné horké letní noci, neschopni ukončit hranici rozhovoru, povídám, že začínám leccos psát. Klíčem jsem nakreslila na zeď omšelého baráku obdélník – byl to jako arch papíru – a pak jsem vodorovně nakreslila, jak vypadají řádky mého rukopisu. Některé krátké, některé dlouhé přes celý ten papír. Podotkla jsem, že někde je otazník a někde tečka. Ivan se předklonil a dychtivě do sebe sál tento obraz, mlčel, potřásal hlavou, něco jako hluboké porozumění archeologa, který poprvé vidí jeskyni v Altamiře. Pak povídá: To je povídka? A po mém přitakání se zase zadíval na tu kresbu, jezdil po ní tlustým ukazováčkem a řekl: To by mohlo být moc dobrý. Já myslím, že bezvadný.“ Tak zní popis setkávání Ester Krumbachové a dramatika a pedagoga Ivana Vyskočila. Obsahuje podstatný rys práce Ester Krumbachové – její hravost. „Když tvůrčí práce postrádá touhu si hrát, nemůže být tvůrčí. Neměl by na to nikdo zapomínat. Není možné pracovat bez pomoci fantazie, nezbytné múzy, bez touhy si hrát, vědět, že si hraji, radovat se ze svého hraní, a pak to zas poněkud utáhnout, zpřísnit – ale bez prvopočáteční radosti ze hry není možné nic než opakování cizích myšlenek, anebo nudná moralita, či bestialita,“ tvrdila Krumbachová.
Vnitřně svobodná
Narodila se v roce 1923 v Brně, vystudovala uměleckou školu, dlouho se ale živila manuálně, než nastoupila k divadlu do Českých Budějovic. Jako referentka. Ale velmi rychle se dostala ke kostýmům a scéně, a když se jí otevřel svět pražských divadel, byl už jen krok k setkání s Oldřichem Lipským. Ten si ji vybral jako kostýmní výtvarnici pro svůj film Muž z prvního století, v němž oblékla třeba Miloše Kopeckého. A zrodil se zásadní vztah, vztah Ester Krumbachové a filmu. „Podlehla jsem filmu jako někdo alkoholu,“ tvrdila. Během následujících let vytvořila kostýmy k zásadním filmům šedesátých let, spolupracovala na Jirešově Valerii a týden divů, na Kachyňově Uchu, dělala kostýmy k Démantům noci Jana Němce, svého budoucího muže. S Věrou Chytilovou nejenom oblékala její postavy, ale napsala scénář k Sedmikráskám, technický scénář ke Kladivu na čarodějnice a v roce 1970 režírovala podle vlastního scénáře Vraždu ing. Čerta. Stojí za desítkami kostýmů pro divadlo. V roce 1972 přišel od soudruhů zákaz tvořit a Krumbachová se živila výrobou šperků, na černo dělala kostýmy pro Laternu Magiku nebo pro film, třeba pro Malou mořskou vílu, pod něž se podepisovala jiná jména.
Přestože řada jejích souputníků emigrovala, ona měla tak silný vztah k Praze a k svému bytu v domě Za Zelenou liškou, kde pečovala o desítky rostlin, koček, želv a papoušků, že o emigraci snad ani neuvažovala. „Byla extrémně svobodná, ale vnitřně svobodná. Ve svém bytě si vytvořila paralelní vesmír, kde žila a kam si zvala přátele,“ vysvětluje filmová teoretička Kateřina Svatoňová. Ta s kolegyní Edith Jeřábkovou připravila pro brněnský Dům umění monografickou výstavu Ester Krumbachové, která stojí na umělčině archivu. „K archivu Ester Krumbachové se po její smrti nikdo nedostal, měl ho v jejím bytě její tehdejší přítel, který ho střežil a nikomu ho neukázal, ani Věře Chytilové, když v roce 2005 dělala svůj dokument Pátrání po Ester,“ vysvětluje Svatoňová.
Archiv byl zpřístupněn až v roce 2016 díky pátrání spolku Are. „Vědělo se, že po její smrti zůstaly všechny její věci v bytě Za Zelenou liškou, kde žila se svým přítelem Ivo Paikem. Jelikož předchozí pokusy dostat se k její pozůstalosti skončily vždy nezdarem, neočekávaly jsme, že by se nám mohlo podařit do ní nahlédnout. I přesto jsme podstrčily dopis s prosbou o zpřístupnění pozůstalosti pod dveře bytu Za Zelenou liškou. Hned druhý den Ivo Paik k našemu překvapení zavolal a začali jsme se studiem a dokumentací materiálů Ester Krumbachové, a to v bytě jeho tehdejší přítelkyně, umělkyně Jarmily Košnářové. Ta nás po celou dobu výzkumu podporovala a pomáhala nám, stejně jako Ivo Paik,“ píše Edith Jeřábková, která spolu se Zuzanou Blochovou a Anjou Kirchner ze spolku Are po Krumbachové pátraly.
Desítka banánových krabic plných skic, poznámek, neodeslaných dopisů, „černých“ pohádek, scénářů a povídek se tak poprvé dostala na světlo. „Netřídili jsme ho podle žádného klíče, ale nechali jsme to tak, v tom pořadí, v jakém to leželo v krabicích, nechali jsme ten archiv autentický. Ester Krumbachová nebyla chaotická, ale systematická, široce myslící, měla extrémně heterogenní myšlení, které se rozbíhalo mnoha směry, byla žena mnoha talentů,“ vysvětluje Kateřina Svatoňová. Její záběr byl extrémně široký, nejenom výtvarný, ale i literární. V dopise sestrám Válovým z roku 1984 píše: „Holky drahý, pořád musím přemýšlet o vašich obrazech – i když slovo přemýšlet bude asi nepatřičný, ale co mám dělat, dyť jsem slovně kulhavá a tajím své protézy, seč mohu!“ Kdejaký spisovatel by jí tuhle kulhavost mohl závidět!
Ester věčně živá
Třídit její archiv prý bylo jako se znovu setkávat s Krumbachovou, vidět ji zpřítomněnou. „Bylo to živé, žádné bohatství ve smyslu drahých obrazů, jejichž cen můžete vyčíslit, ale mnoho různorodého materiálu, který inspiroval k myšlení a k živému dialogu. I ten, kdo Krumbachovou nezažil, ji najednou skrze její archiv poznal, zažil magický efekt jejího znovuzpřítomnění, i mladí studenti, kteří ji neměli možnost nikdy vidět a neznali ji, na její práci navázali,“ popisuje Svatoňová. Právě taková byla Ester Krumbachová i za života – inspirativní žena, která nikoho neválcovala, přestože sršela energií, umělkyně, která uměla odhlédnout od svého ega a tím, jak sama hořela, živila tvůrčí oheň i v ostatních. Byla by prý skvělá pedagožka. „S kýmkoli o Ester Krumbachové mluvíte, je z ní nadšený. Byla renesanční osobnost, všechny linie její tvorby jsou dodnes aktuální, zvládala bravurně syntézu a přesah, protože měla velký filozofický základ,“ dodává Svatoňová.
Ester Krumbachová byla velice empatická a naslouchající, dokázala mluvit s chlapy v hospodě i s velkými umělci jako se sobě rovnými. Její vztah k mužům byl zásadní, měla muže ráda, žila s několika partnery, ale i tady je patrný její svobodný přístup – nežila v hořkosti a svým bývalým partnerům i po rozchodu psala laskavé dopisy, byla s nimi v přirozeném kontaktu dál, aniž by setrvávala v jakékoli zlobě, ať už se rozešla ona s nimi, nebo oni s ní. Jestli byla feministka? Jako extrémně svobodomyslný člověk neměla ráda jakékoli ismy, ve společnosti ani v náboženství. Přesto bychom dnes řekli, že jako feministka žila. A musela prorazit hned dvojí bariéru – jako žena u filmu, tedy v přísně mužské profesi, a jako filmařka v době totality, kdy se po Pražském jaru začaly zase utahovat šrouby. „Byla kritická, ostrá, tematizovala svět žen a mužů, vadila jí mužská mocenská pozice, která si cokoli vynucuje. Třeba Sedmikrásky jsou extrémně ženské a vysmívají se mužskému světu – nejde ale o muže konkrétně, ale o moc, kterou často prosazují, a o jejich ješitnost, která tomu předchází,“ uvádí Svatoňová. „Zajímá mě svět mužů... když se podíváte na ty mužské, co zasedají v různých radách a grémiích, oni jsou takoví vrásčití. Mají takové oficiální obličeje. Berou se strašně vážně. A přitom je to všechno sranda, ohromná sranda. Je to jako z Bosche,“ říkala sama Krumbachová.
Kostým není oblečení, ale fantom
V krabicích od banánů z archivu Ester Krumbachové našly badatelky kromě náčrtků, výkresů, dopisů nebo hotových textů třeba i recepty. Copak femme fatal české nové vlny vařila? Taková umělkyně? „Byla výborná kuchařka, jídlo byl její způsob komunikace nebo vyjadřování péče. Vaření přátelům pro ni znamenalo jinou formu sdílení,“ vysvětluje Svatoňová.
Ester Krumbachová milovala barvy a materiály. Její divadelní kostýmy nebyly historizující a věrné době, ale aktuální a současné. Film i divadlo viděla jako barevnou kompozici v čase, odmítala dobově věrné rekvizity, do svých prací vkomponovávala uschlé květiny, neočekávatelné předměty. „Kostýmy nejsou šaty, oblečení, je to fantom,“ říkala. Podobně pracovala i na svých amuletech – mnoho jejích přátel od ní dostalo speciální amulety, které byly vytvořené z přírodnin „na míru“ a prý skutečně fungovaly, měly magickou moc.
Kateřina Svatoňová „žila“ při přípravě výstavy a zkoumání archivu s Ester Krumbachovou několik dlouhých let. „Strávila jsem s Krumbachovou roky a dnes je součástí mě, žila jsem s ní, vedla s ní dlouhý a intimní dialog, neznala jsem ji osobně, ale přesto jsem ji vlastně znala. Byla to osobnost, která není ukotvena pouze v minulosti, ale ukazuje nám cestu, co můžeme my dnes dělat – předává nám nadhled, nesobeckost, empatii a inspiraci,“ uzavírá Svatoňová.
Výstava Ester Krumbachové v domě umění
Kromě prací Ester Krumbachové je expozice pozoruhodná ještě dvěma skutečnostmi: jsou v ní i díla umělců a umělkyň, kteří se jí nechali inspirovat, a běžně v ní potkáte i kočky. Dům umění spolupracuje s útulkem a návštěvníci výstavy mohou kočky nejenom hladit, ale také je adoptovat. Výstava je tak živoucí připomínkou Ester Krumbachové včetně její lásky ke kočkám – ostatně o nich psala i v mnoha vystavených textech, jsou na jejích skicách nebo polaroidech. Výstava je kočkám uzpůsobená tak, aby se v ní měly dobře, mají své zázemí a nemohou utéct. Akce trvá do 6. března, jejími kurátorkami jsou Kateřina Svatoňová a Edith Jeřábková.
ESTER KRUMBACHOVÁ (1923–1996)
- Režisérka, dramatička, spisovatelka, scenáristka, výtvarnice, scénografka a kostýmní návrhářka. Výrazná představitelka České nové vlny.
- První kostýmy pro film dělala v roce 1961 s Oldřichem Lipským pro jeho snímek Muž z prvního století.
- S Janem Němcem vytvořila Démanty noci, O slavnosti a hostech, Mučedníci lásky nebo krátký film Matka a syn, jehož scénář napsali společně po telefonu, když byl Němec v Amsterodamu.
- Dělala kostýmy pro Ucho Karla Kachyni, Valerii a týden divů Jaromila Jireše nebo pro filmy Věry Chytilové Ovoce stromů rajských jíme a Sedmikrásky, pro něž spolutvořila i scénář.
- Po revoluci se podílela na filmu Marian nebo režírovala klipy Ivana Krále.
