„Honza byl vždycky na svoji matku hodně fixovaný, je rozvedená a vychovávala ho sama, s otcem se viděl jen několikrát za rok. Je navíc jedináček, takže veškerá pozornost maminky byla vždycky upřena na něj. Ze začátku mi přišlo milé, jak se k ní chová, telefonuje jí, jezdí k ní často na návštěvy a prvních pár let byla milá i na mě, to se ale postupně měnilo,“ říká Eva. 

Čtěte také

Dospívající musí přijmout zodpovědnost za své chování

Čtěte také

Jarka (42): Nezvládám péči o pubertální děti, dělají si, co chtějí

Tchyně nám mluví do všeho

Evina tchyně jim nejprve začala mluvit do výchovy dcer, potom jim začala radit, co vařit, kde nakupovat, kam jezdit na dovolenou, zkrátka měla jasný názor na všechno. „Začalo mi vadit, že s ní Honza všechno konzultuje. Nemyslel to zle, ale vždycky, když se o něčem zmínil, při nejbližší návštěvě jsem si vyslechla, jak to dělám špatně. Navíc mi svoje rady a názory začala říkat za Honzovými zády a docela nevybíravě. Dávala mi najevo, že špatně uklízím, neumím si rozvrhnout čas, holkám se dostatečně nevěnuju… prostě všechno bylo špatně. Doma přitom všechno fungovalo. Nejdřív jsem to přecházela, ale jak to bývá, míra mojí trpělivosti přetekla,“ vzpomíná Eva.

Rozhodla se, že si s Honzou promluví, že to takhle nejde, ten ale začal maminku bránit. „Honza říkal, že to zveličuju, že se nám maminka jen snaží pomoci a myslí to dobře, je navíc sama a mám to prostě vydržet.“ Eva se začala společným setkáním vyhýbat, trávit čas posloucháním výčitek a sledovat neustálé zkoumavé a nesouhlasné pohledy tchyně se jí nechtělo a tchyně byla nakonec ráda, že může trávit čas se synem bez ní.

Čtěte také

Tipy na knihy oblíbené v redakci

Čtěte také

Tipy na knihy: Rodinná sága a další neapolské příběhy jak z pera Eleny Ferrante

Nechci, aby se k nám nastěhovala, a stydím se za to

„V poslední době začala mít tchyně problémy s klouby, bolí ji nohy, špatně chodí a pohybuje se, dělá jí problém dojít si i na nákup. Její zdravotní stav se poměrně rychle zhoršuje. Honza nechce ani slyšet o tom, že by byla maminka v pečovatelském domě nebo domovu pro důchodce. Přišel s tím, že chce, aby bydlela s námi, že jí to dluží,“ popisuje Eva aktuální situaci. „Já se toho hrozně děsím, jak stárne, tak se její povaha ještě prohlubuje, a navíc je stále více fixovaná na Honzu. Samozřejmě to chápu, ale neumím si představit, že s námi bude bydlet pod jednou střechou a bude kontrolovat každý můj krok. Vůbec nevím, co mám dělat, manželovi se bojím říct, že si to nepřeju, abych neranila jeho city. Přeci jen je to jeho matka. Zároveň ale vůbec nevím, co se bude dít, až tu bude bydlet s námi. Dcery jsou na vysokých školách, takže přes týden jsem doma jen já s Honzou a vracím se z práce dřív. Tím pádem bych s jeho matkou musela trávit čas sama. Bojím se, že to rozbije náš vztah s manželem, ale nechci se zachovat necitlivě. Nevím, co mám dělat,“ dodává bezradná Eva.

Čtěte také

Maminka Božena, sourozenci Anička, Božena a Jan Glogarovi- všichni byli za války popraveni

Čtěte také

Nacisté jí popravili otce, matku, bratra i dvě sestry, zůstala úplně sama

Názory odborníků: mediátorka Kateřina Bělková

Pro zvládnutí této nelehké situace bude určitě klíčové to, když si paní Eva s manželem otevřeně promluví o všech svých obavách. Pokud má z rozhovoru obavu, doporučila bych jí, aby se na rozhovor nejdříve v klidu připravila. Klidně si může poznačit všechny své obavy na papír a s manželem je následně zkusit v klidu probrat. Pro tento rozhovor bude důležité, aby se paní Eva pokusila volit co nejvíce empatickou, klidnou a věcnou řeč, aby na tchyni neútočila a nehledala na ní chyby, ale spíše se zaměřila na racionální obtíže, které jim soužití s další dospělou osobou může přinést. Pokud manžel nechce, aby jeho maminka byla v domě s pečovatelskou službou, mohla by se paní Eva pokusit najít ještě i jiné dostupné alternativy, například existují i pečovatelské služby, které docházejí k potřebným domů, případně denní či týdenní stacionáře. Pokud to bude možné, bylo by určitě vhodné, aby se paní Eva při rozhovoru nenechala strhnout emocemi a kladla důraz na věci a hodnoty, které je s manželem spojují a na které mají společný názor. Například mu může říct, že si váží toho, jak mu záleží na jeho matce, a že i pro ni je důležitá rodina, a to je teď zejména on a jejich dcery.

Kontakt: www.katerinabelkova.cz

 

Psycholog a terapeut Mgr. Heřman Čadil

V celém příběhu je hned několik rovin, neřešení aktuálních potřeb, vytváření domněnek a v neposlední řadě nedostatečná separace od matky. Především platí, že pokud nám něco vadí, je nutné danou věc otevřít a začít řešit. Pokud čekáme, až v nás věci začnou tzv. bublat, obvykle na druhé působíme jako kverulanti, kteří situaci zveličují. To se patrně stalo také Evě, když jí došla trpělivost. Klíčové je nečekat, ale danou věc otevřít hned. Je naprosto namístě druhé (v tomto případě partnera) požádat, co konkrétně od něj čekáme. Mějme na mysli, že správná prosba je vždy konkrétní a okamžitě vykonatelná.

Ze stejného důvodu je nezbytné své obavy s partnerem bezodkladně rozebrat a dohodnout se na řešení vzniklé situace. Domněnka, že rozbijeme vztah, pokud hájíme své potřeby, v tomto případě není namístě. Je dost pravděpodobné, že otevřenou komunikací najdeme společně řešení celé situace, které může být uspokojivé pro všechny strany. Odkládáním a vyčkáváním se situace obvykle jen zhorší a stává obtížně řešitelnou.

Považuji za důležité zmínit ještě jeden aspekt, který se v příběhu objevuje a je v praxi častý. Eva a Honza jsou partneři a z uvedeného příběhu cítím jistou nevyzrálost, když se Honza staví na stranu matky a Eviny potřeby bagatelizuje. Pokud by se Honza jasně postavil za svou ženu, je více než pravděpodobné, že by se matka pohybovala v mezích únosných pro všechny strany.

Kontakt: www.braintools.cz, www.hermancadil.cz