Přestože se rodina hluboce zajímala o světové dění, byla pro ně Mnichovská dohoda překvapením. Do té doby se otec domníval, že se v Masarykově zemi nemůže dít nic podobného jako v Německu. Otec se na poslední chvíli snažil přesunout podnik do Turecka a zařídit rodině emigraci, ale už bylo pozdě. Když padla klec protektorátu, vyhodily obě dívky ze školy a otce z vlastního podniku. Museli odevzdat část svého majetku, některá místa pro ně byla zakázána a na oblečení nosili našitou žlutou hvězdu. „Nakonec nás vyhodili z bytu. Nábytek a všechno jsme tam nechali a dostali jsme pokoj ve společném bytě s dalšími dvěma rodinami,“ vypráví paní Eva. Místo školy začala Eva navštěvovat sirotčinec, kde se starala o kojence, jejichž rodiče už odvezli do koncentračních táborů.

 

Čtěte také

Lea Skácelová v roce 2016

Čtěte také

Lea Skácelová: Před transportem ji zachránil Němec, kterému připomínala dceru

Transport do Terezína

První transport z Prahy do Lodže proběhl v říjnu 1941, odjelo jím na tisíc židovských mužů žen a dětí. Od té chvíle se začaly spojovat zbytky židovských mládežnických spolků. Takto vznikl například spolek Společná ruka, který pomáhal lidem z transportů a jehož členkou se stala i Eva. „Bylo nám teprve patnáct a už jsme museli dávat lidem z transportů směr a naději, protože ztráceli hlavu. Měli tři dny na to, aby všechno zlikvidovali a sbalili se. Nevěděli, co s tím. Odehrávaly se tam strašné tragédie. A my jsme jim pomáhali se zorganizovat. Nakupovat se smělo jen odpoledne, když už nic nebylo. Radili jsme jim, co si mají vzít, jak a co si zabalit. Mohli si vzít jen padesát kilogramů. Nevěděli, kam jdou, co budou potřebovat a co ne. Ale všichni jsme věděli, že jdou do něčeho špatného, jen jsme nevěděli do čeho.“

Čas rodiny Ehrlichových přišel pouze o rok později. V roce 1942 nastoupili do transportu směr Terezín. Museli ovšem vystoupit už v Bohušovicích, odkud do tábora došli pěšky. Z toho, co si s sebou přivezli, jim mnoho nezbylo. Němci se na jejich skromný majetek vrhli a vzali si, co se jim hodilo.

 

Čtěte také

Michal po příjezdu do Izraele

Čtěte také

Michal Efrat: V koncentráku jsem viděla lidi, které zabilo, že se najedli

Potěmkinova vesnice Terezín

Paní Eva se s matkou ubytovaly v konírně, kde se společně tlačilo asi čtyřicet lidí. Aby mohly děti být spolu a ne v tomto tísnivém prostředí, založili pro ně vězni jakési „dětské domovy“. Tam jich bylo na pokoji sedmnáct a starala se o ně jedna z vězeňkyň. „Byly to hrozné osudy. Vzpomínám, že maminka jednoho děvčete byla těžce nemocná. Měli jsme každý na tři dny třetinu chleba, ale i tak jsme se z té malé dávky skládali každý pro tu maminku. Pomáhali jsme si, jak jen to šlo.“

V roce 1944 navštívil Terezín Červený kříž. V lágru se pro něj vytvořilo falešné prostředí, aby to vypadalo, jak se vězni mají krásně. „Malé děti si měly hrát pod stromem a říkat si mezi sebou naučené fráze, jako například: ‚To dnes bude k obědu zase maso?‘“ V táboře pro ten den otevřeli kavárnu a obchod. „Vězni si mohli kupovat zboží za body. Měli tam tkaničky a koprovou omáčku.“ Paní Eva od té doby nejí hořčici. „Mohli jsme si ji tam koupit a já ji pak jedla z hladu samotnou. Od té doby ji nemůžu ani cítit.“

 

Čtěte také

Libuše Nachtmannová

Čtěte také

Libuše Nachtmannová: Maminka mě po návratu z koncentráku nepoznala

Unikly likvidaci

Přes všechno utrpení existoval v Terezíně i kulturní život. Eva docházela na různé přednášky a dodnes vzpomíná na učitelku malby Friedl Dicker-Brandeisovou, která využívala umění jako terapii. Právě v Terezíně získala Eva základy dějin umění.

V roce 1944 začaly transporty do likvidačních táborů. Eva s matkou se však převozu do Auschwitzu vyhnuly, odvezli je do továrny na letecké součástky ve Freibergu. Tam pracovaly na dvě směny po dvanácti hodinách. Později je dovezli mimo Freiberg a musely tedy ještě přes půl hodiny docházet do baráků. Ženy byly promrzlé a objevovaly se mezi nimi různé nemoci. Paní Eva dostala spálu.

Když přišel konec války, bylo Evě osmnáct let. Matka se dlouho zotavovala v nemocnici, takže zůstala na všechno sama. Podařilo se jí odmaturovat, ale vysokou školu už nedodělala. Během studia se totiž s matkou rozhodly odjet do Izraele. Tam dokončila školu a stala se z ní sociální pracovnice.

Čtěte také

Jarmila Weinbergerová

Čtěte také

Když jsme viděli ty kouřící komíny, pochopili jsme, co nás v koncentráku čeká

Podpořte Paměť národa

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete i vy drobnou částkou nebo vstupem do Klubu přátel Paměti národa. Přispět můžete také na novou aplikaci Paměť národa, která přinese více článku a videí do vašeho mobilního telefonu. Více na podporte.pametnaroda.cz.

Čtěte také

Milada Šimčíková

Čtěte také

Zpěv ji učila Ema Destinnová, za války pomáhala odboji a skončila v koncentráku