Zdroj: Paměť národa
Eva Adorian: Měli jsme jít do plynu. Nestáli jsme už ani za vytetování čísla
Eva Adorian, rozená Ehrlichová, se narodila roku 1926 do pražské židovské rodiny jako mladší ze dvou sester. Její otec byl podnikatel a silně se angažoval v židovské obci. Rodiče sestry vychovávali podle vzoru Tomáše Gariggue Masaryka, věřili, že „pravda vítězí“.
Přestože se rodina hluboce zajímala o světové dění, byla pro ně Mnichovská dohoda překvapením. Do té doby se otec domníval, že se v Masarykově zemi nemůže dít nic podobného jako v Německu. Otec se na poslední chvíli snažil přesunout podnik do Turecka a zařídit rodině emigraci, ale už bylo pozdě. Když padla klec protektorátu, vyhodily obě dívky ze školy a otce z vlastního podniku. Museli odevzdat část svého majetku, některá místa pro ně byla zakázána a na oblečení nosili našitou žlutou hvězdu. „Nakonec nás vyhodili z bytu. Nábytek a všechno jsme tam nechali a dostali jsme pokoj ve společném bytě s dalšími dvěma rodinami,“ vypráví paní Eva. Místo školy začala Eva navštěvovat sirotčinec, kde se starala o kojence, jejichž rodiče už odvezli do koncentračních táborů.
Transport do Terezína
První transport z Prahy do Lodže proběhl v říjnu 1941, odjelo jím na tisíc židovských mužů žen a dětí. Od té chvíle se začaly spojovat zbytky židovských mládežnických spolků. Takto vznikl například spolek Společná ruka, který pomáhal lidem z transportů a jehož členkou se stala i Eva. „Bylo nám teprve patnáct a už jsme museli dávat lidem z transportů směr a naději, protože ztráceli hlavu. Měli tři dny na to, aby všechno zlikvidovali a sbalili se. Nevěděli, co s tím. Odehrávaly se tam strašné tragédie. A my jsme jim pomáhali se zorganizovat. Nakupovat se smělo jen odpoledne, když už nic nebylo. Radili jsme jim, co si mají vzít, jak a co si zabalit. Mohli si vzít jen padesát kilogramů. Nevěděli, kam jdou, co budou potřebovat a co ne. Ale všichni jsme věděli, že jdou do něčeho špatného, jen jsme nevěděli do čeho.“
Čas rodiny Ehrlichových přišel pouze o rok později. V roce 1942 nastoupili do transportu směr Terezín. Museli ovšem vystoupit už v Bohušovicích, odkud do tábora došli pěšky. Z toho, co si s sebou přivezli, jim mnoho nezbylo. Němci se na jejich skromný majetek vrhli a vzali si, co se jim hodilo.
Potěmkinova vesnice Terezín
Paní Eva se s matkou ubytovaly v konírně, kde se společně tlačilo asi čtyřicet lidí. Aby mohly děti být spolu a ne v tomto tísnivém prostředí, založili pro ně vězni jakési „dětské domovy“. Tam jich bylo na pokoji sedmnáct a starala se o ně jedna z vězeňkyň. „Byly to hrozné osudy. Vzpomínám, že maminka jednoho děvčete byla těžce nemocná. Měli jsme každý na tři dny třetinu chleba, ale i tak jsme se z té malé dávky skládali každý pro tu maminku. Pomáhali jsme si, jak jen to šlo.“
V roce 1944 navštívil Terezín Červený kříž. V lágru se pro něj vytvořilo falešné prostředí, aby to vypadalo, jak se vězni mají krásně. „Malé děti si měly hrát pod stromem a říkat si mezi sebou naučené fráze, jako například: ‚To dnes bude k obědu zase maso?‘“ V táboře pro ten den otevřeli kavárnu a obchod. „Vězni si mohli kupovat zboží za body. Měli tam tkaničky a koprovou omáčku.“ Paní Eva od té doby nejí hořčici. „Mohli jsme si ji tam koupit a já ji pak jedla z hladu samotnou. Od té doby ji nemůžu ani cítit.“
Unikly likvidaci
Přes všechno utrpení existoval v Terezíně i kulturní život. Eva docházela na různé přednášky a dodnes vzpomíná na učitelku malby Friedl Dicker-Brandeisovou, která využívala umění jako terapii. Právě v Terezíně získala Eva základy dějin umění.
V roce 1944 začaly transporty do likvidačních táborů. Eva s matkou se však převozu do Auschwitzu vyhnuly, odvezli je do továrny na letecké součástky ve Freibergu. Tam pracovaly na dvě směny po dvanácti hodinách. Později je dovezli mimo Freiberg a musely tedy ještě přes půl hodiny docházet do baráků. Ženy byly promrzlé a objevovaly se mezi nimi různé nemoci. Paní Eva dostala spálu.
Když přišel konec války, bylo Evě osmnáct let. Matka se dlouho zotavovala v nemocnici, takže zůstala na všechno sama. Podařilo se jí odmaturovat, ale vysokou školu už nedodělala. Během studia se totiž s matkou rozhodly odjet do Izraele. Tam dokončila školu a stala se z ní sociální pracovnice.
Podpořte Paměť národa
Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete i vy drobnou částkou nebo vstupem do Klubu přátel Paměti národa. Přispět můžete také na novou aplikaci Paměť národa, která přinese více článku a videí do vašeho mobilního telefonu. Více na podporte.pametnaroda.cz.
