Eva byla nepřehlédnutelná osobnost. Narodila se v prosinci 1931 v Mladé Boleslavi a sportovní talent zdědila po otci Aloisi Věchtovi, který byl gymnastou v Sokole, dokonce se zúčastnil OH v Berlíně. Není divu, že chtěl, aby jeho dcera taky sportovala. Nicméně ji taky nutil, aby hrála na klavír. Zpočátku se věnovala krasobruslení a jejími velkými vzory byl nejen otec, ale také slavná norská krasobruslařka Sonja Heine. Jak říká v dokumentu Českého rozhlasu Osudové ženy publicista Petr Feldstein, rozhodnutí jí usnadnila nominace do gymnastické reprezentace v jejích 17 letech.

Ctižádostivá dívka s velkým snem

Už v roce 1949 se zúčastnila přeboru Československé obce Sokolské jako gymnastka v kategorii dorostenek. V té době studovala gymnázium a po něm pokračovala na FTVS. Sport byl pro ni vším, byla ctižádostivá a tvrdě trénovala. Toužila totiž po účastni na olympijských hrách, které se konaly v roce 1952 v Helsinkách. A podařilo se jí to. Stala se nejúspěšnější závodnicí našeho družstva a měla tak lví podíl na získání bronzové medaile. Bylo jí 21 let.

Ovšem její temperamentní povaha jí způsobila nejeden malér. Brzo po Helsinkách k jednomu došlo na ubytovně v Tyršově domě, kde bydlela. Tenkrát u ní přespal její budoucí manžel, diskař Vladislav Bosák, který studoval medicínu, a průšvih byl na světě. Udaly je totiž spolužačky, které jí ho záviděly. Vyhodili ji z ubytovny a půl roku měla zákaz sportovní činnosti. Hlavu si s tím ale nelámala, tajně bydlela v elektrické rozvodně strahovského stadionu a trénovala dál.

Muži a maléry

Jak ovšem říká v dokumentu Českého rozhlasu publicista Petr Feldstein, muži byly její slabá stránka. Nebylo to naposledy, kdy narazila na prudérnost doby, ale Eva se rozhodně měnit nehodlala. Zákaz sportovní činnosti dlouho netrval, v roce 1953 se chystal Světový festival mládeže a studentstva v Bukurešti a funkcionáři jí zákaz zkrátili, aby se mohla i ona zúčastnit. Dokonce jí udělili titul mistryně sportu za dosavadní výkony, to jí bylo 22 let a měla krátce po svatbě.

A přicházely další úspěchy. V roce 1956 se účastnila OH v Melbourne, kde získala stříbro za kladinu, v prostných a na bradlech byla čtvrtá. Ovšem mistrovství světa v Moskvě v roce 1958 už bylo fenomenálním úspěchem! Předvedla zde náročné salto vzad, protože se proslýchalo, že tuhle novinku předvedou gymnastky z Ruska a Japonska. A Eva trénovala a dřela, aby ho perfektně zvládla. Měla strach, přestože ji vázali na lano a domlouvali horem dolem. Prý dostala dokonce i facku, ale zdálo se, že to nevyjde.

Zlatá medaile za salto vzad

Jenže na šampionátu tenhle těžký cvik zvládla na jedničku a získala zaslouženě zlatou medaili. Její choreografie byla na rozdíl od ostatních originální a ojedinělá, protože spojovala taneční prvky s akrobatickými. Ty ji nakonec proslavily. V roce 1960 pak přišel další úspěch, na olympiádě v Římě získala zlato na kladině a celému československému družstvu pomohla ke stříbru. Pak ještě vyhrála v roce 1962 kladinu v Praze na mistrovství světa a stříbro si odnesla z cvičení na bradlech. Připravovala se na olympijské hry v Tokiu v roce 1964, ale těch už se nezúčastnila.

Eva byla tak trochu rebelka, zlobivá gymnastka. Na podzim 1962 se gymnastky zúčastnily zájezdu do Francie, kde prý došlo k přestupku, který byl podle funkcionářů „neslučitelný s chováním socialistických sportovkyň“. Kromě toho dostala nabídku zahrát si v dokumentu Věry Chytilové O něčem jiném, který srovnával život „obyčejné“ ženy se životem slavné ženy. I toho funkcionáři využili a Evě sdělili, že účinkováním ve filmu porušila regule amatérských sportovců a musí ukončit kariéru. Žádná další olympiáda se proto už nekonala, po patnácti letech musela se sportovní gymnastickou skončit. Bylo jí tehdy 32 let.

Klacky pod nohy jí nevadily

Nabídli jí sice trenérské místo, ale takové, které vyberou oni. Na to se jim paličatá Bosáková vykašlala a našla si práci u Československé lední revue, kde připravovala krasobruslaře v gymnastice a stále cvičila. Navíc to pro ni znamenalo další osudový krok. V roce 1964 dostala nabídku od Harlem Globetrotters a stala se součástí jejich exhibicí. Jezdila s nimi po světě a nezastavila se. Dlouhé odloučení ale způsobilo odcizení s manželem, s nímž se v roce 1967 rozvedli.

Eva Bosáková působila na mnohé muže jako magnet, tak není divu, že o mužské „fanoušky“ neměla nouzi. Obdivovali ji mnozí, dokonce i prezident Ludvík Svoboda, který jí poslal kytici a provedl ji Pražským hradem. Údajně to neskončilo jen procházkou. Bulvár tehdy neexistoval, ale Eva prý svůj zážitek vykládala kdekomu. Avantýru prý měla i s hercem Josefem Bekem, který jí imponoval. Daně Zátopkové se prý svěřila, že právě Bek byl její osudová láska, ale nenaplněná. V roce 1972 se provdala podruhé, za docenta FTVS Miroslava Hlaváčka. Možná to nebyla velká láska, ale manžel byl také místopředseda ÚV ČSTV, poslanec ČNR, takže normalizace byla pro Evu výhodná záležitost.

Pomáhala ženám, jak hubnout

Tehdy začala realizovat i svoje další sny. Pro ženy s nadváhou organizovala jedny z prvních redukčních hodin gymnastiky u nás. Napsala i knihu o hubnutí Eva Bosáková radí Evám, denně předcvičovala několika skupinám v Praze i jinde. Manželství skončilo Hlaváčkovou smrtí v roce 1984, kdy zemřel na rakovinu. Od konce 70. let až do sametové revoluce pracovala jako vedoucí tréninkového střediska mládeže a na začátku 90. let chtěla začít podnikat. Toužila založit Dům ženské krásy, středisko, kam by ženy chodily cvičit, dopřávaly si masáže, kadeřnické i kosmetické služby. Bohužel se naplnění svých snů nedočkala, zemřela v listopadu 1991 v nedožitých šedesáti letech. Smrt způsobilo prasknutí krční tepny, což byl důsledek vrozené vady. Při pitvě se pak ještě zjistilo, že prodělala i dva slabší infarkty.

Spolupráce se státní bezpečností

V roce 2010 získala cenu Emila Zátopka a dostala se i do Síně slávy. Její „žačka“ Věra Čáslavská, kterou Bosáková trénovala, o ní řekla: „Eva si tohle ocenění zaslouží jako málokdo.“ I mnozí další na ni vzpomínají v dobrém. Její sestra o ní prozradila, že navenek byla tvrdá, ale uvnitř velmi citlivá. Ráda pomáhala druhým, přesto nakonec zůstala sama. Proto bylo doslova šokem pro všechny, kteří ji znali, že byla pravděpodobně spolupracovnicí StB. Tyto informace vyšly najevo po smrti Čáslavské v roce 2016. Je to neuvěřitelné, protože podle mnohých svědectví Bosáková nesnášela politiku, projevy a raději dávala přednost vínu a zábavě. Spoustě gymnastek po skončení jejch aktivní činnosti ráda pomohla a nikdy neřekla ne.

Přesto záznamy StB konstatují, že od roku 1956 až do roku 1973 předala podle záznamů 85 zpráv na kulturní pracovníky a sportovce, zejména o cestách do zahraničí. Jak říká v rozhlasovém dokumentu publicista Feldstein, není jasné, proč ke spolupráci kývla, protože z ní určitě neměla žádné finanční výhody. „Podle mého ji k tomu vedla touha být důležitá nebo strach.“ Důvody a skutečné pohnutky se už nedozvíme. Pro většinu lidí ale zůstane krásnou ženou a gymnastickou ikonou, na kterou se nezapomíná.