Zdroj: Youtube

Bývá zvykem, že herečky na celém světě sepisují paměti, vzpomínky, pootevřené (i zahalené) zpovědi svých životů. Eva Hudečková se pustila do sepisování také, ale nevzpomíná, vydává a píše beletrii. Jejím prvním počinem na tomto poli se stala kniha Bezhlavá kobyla, obraz dětství, vzpomínky na léta padesátá na našem venkově. Tam jezdila dorůstající Eva se svou babičkou a sourozenci. Bezhlavá kobyla se objevovala na nebi jako přízrak, který citlivou Evu provázel v obavách o její nejdražší. Knihu vydalo v roce 1993 nakladatelství a vydavatelství Kvarta a my její autorce položili několik otázek.

Je vám čtyřicet let. Už víte, jaká jste, kde máte své chyby a klady?

Děkuji za laskavost. Je mi čtyřicet tři, a to je věk, kdy už by člověk takové věci asi měl vědět. Jaká tedy jsem? Posedlá po slunci a po moři, mám ráda lesy, své bližní, své upřímné přátele, obdivuji umění všeho druhu, ctím ušlechtilost jednání i mravů, toleranci, rozum i srdce na správném místě. Nemám ráda hloupost, faleš, bezohlednost vůči lidem i přírodě, nesnáším násilí a rasismus, přitahují mě věci záhadné, třeba lidská duše a vesmír. Jsem zvědavá, někdy trochu netrpělivá, jsem přesvědčená, že jediná cesta, kterou by se měl člověk dát - je cesta porozumění, odpuštění a lásky...

Na přebalu své knižní prvotiny píšete, že až do roku 1984 jste působila jako divadelní, filmová a televizní herečka. A dále, že psát jste začala ze zoufalství, aby herečky dostaly víc příležitostí.

Už jsem o tom párkrát mluvila, nerada bych se opakovala. Nedostatek krásných ženských rolí byl a je, myslím, celosvětový problém. U nás to bylo v minulém režimu o to horší, že hodně literárních předloh bylo ideologicky nebo finančně nedostupných, takže i z toho mála byl odkrojen ještě pořádný krajíc. Bud měla herečka štěstí a občas jí bylo dopřáno zahrát si v něčem dobrém, nebo musela být trpělivá a někdy i léta čekat na příležitost, nebo brát cokoliv, co ji bylo nabídnuto - bez výběru a bez nároků. Protože se mě tento problém bezprostředně týkal, rozhodla jsem se psát a pokusit se vlastními silami tuto situaci řešit. Všechny mé scénáře byly o ženách a doufala jsem, že i já si v nich zahraju jednu z postav, která by mi mluvila z duše.

Jaká byla reakce na vaše scénáře z Barrandova?

Všechny mé scénáře byly koupeny, všechny byly svého času připraveny k realizaci. Zpočátku mě mrzelo, že k realizaci nedošlo kvůli pádu Barrandova, viděla jsem „své" filmy v těch nejúžasnějších obrazech a pomyšlení, že je nikdo jiný nikdy nezrealizuje, mi rvalo srdce. I když je pravda, že jsem měla velké starosti s hledáním režisérů, protože těch opravdu dobrých je pomálu. Tedy - z filmování sešlo a tehdy zasáhli moji přátelé a můj muž. Přesvědčili mě, abych začala psát knížku...

Knížka vám vyšla. Co chystáte dál? Nepřipravujete scénář pro některé ze soukromých studií, filmových či televizních?

Před Vánocemi jsem dopsala svou druhou knížku, a protože to bude taková velká pohádka, měly by v ní být krásné obrázky. Právě teď se rozhoduje o tom, jak budou vypadat. Od prvního dne nového roku jsem se pustila do třetí knížky, a těší mě každý den, kdy se můžu v klidu věnovat psaní. O scénáři, upřímně řečeno, vůbec neuvažuji, neboť podle současné nabídky a poptávky „atraktivních“ českých filmů dost pochybuji o tom, že by někdo na Bezhlavou kobylu dal peníze...

Příběh vaší knížky je z konce padesátých let, tehdy jste dorůstala. Cítíte nějakou nutnost zmapovat tohle období?

Nevím, jestli zmapovat, byla jsem v té době dítě a myslím, že mě soudy nepřísluší. Spíš jsem chtěla vyjádřit, co cítí děti ve chvílích ohrožení, v režimu, který nedovolí, aby vyrůstaly v normální rodině a normálních poměrech. Chtěla jsem se zamyslet nad odcizením, plynoucím z absence porozumění a lásky, nad mrzutým světem, který z nich dělá odstrčené bytosti. Byly dospělými ošizeny, žily bez svého dětského světa...

Pamatujete si na první setkání s vaším mužem? Na datum sňatku? Začala jste se také od té doby víc zajímat o hudbu?

První setkání a svatbu si pamatuju. To ještě není tak dávno. Teprve šestnáct let. Seznámili jsme se při natáčení jednoho televizního filmu, ve kterém jsem hrála a můj muž tam představoval v jednom obraze sebe, hrál na housle a vlastně tam figuroval jako talisman. Na svatbě nám pršelo a pan oddávající nám mimo jiné kladl na srdce, abychom se neopouštěli v dobách zlých. My jsme v dalším životě vypozorovali, že je dobré neopouštět se v dobách dobrých, kdy je jeden nebo druhý na výsluní. Protože v našich zeměpisných šířkách bývá slunce jen na krátké návštěvě, a co potom! O hudbu jsem se samozřejmě začala zajímat víc než předtím, to je asi dost normální a byl to do mého života velký přínos, zvlášť když se jednalo o hudbu mého muže. Věřím v její magickou moc.

Soudím - nejen podle dedikace knihy Bezhlavá kobyla vašemu muži - že jde o náklonnost, kde čas nehraje žádnou roli. Mýlím se snad?

Nemýlíte se, je to tak...

Jste Střelec, věříte ve své znamení zvěrokruhu?

Věřím, že na nás má nebo může mít vliv spousta věcí, o kterých nemáme zatím ani tušení. Proč ne planety? Když měsíc způsobuje pohyb moří a oceánů, má na svědomí příliv a odliv. Jak by potom nemohl mít vliv na člověka? Skoro každý na sobě někdy poznal účinky úplňku nebo slunečních aktivit. Věřím, že každá planeta se na nás podepisuje, jsme součástí vesmíru a podléháme jeho zákonům. Já jsem Střelec, myslím, že dost typický, podle knih tedy zvědavá, štědrá, nezávislá, mírumilovná, impulsivní, netrpělivá, upřímná, otevřená, velkomyslná. Docela dobré, že? Ve světě dobrých lidí určitě, ale ve světě oblud jsou to vlastnosti poněkud nepraktické.

Věříte ve čtyřicítku jako na zenit zralého ženského života?

Myslím, že každý člověk má v životě své vrcholné období, někdo v sedmi, někdo v šedesáti letech. Nevěřím na šablony, jednou jsme dole, jednou nahoře a kolikrát až po čase dokážeme správně posoudit, co pro nás bylo opravdu dobré a co špatné. To, co se nám líbí, nemusí být k našemu prospěchu, a naopak věcí zdánlivě záporné se mohou dodatečně projevit jako klad.

Co byste si pro sebe přála?

Shakespeare říká, že víme, jací jsme, ale nemáme ani tušení, jací budeme. Tak bych si do budoucna přála, abych zůstala normální...

Zdroj: www.vlasta.cz časopis Vlasta 1993

Související články