Sedím si takhle u oběda a od vedlejšího stolu se ozývá švitoření děvčat. Jsou to taková ta děvčata v letech. Co si ještě říkají holky, ale už jim táhne na sedmý křížek. Pořád jsou ještě čupr; halenka, sukně, hedvábný šátek a namalované rty. Dobře se cítí a mají si co povědět. A tak se scházejí jednou týdně na obídek, a jak vysleduji z kontextu, točí kromě restaurací ještě jedno kolo u každé z nich na kafíčko. Plus domácí buchtu, předpokládám, a možná i nějakého toho frťana.

Znám to. I moje mami se scházívala s kamarádkami. S Andulkou, Mařenkou, Pepičkou, Drahuškou, s Růženkou, Laděnkou, Libuškou, Blážou...

Tady se ale od sousedního stolu ozývá: „Marcelo, minule jsme byly u Radky, takže tentokrát jdeme k Šárce.“ Ukazuje se, že paní, která větu pronesla, je Eva.

Už je to tady! Rozdrnčí se poplašné zařízení v mém mozku. Už začínám být na řadě! A uvědomuju si, krasavice inteligentní a mladistvá, netečná do této chvíle k postavám těch dam, že holky jsou asi tak o deset, patnáct let starší a že jsou to stejné dívky, jaké jsem obdivovala jako malá. Tehdy to byl velký věkový rozdíl. Já byla školková holčička, ony dorůstaly do svatebních šatů. Jejich údy byly štíhlé a vlasy dlouhé a lesklé. Rádio hrálo Je jaká je a já chtěla být jako ony. Vzory mého budoucího mládí.

Čtěte také

Alena Němečková

Čtěte také

Glosa Aleny Němečkové: Proč nám děti umí tak snadno udělat radost?

Teď se dívám na vzory svého budoucího stáří a náš věkový rozdíl se povážlivě smršťuje. Nebude to dlouho trvat a i mně se ztučnělé ruce obtisknou do rukávů, sukně přilehne k příliš oblým bokům, hedvábný šátek neskryje uvolněné kožní řasy a namalované rty se rozpijí do řečiště drobých vrásek v okolí úst. Už brzy. Možná zítra...

Jako ta dívenka, co chodívala s dědou do školky okolo tabla na úmrtní oznámení, uvažovávala jsem vždycky, jaké to bude divné, až místo Marií, Ann, Růžen a Libuší budou se na těch parte skvět jména dětí mé generace: Radka, Šárka, Marcela... anebo ještě hůře Gabriela, Daniela... Eva!

A teď tady sedím a ta jména lítají vzduchem.

No, praví k tomu zděšení mé drahé sebezáchovné já (a vypne budík), budeme-li dlouho živy (to mluví o první, druhé i bůhvíkolikáté další Evě v nás) – a geny na to máme, bude nám nějaké to jméno na vývěsce už úplně volné – na to máme geny taky! A dá-li bůh, ještě se dočkáme toho, že vedle nás budou znovu sedávat ty šedesáti, sedmdesátileté Aničky, Marušky, Toničky a Františky. Dnešní mladé ženy, co dostaly ta babičkovská jména už v kolíbce.

Pak se nám svět zase hezky vrátí do správných kolejí! Uklidním se a zredukuju počet svých já na jednu konzistentní bytost. Upiju z kávy, kterou mi právě přinesl číšník Karel, a zálibně si prohlédnu jeho vzdalující se zadek. Kéž bych byla mladší...

No vždyť to říkám: už je to tady!

EVA KADLČÁKOVÁ

Absolventka žurnalistiky na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Působila v rozhlasových a televizních médiích a v reklamě. Dnes pracuje v Českém rozhlase. Její fejetony můžete slyšet o víkendech v pořadu Kolotoč na Dvojce anebo na stanici Český rozhlas České Budějovice.

 

Čtěte také

Den péče o vlasy!

Čtěte také

Lunární kalendář: Ve čtvrtek myslete pozitivně, v pátek o sebe pečujte