Narodila se v roce 1943 v Trnavě a pro svoje rodné město měla vždycky slabost. Od malička byla cílevědomá a šla si za svým snem. Jako by tam někde uvnitř tušila, že nebude žít dlouho. Její dívčí příjmení bylo Vermešová a pocházela z chudé rodiny. Z třinácti sourozenců jich pět zemřelo do jednoho roku života. Rodiče pracovali jako dělníci v cukrovaru, ale Evu v ničem neomezovali. Od malička ráda tancovala a zpívala. Jednou, když šla s bratrem do kulturního domu, kde vystupovala jazzová kapela, na ni muzikanti z legrace zavolali, aby šla k nim na pódium. Stačila chvilka a Eva se stala členkou skupiny.

Šla za svým snem...

Jí to ale nestačilo, chtěla si plnit mnohem větší sny. Ve čtrnácti letech se stala členkou folklórního souboru SLUK, později účinkovala v Armádním uměleckém souboru. Tam taky poznala svého budoucího manžela, baleťáka Jána Kostolányiho. Vzali se, když jí bylo dvaadvacet let, ale manželství nevyšlo. Ani děti, po kterých toužila, jí osud nedopřál. Její kariéra se ale rozvíjela slibně. V armádním souboru začala vystupoval s Milanem Lasicou, Júliusem Satinským a taky Mariánem Labudou. Ten se pak stal jejím dobrým přítelem.

Docházela do lekcí zpěvu a snažila se prosadit v pop music. Měla jemný hlas a charisma mořské víly. Říkali jí slovenská Twiggy, protože měla velmi štíhlou postavu. Kromě kvalitního hlasu měla i pohybové nadání, takže ji nakonec milovali mladí i staří. V roce 1968 natočila velký hit Bábika, následovaly písně Poď so mnou, Ten, čo tu včera bol, Hej, chlapče nebo Jingle-jangle. Ta poslední píseň ji nakonec proslavila v celém Československu.

Skromná a pracovitá

V tomtéž roce začala zpívat v bratislavském kabaretu Tatra revue, pak byla dvě sezóny ve skupině Ĺuba Beláka a v letech 1970–1972 zpívala ve skupině Braňa Hronce, s nímž jezdila hlavně do ciziny. Domácí publikum ale milovala víc. Od roku 1972 zpívala s vlastní doprovodnou kapelou Hej, v níž zpíval i Karol Duchoň. Její kolegyně Eva Máziková o ní říkala, že na tehdejší dobu byla hodně daleko, že měla perfektně propracovanou choreografii a věděla vždy přesně, co bude na jevišti dělat. Její kolegové na ni vzpomínají jako na skromnou zpěvačku, kterou sláva nijak nezměnila.

Natočila spoustu hitů, vlastních i převzatých, cestovala po Československu i po Evropě. Nejraději ale vystupovala v rodné Trnavě a na její koncerty chodila celá její rodina, která seděla v první řadě. S Michalem Dočolomanským natočila několik duetů (například Smoliar, Haló tam…). Několik duetů natočila i s Ivanem Krajíčkem či Karlom Duchoňem. S ním soutěžila i na Bratislavské lyře v roce 1973 a získali stříbro.

Zlatý slavík i Bratislavská lyra

V té chvíli ještě netušila, že jí do konce života zbývají jen dva roky. Měla nového partnera, hudebníka Andreje Šeba, který v posledních letech vedl její kapelu Hej. V roce 1974 na Bratislavké lyře získala bronz s písní Dobré ráno želám. O rok později soutěžila naposledy se dvěma písněmi – To všetko máj a Ty iba ty.

Dařilo se jí i v anketě Zlatý slavík, kdy se umístila v roce 1973 desátá, na Slovensku v anketě Interpret sbírala pravidelně první místo. V té době také natočila svoje první a jediné profilové album Eva Kostolányiová, které nahrála s Gustavem Bromem. Jedním z největších hitů byla převzatá skladba Keď si sám, kterou v české verzi nazpívala také Helena Vondráčková (Jak mám spát).

Výjimečná zpěvačka, výjimečný charakter

Kromě nahrávání a koncertování se taky objevila v televizním přepisu známé operety Mamzelle Nitouche v roli Nitušky. Zahrála si i v grotesce Sportovní balada nebo Buď fit a společně s Michalem Dočolomanským se objevila v hudební pohádce Podkovičky za korunu, kde hrála princeznu. Právě Dočolomanský o ní prohlásil, že byla nejen výjimečná zpěvačka, ale že měla i výjimečný charakter. „Její zpěv vycházel z jejího nitra, její duše.“

V roce 1974 si nahmatala bulku. Právě koncertovali s kapelou ve Švédsku a ona se svěřila kolegyni, že se necítí dobře. Ta ji přemluvila, aby letěla domů a nechala se vyšetřit. To bylo naposledy, kdy se viděly. Vyšetření bohužel prokázalo zhoubný nádor. Eva pak užívala hormony a byl jí odstraněn prs. Zhrubl jí hlas a skladatelé jí skládali písně na míru. Blondýnka změnila image, ostříhala se nakrátko. Pořád zpívala, protože nechtěla zklamat diváky. A nemoc tajila skoro až do konce i před svými nejbližšími.

Nesmrtelná hvězda Trnavy

Trpěla, přesto vystupovala i na Bratislavské lyře, bodovala v rozhlase s písní Výlety. Podstoupila několik operací, ale marně. Dostihl ji osud a rodinná anamnéza. Babička měla stejnou diagnózu jako Eva, její teta zemřela na rakovinu v 53 letech. Byla ale bojovnice a její kamarádka Gita Šebová o ní řekla, že nepoznala statečnějšího člověka. Poslední píseň, kterou natočila, byla skladba More lásky, nahrála ji v srpnu 1975. Rakovina nakonec zvítězila, Eva zemřela v nedožitých třiatřiceti letech v říjnu 1975. Obyvatelé Trnavy ani fanoušci na ni ale nikdy nezapomněli. Na její pohřeb přišly tisíce lidí a dodnes jí nosí na hrob růže.