Blíží se nový rok, který spousta lidí vnímá jako šanci na nový začátek. Patříte mezi ně?

Abych se přiznala, mám kolem začátku nového roku trochu „složité pocity“. Jednak mě přesně na Nový rok před deseti lety pokousal v obličeji pes a před pěti lety kratičce po Novém roce zemřela, velmi nečekaně, moje maminka. A mám pocit, že zrovna na ten rok, kdy maminka odešla, jsem se hodně těšila s tím, že bude rozhodně lepší než ten minulý. Takže už raději žádné nové začátky nečekám.

Najde se alespoň něco, co byste chtěla změnit? Na svém životě, sama na sobě, na zaběhnutých stereotypech?

Samozřejmě! Seznam mých stereotypů, abych rovnou neříkala zlozvyků, je dlouhý… Když se mi do něčeho nechce, jsem schopná odkládat to neuvěřitelnou dobu. Nerada volám cizím lidem. Mám nepořádek v peněžence, nežehlím, kupuju moc dětských knížek, protože jim nedokážu odolat. Chtěla bych umět realizovat své nápady, které povětšinou zůstanou ve fázi toho nápadu… A tak dále. Tohle a spoustu dalšího bych chtěla změnit, ale čím jsem starší, tím jsem na sebe hodnější a netlačím. Jsou věci, na které ten správný čas přijde, na jiné ne. Nevadí to.

Už spoustu měsíců prožíváme podivnou dobu covidovou, která je plná nejistot. Jak ji vnímáte? Co dělá s vaší duší?

Jsou to podivné vlny pocitů, na jednu stranu moje „spokojenost“ v prvním lockdownu na jaře 2020, kdy jsem si prostě a jednoduše odpočinula. Taky jsme byli najednou doma celá rodina a měli čas na sebe, což byla věc v předchozích měsících zcela nevídaná.

Jenže potom přišla obava, co bude, co to je vlastně za nemoc, proč pandemie neslábne, strach o blízké. Myslím, že někdy na podzim 2020 jsem se vědomě odstřihla od informačních kanálů. Protože denně poslouchat, kolik lidí se kde nakazilo a zemřelo, proč se kdo očkuje a proč druhý ne… Vyčerpávalo mě to.

Jak vlastně zvládáte nepříjemné emoce jako třeba strach, hněv, zklamání? Jak s nimi bojujete?

Já se přiznám, že moc nebojuji. Většinou mnou ty emoce musí projet, protože se jim prostě nedokážu úplně bránit. A dost brečím – vzteky, zklamáním, smutkem, ale i radostí a dojetím. Nevím, jestli je to úplně ideální řešení, ale mně to pomáhá.

A co vám naopak dělá radost? Co vás aktuálně těší a nabíjí energií?

Maličkosti. Většinou jsou to chvíle nějak spojené s mými dětmi, rodinou. Že jdeme do divadla, do cukrárny, na výlet, jak děti objevují svět a jsou v tom ohledu úplně čisté. A hezké knihy.

Jste jednou z hvězd kriminálního seriálu Specialisté, který v televizi Nova běží každý týden. Hrát policistku vyžaduje určité speciální dovednosti. Jak moc těžké pro vás bylo naučit se zacházet se zbraní a s pouty?

Se zbraní jsem se učila zacházet už pro seriál televize HBO Mamon, a protože na Specialistech pracuje stejná skupina kaskadérů jako na Mamonu, bylo to teď u výcviku takové milé setkání po letech. Pouta byla ve Specialistech novinkou a pořád s nimi bojuju. Kdyby existoval u Policie ČR nějaký workshop zaměřený speciálně na poutání zadržených, tak si ho snad zaplatím…

S kapitánkou Janou Šafářovou trávíte skoro dva roky. Jak ji po té době vnímáte?

Jako člověka na správném místě. Zapálenou do své práce, která ji stále baví. Když jsem nastupovala do seriálu i Jana nastupovala ke kriminálce v Praze. A myslím, že za ty dva roky se stala rovnocennou partnerkou pro své zkušenější kolegy.

Jana je součástí týmu, ve kterém panují přátelské vztahy. Jak moc je pro vás osobně důležité, s kým pracujete?

Nesmírně důležité. Herectví vnímám jako souhru a spoluhru. A samozřejmě se mi zkouší nebo hraje lépe s někým, koho mám ráda i v civilu a ke komu mám důvěru, člověk si potom daleko víc dovolí, odváží se. Řekla bych, že to, s kým pracuji, je pro mě jedno z nejdůležitějších kritérií, jestli nabídku přijmout, nebo ne.

U televizních diváků už nějakou dobu bodují dva druhy seriálů – kriminálky a pak ty z lékařského prostředí. Čím si to vysvětlujete?

Já vím, že bodují právě tahle dvě prostředí – ale vlastně fakt nevím proč!

Jste nejenom herečka, ale i maminka dvou dětí. Jak zvládáte podat stoprocentní výkon doma i na place?

Musím říct, že nějak se s tím srovnat mi hlavně na začátku dalo opravdu zabrat. Syn měl rok a čtvrt, dcera čerstvě tři, když jsem skočila rovnýma nohama do natáčení Specialistů. A myslím, že všichni kolegové, co s námi někdy na Specialistech pracovali, by potvrdili, že tempo natáčení je dost vražedné. Nejsou výjimkou dvanáctihodinové směny, vstávání ve čtyři ráno a podobně. Postupem času jsem si na to zvykla, našla systém, pochopila, že „centrální“ plánování a příprava je základ. A z toho, že není dokonale uklizeno a navařeno, se svět nezboří… Ano, samozřejmě, že někdy mám pocit, že se zboří, ale už to nebývá tak často.

Myslíte si, že vás mateřství změnilo? Převrátilo vám nějak zásadně pohled na život i sebe sama?

Myslím, že absolutně zásadně. Obrat o tři sta šedesát stupňů minimálně. Není to jen tím, že přišly děti, ale i událostmi, které se s jejich příchodem a po něm staly. Jak už jsem zmínila, zemřela moje maminka, dceři bylo tehdy pět měsíců. A tím to vlastně jenom začalo… Přiznám se, že někdy se mi po mně předtím stýská. Asi jsem byla bezstarostnější a měla větší důvěru v život. Nestěžuju si, věci jsou nejspíš tak, jak být mají, ale někdy je strašně těžké to přijmout.

Žijeme v moderní době plné technických vymožeností. Máte nějakou radu, jak dostat dítě od počítače či displeje?

Nemám, naše děti se rády dívají na pohádky a písničky, ale zatím to na můj vkus nepřesahuje nějakou rozumnou míru. A když se mi zdá, že se dívají moc dlouho, prostě tablet vezmu a schovám. Navíc máme nějaký postarší model, co se rychle vybíjí… A to se hodí.

Jaké vlastně bylo vaše dětství?

Krásné. Na sídlišti v paneláku u přehrady. Spousta kamarádů z baráku. Mámy na nás volaly z balkonů „pojď domů, večeře“… Hráli jsme si na klepačích, na parkovišti, kde stálo jen pár aut, na poli vedle jsme kradli kukuřici. Dnes už není ani parkoviště, ani pole – stojí tam developerský projekt. Taky už nejsem dítě, že jo.

Věnovala jste se moderní gymnastice, chodila na balet, udělala si instruktorský kurz na jógu. Pohyb asi hraje ve vašem životě důležitou roli…

Ano, to ano. Jednou mi někdo řekl, že naštěstí je moje tělo moudřejší než já, takže stačí, když ho budu poslouchat. Na pohyb jsem zvyklá od malička, dělá mi dobře po všech stránkách. Psychicky i fyzicky.

A čím si vás získalo herectví?

Asi jsem tehdy poslechla nějakou intuici. Nebyla jsem dítě z dramaťáku ani tetička nedělala divadelní nápovědu. Vlastně se mi v divadle jen strašně líbilo.

Kdysi jste byla v angažmá v pražském Švandově divadle. Proč jste odešla na volnou nohu? Lákala vás svoboda, možnost sama rozhodovat a vybírat si?

Můj odchod byl trochu spojený s mým úrazem, kdy mě pokousal pes. Nemohla jsem pak asi tři měsíce vůbec hrát a nějak ve mně uzrálo rozhodnutí, že bych měla z angažmá odejít. Úplnou náhodou jsem pak byla pozvaná na casting na jednu divadelní hru do Paříže, který jsem úspěšně zvládla. A následovalo moje druhé stěhování do Paříže – to první proběhlo krátce po DAMU. Pak už jsem se do angažmá nikdy nevrátila. Někdy jsou to nervy, ale svoboda rozhodovat sama o sobě je pro mě důležitější.

Jakou ze svých divadelních rolí považujete za srdeční záležitost? Na kterou ráda vzpomínáte?

Mám jich určitě víc, ale teď mě napadá třeba Jenůfa v Její pastorkyni, moje absolventská role v Disku. Nebo Vlasta v Penězích od Hitlera Radky Denemarkové – hrála jsem koktavou těhotnou ženu, a navíc s Marií Málkovou, mojí profesorkou z DAMU. Byl to zážitek.

Pojďme k tomu životnímu partnerství. Váš muž není z branže, je to výhoda?

Je to prostě jiné, než kdybychom oba byli herci, ale neříkám, že lepší. Mně to takhle vyhovuje.

Co je podle vás základem šťastného vztahu?

Nevěřím moc na žádné univerzální recepty. Podle mě je základ dobrý výběr. A upřímnost hned od začátku, aby nenastalo dřív jsi byl/a takový/á. Pak spousta lásky a tolerance. A humor.

Dnešní ženy samy sebe často drží v kleštích – snaží se být dokonalé matky i manželky a zároveň být profesně úspěšné. A k tomu samozřejmě krásně vypadat. Pociťujete tenhle tlak nějak sama na sobě?

Tlak vnímám obrovský. Doba je strašně rychlá, je velký důraz na výkon, spíš kvantitu než kvalitu. Vidím, kolik žen podlehne tlaku vypadat stále mladě, jako kdyby to, že se ve tváři objeví vrásky, nebylo normální. Zbožňuju přirozenost a mám pocit, že pokud do toho člověk přírodě nezasahuje, je to nejlepší. Samozřejmě, že mi někdy přijde, že mám moc vrásek a vypadám unaveně… No jo, ale bude mi za chvíli čtyřicet, to už se přece smí, ne…?

Jak jste zmínila, nějakou dobu jste žila ve Francii. Proč právě tam?

Táhlo mě to nějak podvědomě. Učila jsem se asi od patnácti francouzsky, toužila jsem jet studovat do zahraničí, v Paříži je vyhlášená Státní konzervatoř. Přijali mě tam, tak jsem jela. Asi takhle jednoduché to bylo. Poprvé to bylo jen na rok do školy. Podruhé na necelých pět let.

Co vám tahle zahraniční zkušenost dala?

Nevím, jestli to umím nějak jednoduše sdělit. Dala mi vědomí, že i když mi o půlnoci ukradnou kabelku se vším všudy včetně telefonu a klíčů od bytu a opravdu jediná věc, která mi zbyde, je karta na půjčení kola na půl dne, dokážu v té situaci přežít. V cizím městě, v cizím jazyce, s pomocí cizích lidí. A to je dobrý.

Máte v Paříži, o které se říká, že je to nejromantičtější město Evropy, nějaké svoje oblíbené místo?

Mám tam spousty oblíbených míst – výhled z Trocadera na Eiffelovu věz, s horkou čokoládou v kavárně La Carrete… Projít se kolem kanálu Saint-Martin ke klubu Point Ephemere, pokračovat ke kanálu La Villette a kanálu Ourcq do parku La Villette. A protože ráda plavu, tak bazény Chateau Landon nebo Pailleron. Ty jsou kromě skvělého poplavání architektonicky absolutně dokonalé. A teď by se mohl objevit titulek „o čtyři hodiny později“ a já bych stále vyjmenovávala další a další oblíbená místa…

EVA LEIMBERGEROVÁ (39)

  • Rodačka z Brna vystudovala pražskou DAMU a poté absolvovala roční stáž na Pařížské státní konzervatoři.
  • Její první velkou filmovou rolí byla Anna v televizním filmu Pán hradu. (1999). Dále si zahrála ve snímcích Bábovky, Prázdniny v Provence, Posel, Krev zmizelého nebo Kdopak by se vlka bál.
  • Známe ji z televizních seriálů Mamon, Přešlapy, Vraždy v kruhu, Policie Modrava, Život a doba soudce A. K.
  • Poslední dva roky je jednou z hvězd seriálu Specialisté, ve kterém hraje policejní kapitánku Janu Šafářovou.
  • Je zadaná a má dvě děti.