Nedá mi to a musím se zeptat na vaše příjmení. Kolikrát se vám za týden stane, že ho někdo komolí? Mně se to stává každý den…

Mám to podobně. Ale kdo mě zná dobře, tak se to za pár let naučí říkat i správně. Kdo mě nezná, tak tomu to musím diktovat po písmenkách.

Máte pro ty, kteří to pořád pletou, nějakou vhodnou pomůcku, jak si to zapamatovat?

Je to jednoduché, příjmení pochází z němčiny. Lajn je len, weber je ten, co ten len zpracovává. Taky mi občas říkali „lajna“.

V poslední době jste v televizi hodně vidět, třeba v seriálu Osada nebo Hvězdy nad hlavou. Asi jste patřila mezi šťastlivce, kteří natáčeli i v době lockdownů.

Je to tak. První dva měsíce při tom prvním jsem tedy doma byla, ale pak jsem začala točit a točila jsem hodně. Jen letos na jaře, když jsme dokončili film Kurz manželské touhy, to na mě dopadlo.

Myslíte psychicky?

Měla jsem pocit, že nikomu kultura nechybí a že když se nezačne hrát, tak se vlastně nic nestane.

Spousta divadel představení streamovala, ale asi to není úplně totéž.

V Minoru jsme v červnu streamovali představení Demokracie, pak už jsem nestreamovala nic. Jinak jsme celý covid hráli takzvané udržovací reprízy v Městských divadlech pražských, kdy jsme hráli pro prázdný sál.

Pro prázdný sál? To je celkem bizarní.

No je to marnost nad marnost. Nalíčili jsme se, byla tam celá technika, v jevišti seděl režisér a dramaturgyně a takhle jsme každý měsíc od listopadu do května hráli vždy jednu reprízu. Přiznám se, že nebylo možné se úplně premiérově naladit, kdy stoupá přirozeně adrenalin.

Diváci vám tedy chyběli…

Jak se říká, divák je další partner nebo část inscenace, a potvrdilo se to.

Myslíte, že jste nejeli naplno?

Herci se samozřejmě snaží ze sebe vydat totéž, jako kdyby tam diváci byli, ale nic se jim nevrací. Nedochází ke koloběhu, k přenosu energie.

Měla jste něco v záloze, co byste dělala, kdybyste netočila?

Na jaře jsem přemýšlela, co bych mohla dělat, a zjistila jsem, že vlastně nic neumím. Bude to znít divně, ale profese, jako je servírka, kterou bych ještě zvládla, ty nikdo nepoptával, protože restaurace byly taky zavřené.

Vy jste ale vystudovala střední ekonomickou školu, obor zahraniční obchod. To byste nedala?

Nedala. Nic si z té školy nepamatuji. Ani daňové přiznání si neumím vyplnit.

To byl tedy asi rodičovský příkaz?

Přál si to můj otec. Mám pocit, že díky jeho přání dělám divadlo, protože ta ekonomka mě zoufale nebavila.

Cesta k herectví nebyla tedy přímá, tatínek vám bránil?

Bránil. Myslel si, že herectví může člověk dělat jenom jako koníček, ale nedá se tím živit.

Podařilo se vám ho přesvědčit o opaku?

Moc asi ne.

Nikdy vám neřekl, že je na vás pyšný?

Možná mě o něco později viděl v televizi a možná to pak i nějak uznal, ale ani máma to moc nebrala. Oba v herectví nespatřovali smysl života, takže to nedokázali dostatečně ocenit.

Vy jste odmaturovala, ale na DAMU jste šla až za další čtyři roky.

Ve třetím ročníku na střední škole jsem začala dělat amatérské divadlo, ke kterému jsem se dostala přes dětský letní tábor, kde jsem potkala dvě dívky, které mi otevřely obzory. Pořád to ale nenabíralo nějaký vážnější směr. Našla jsem ale spřízněné lidi. Pak jsem se dostala ve čtvrtém ročníku do Divadla Husa na provázku, kde se otvíralo Dětské studio. Vedl ho Vladimír Morávek a s ním jsem udělala první představení Panna a netvor, které mělo velký úspěch. Tam se to ve mně zlomilo. Silou vůle jsem odmaturovala a šla jsem do divadla. Motala jsem se tam, hrála jsem a mohla jsem se tím začít živit. Po čtyřech letech jsem se přihlásila na DAMU.

Seriál Osada vypráví příběhy malé komunity chatařů. Jako dítě jste taky vyrůstala v chatové oblasti. Co vám proletělo hlavou, když jste dostala nabídku?

Že je to jako z mého života. Můj otec byl taky takový blázen. Myslím, že byl jeden z posledních, který bránil zavedení vody do chaty vlastním tělem. Takže jsme pro ni chodili k pumpě uprostřed chatové oblasti.

Čtěte také

Dáša Zázvůrková

Čtěte také

Zpěvačka Dáša Zázvůrková: Pokud chcete Boha rozesmát, řekněte mu o svých plánech

Jezdili jste tam každý víkend? Měla jste to ráda?

Byla tam krásná atmosféra, nezamykala se auta, a když nějaký blb zapomněl někde kolo, tak se našlo při sekání trávy. Hráli jsme si na četníky a zloděje a takové hry, které dnes děti už asi nezažívají. Běhali jsme ve tmě po osadě, dělaly se táboráky, měli jsme i šerifa. Vychovávala nás vlastně osada.

Seriál je plný absurdních a humorných situací. Zažíváte takové i v životě?

Já? Mohla bych o nich napsat knihu. Asi ji začnu sepisovat.

Co pro vás znamená humor?

Pro mě je to takový lakmusový papírek, jestli si s někým budu rozumět, nebo ne. Udělám dva tři fórky, a když vidím, že se ten druhý nechytá, tak je konec. Mám to jako poznávací věc. A když je někdo zase hodně vtipný a já se můžu od srdce zasmát, tak to je pro mě důležité. Jinak mám ráda černý humor, rejpavý, kousavý.

Dokážete žertovat i doma?

Doma bavič nejsem, spíš rozčilený trpaslík. Ale dcera od rodičů bavičské schopnosti odkoukala.

Váš nejnovější film je Kurz manželské touhy a je o tom, jak žít v komplikovaném manželství. Jak vám to jde v téhle sféře?

Mně se vztahy nedaří. V životě jsem na to nikde patent nenašla.

Čtěte také

Pavla Beretová

Čtěte také

Pavla Beretová o Medě, Werichových nevěrách i svobodě současných žen

Umíte se poučit z chyb?

Ráda bych se z nich uměla poučit, ale jestli to umím, to nevím. Někdy mám pocit, že z některých chyb se člověk poučí, až když si je vyžere do dna. Pak možná. Já jsem dost temperamentní a asi si musím opravdu něco nejprve odžít, abych to pochopila.

Leckdo bere rozvod jako svoje selhání.

Určitě ano. Myslím, že mám tendenci všechny věci vnímat prvně jako svoje selhání, pak teprve se snažím zobjektivizovat to.

Každá zkušenost je nepřenosná, jak jste na tom s radami? Necháte si poradit?

Někdy jsem tak urputná, že ty rady ani neslyším. A pak o některých radách ani nevím. Ráda bych si nechala poradit, ale některé životní zkušenosti jsou opravdu nepřenosné a něco si musíme sami prožít, i když je to bolestivé.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Nikol Kouklová: Velkou bolest jsem sebou nechala projít. Posílilo mě to!

Ve zmíněném filmu má terapeut v podání Vojty Kotka dost explicitní teorii, že manželské štěstí stojí na maximální blízkosti obou partnerů, duševní i fyzické. Souhlasíte?

Vztah podle mě může existovat i po duchovní stránce, pokud to tak oběma vyhovuje. Ale pokud má jeden fyzickou představu a druhý ne, tak musí dojít k vzájemné shodě.

Ovšem najít spřízněnou duši…

To bude asi ten velký rébus. Ale jestli si tu spřízněnou duši nepředstavujeme jako ideál, který je vlastně nedostižný. Možná máme jen představy, které nejsou reálné a jsou naopak přepálené, proto se nenaplňují.

Mění se vaše představa ideálního partnera s věkem?

Ano, mění se ovšem s dekádami. Byla bych ráda, kdyby měl smysl pro humor, ovšem není to podmínka. Inteligence taky není k zahození, odvaha a čest. Tyhle čtyři věci by mi stačily.

Čtěte také

Hana Zagorová

Čtěte také

Hana Zagorová: Chodívala ke kartářce. Jobovky ale nikdy slyšet nechtěla

Je někdo takový na obzoru?

Nevidím ho…

Ve filmu hrajete pár, který kurz vyhrál v kvízu. Co vy a křížovky?

Nic. Rodiče luštili, ale já ne. Nedávno jsem v divadle omylem začala luštit sudoku, a nešlo mi to. Soutěž v kvízu bych tedy rozhodně nemohla vyhrát.

Co vás baví, když zrovna nic nemusíte?

Chovám tři kočky a je to teď můj velký koníček. Jako kdybych začala studovat jejich psychologii. Je to úžasné pozorovat jejich chování.

Naučily vás něco?

Rozhodně ano. Jeden kocour mi loni spadl z balkonu ze třetího patra a byl hodně potlučený. V pacce měl platinovou destičku, sádru, vnitřní zranění. Byla jsem z toho hotová. Od té doby mám ale pocit, že nás to nějak spojilo. Jsem jako čarodějnice. Když stojím, hned mi skočí na záda.

A mimo kočičí svět?

Ráda cestuji, ale ty dva roky pandemie mi to cestování trošku narušily.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Danuše Nerudová: Muži si vůbec neuvědomují, jaké automatické výhody mají

Když se posuneme od filmových k divadelním rolím, musím se zeptat na Kanibalky – Soumrak starců, které řeší zásadní lidský problém, stárnutí. To je pro vás osobní téma, několik let jste pečovala o svou nemocnou maminku.

Ano. Mám pocit, že se v tom představení otevírá téma, s nímž se bude muset tahle země popasovat. Nechci moc prozrazovat, o čem to je, ale tam se vymyslí celkem jednoduché řešení, které ale není etické. Co se vymyslí tady, to jsem zvědavá.

Stárnutí k životu patří, tak proč se o něm pořád tak moc bojíme mluvit?

Myslím, že se nechceme potkávat s nemohoucností. Populace stárne a díky medicíně se dožíváme vyššího věku. Člověk, který je v důchodu, potřebuje být něčím zaměstnaný, ale může přijít třeba mrtvice a úplně ho to vyřadí z provozu. Spolupracuji s organizací Pečuj doma, která pomáhá lidem, kteří jsou v podobné situaci, v jaké jsem kdysi byla já. Nemusíte dát seniora do domova nebo LDN, ale staráte se o něj doma. A ono jde i o takové rady, jak to všechno zvládnout při svém vlastním životě.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Radana Korená vede ženské kruhy: Prožitky naše a našich dětí se odráží v těle

To musela být strašně náročná zkušenost.

Já jsem ani nevěděla, kam se mám obrátit. Znala jsem jen dílčí věci, ale nevěděla jsem ani to základní, že musím nejprve pomoct sama sobě. To mě vůbec nenapadlo, takže jsem se v tom pořádně vykoupala.

Musela jste vyhledat odbornou pomoc?

Musela. Ale paradoxně vlastně až ve chvíli, kdy jsem měla pocit, že je všechno už za mnou.

To se stává pečujícím poměrně často.

Já si dlouho neuvědomovala, že jedu na dluh. To byly roky. Dceři byly tři roky, když začala intenzivní péče. Matka se přestěhovala do Prahy a už na začátku to bylo náročné, ale ještě to nebylo na takové devastující psychické úrovni. Pak následovaly další tři roky, celé se to protáhlo na šest let. Během té doby jsem se i rozvedla, takže toho bylo dost, a na péči jsem zůstala úplně sama. Všechno jsem to dojela do konce, a teprve půl roku po její smrti to na mě dolehlo.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Norbert Lichý: O natáčení seriálu Slunečná, Ostravě a lenošení na chalupě

Kde jste brala sílu?

Já se chvílemi nenáviděla za to, že to psychicky nezvládám. Rozčilovala jsem se, nechápala jsem, co se děje, proč jsem tak nepříjemná, proč nepečuji o matku s radostí. Byla jsem úplně vyčerpaná.

A zmizela radost ze života.

Až do máminy smrti jsem byla extrémně vytížená. A když najednou zemřela, ten čas, který jsem věnovala jí, najednou nebyl a vrátily se mi všechny moje pocity. Nevěděla jsem, co se sebou, ptala jsem se, jak to, že neběžím.

Trvalo dlouho, než jste se dala zpátky dohromady?

Dlouho. Byly to fáze, kterými jsem procházela. Nejdřív jsem ani nevěděla, proč se tak cítím, myslela jsem, že jsem špatná ze smrti, ale když se to vrátilo, tak jsem teprve zjistila, že to bylo z té péče.

Jak snadno člověk zapomene v tom shonu myslet na sebe.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Jolana Voldánová o tom, jak zvládá karanténu a proč začala jezdit na motorce

Změnilo vás to nějak?

Uvědomila jsem si, že nechci umřít v nějakém takovém zařízení. To byla moje první srážka se smrtí.

Divadlo vám nepomáhalo?

To jsem vnímala pozitivně, moc ráda jsem na chvíli vypnula. Reakce diváků miluji. Mám ráda, když se lidé smějí. U dětského diváka hlavně to, že reaguje hned.

Dospělí to už neumí?

Děti jsou bezprostřední. Dospělí si někdy myslí, že musí sedět v divadle a být potichu, ale já miluji, když se stane něco, na co mohou zareagovat.

Zapomněla jste někdy text?

To ano. Zvláště po lockdownu, když jsme začali hrát Kanibalky, které už hrajeme možná pět let. Vylezla jsem na jeviště a myslela si, že mi text naskočí, a nenaskočil. Naštěstí to byla jen zkouška. Překvapilo mě to.

Čtěte také

Bianca Bellová

Čtěte také

Bianca Bellová: Každá žena má svou hodnotu a je důležité, aby to o sobě věděla

Před diváky se vám to nestalo nikdy?

Nikdy, ale já se nebojím. Nespoléhám na nápovědu. Asi bych ji ani nedokázala nabrat, tak spoléhám na improvizaci.

Co vás v nejbližší době čeká?

Natáčím pro televizi nový seriál DOC – o ztrátě paměti hlavního hrdiny. Zajímavé téma. A taky chystáme natáčení Osada 2.

Právě začal nový rok, dáváte si předsevzetí? Bilancujete?

Na předsevzetí jsem se už vybodla před pár lety. Ale mám pocit, že asi bilancuji. Ne k nějakému konkrétním datu, ale sama pro sebe. Co se mi daří, nebo kde šlapu mimo. Tak přemýšlím, kam bych měla vykročit. Jsem sice v něčem spontánní, ale nad některými věcmi se umím hluboce zamyslet.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Monika Duarte Štreitová: Češi jsou zakřiknutí. Mají problém vyjadřovat city

EVA LEINWEBEROVÁ (48)

• Narodila se v Olomouci, vystudovala střední ekonomickou školu v Brně a DAMU v Praze.

• V roce 2006 se objevila ve filmu Vratné lahve, v tomtéž roce získala jednu ze svých nejznámějších rolí Jituš ve filmu Účastníci zájezdu.

• Zahrála si v řadě televizních seriálů, filmů a inscenací. Patří mezi ně Ženy v pokušení, Muži v naději, Comeback, Trpaslík, Osada, Hvězdy nad hlavou a Kurz manželské touhy.

• Hraje v několika inscenacích Městských divadel pražských a v Divadle Minor.

• Kromě herectví také režíruje.

• S hercem Ondřejem Nosálkem má dceru Dorotku, je rozvedená.

Čtěte také

Klára Vytisková

Čtěte také

Klára Vytisková: Děti jsou moje múzy. Skloubit to s prací je krutá logistika

Čtěte také

Klára Vytisková

Čtěte také

Klára Vytisková: Děti jsou moje múzy. Skloubit to s prací je krutá logistika