Narodila se v roce 1934 v Praze a vyrůstala jako v bavlnce. Jak uvádí autor knihy Lesk a bída slavných českých žen Robert Rohál, rodina byla dobře situovaná, Evin otec byl majitel malé výrobny na kožené doplňky. S matkou trávila nejvíc času. Eva v té době hrála na klavír, kytaru, ale také plavala, jezdila na koni a hrála tenis. Díky dědečkovi, který byl spolupracovníkem prezidenta Edvarda Beneše v exilové vládě v Londýně, měla talent na jazyky. Když začala studovat gymnázium, byla premiantkou, nakonec ale na otcovo přání přešla do módního salónu Hany Podolské, aby se vyučila dámskou krejčovou.
Trémistka s božským hlasem
Její bezstarostný život skončil v patnácti, kdy se rodiče rozvedli. Zůstala u otce, ale rozvod ji velmi poznamenal. Ve zpěvu ji otec nepodporoval, takže zpívala tajně. Jak vzpomínala zpěvačka v rozhovoru pro časopis Melodie, v roce 1950 začala zpívat s orchestrem Arnošta Kafky v barech, vinárnách a jazzových klubech. Právě Kafka pořádal každou neděli tribunu mladých pěveckých talentů. „Nevím, kde se ve mně vzala ta drzost, já se jednoho dne do té soutěže přihlásila také. Ovšem chytla mě taková tréma, že z naučeného textu nezůstalo nic, nakonec to dozpíval Arnošt Kafka. Nicméně, i přes ten propadák mě kluci z kapely vyvolali na pódium znova,“ vzpomínala zpěvačka.
Zpívala na různých místech a v pražské kavárně Meteor si jí všiml Karel Mareš ze Semaforu. Brzo ji pozval na konkurz a nabídl jí místo za Evu Pilarovou, která tenkrát čekala dítě. Vzali ji v roce 1962 a debutovala 9. dubna v představení Zuzana je zase sama doma. Jak píše Robert Rohál, o pár dnů později vyhrála s písní Jsi jako dlouhý most čtvrtý ročník soutěže Hledáme písničku pro všední den. Píseň pak vyšla i na desce. Na začátky v Semaforu vzpomínala jako na dobu, kdy prožívala hroznou trému.
Zákazy a divoký život
Bohužel její angažmá v Semaforu netrvalo dlouho. Od května 1962 dostala zákaz vystupovat v Praze. Do jejího života vstoupila StB už v jejích sedmnácti letech a nyní znova. Předhazovala jí dědečka i její divoký život. Veřejně vystupovat mohla zase až v roce 1963. Jiří Grossmann jí napsal hit Čekej tiše a ona se zase vrátila do Semaforu. Po jeho smrti v roce 1971 ale musela opět odejít.
V šedesátých letech natočila dvě alba nazpívaná anglicky, jedno z nich komunisté záhy stáhli z prodeje. Zazářila na VI. jazzovém festivalu v roce 1969. V tomtéž roce přijela do Prahy také Ella Fitzgeraldová, která byla Evou oslněná a nabídla jí, aby s ní pokračovala v turné. To už ale komunistický režim nedovolil.
Bohémka se smůlou na chlapy
Její kariéra byla doslova protkaná úspěchy, pády i tragédiemi. Byla bohém a taky tak žila. Ona sama podle Roberta Rohála komentovala svůj život jako „chvíli lesk, chvíli bída“. Štěstí neměla ani na partnery. Poprvé se vdala už v osmnácti za Vladimíra Falouta, ale po čtyřech letech manželství skončilo. Po rozvodu kromě zpívání ráda trávila čas s přáteli, s nimiž popíjela a užívala si. „Byla jsem jako urvaná ze řetězu a žila jsem naplno, ale taky jsem žila ze dne na den,“ vzpomínala.
Podruhé vstoupila do manželství v roce 1965, kdy si vzala bývalého spolužáka z obecné školy Jana Dvořáka. Potkali se ve Viole a zamilovali se do sebe. Manželství ale skončilo po čtyřech měsících. Po návratu z jednoho zájezdu našla prázdný byt. Manžel rozprodal nábytek, obrazy a emigroval. Jak napsal ve své knize Vzlety a pády Jiří Karas, zklamání a žal utápěla v blues, ale také v alkoholu a prášcích na uklidnění. Pomohly jí, ale netrvalo dlouho a byla schopná jich spolknout i třicet za den. Bohužel tyto dávky se podepsaly na funkci jater i ledviny (od narození měla jen jednu funkční).
Prášky a alkohol ji zničily
Přesto na lásku a rodinu nechtěla zanevřít. V roce 1972 se vdala potřetí, to už jí bylo skoro čtyřicet. Toužila po dítěti, ale manžel byl stejně jako ona závislý na alkoholu. Bohužel se svěřila, že jim to neklapalo v posteli, takže se po roce rozvedli. Ani do třetice to nevyšlo a Eva se mohla rozloučit se svým snem mít dítě. Naneštěstí se všechny tyhle její pády promítaly i do profesní oblasti.
Získala si pověst problémové zpěvačky, která bez alkoholu nedokáže odzpívat koncert. I proto se jí asi nikdo neodvážil nabídnout stálé angažmá. Přesto měla také pověst prima ženské, která je rovná a upřímná a nikoho v branži nepodrazí. Tak na ni podle Roberta Rohála vzpomínala Eva Pilarová. „Výjimečná zpěvačka a člověk s dobrým srdcem,“ řekla o ní. Eva měla smysl pro černý humor a dělala si legraci i z toho, že je nemocná a že jí odcházejí játra.
Ženská s drajvem
Její hlas měl vlastnosti černošských zpěvaček a sytým altem dokázala vyjádřit smutek i radost. Měla sice poměrně malý hlasový rozsah, ale měla „drajv“. Všem písním dokázala vdechnout atmosféru. Bohužel světovou se stát nemohla, nejen kvůli dědečkovi, ale i kvůli její komplikované duši a bezohledné upřímnosti. Někdy byla až vulgární. V letech 1975–1979 se téměř neobjevovala a nikde nezpívala. Ke zlomu došlo v roce 1980, kdy natočila ve spolupráci s Michaelem Kocábem album Zahraj i pro mne. Po třech letech spolu natočili další desku Vítr rváč.
Zdálo se, že je na dobré cestě, dařilo se jí. Měla spousty koncertů, v roce 1984 se objevila na Vokalíze. V roce 1985 měla zpívat v Lucerně, ale opět přišel zákaz, který ovšem trval jen týden. V roce 1989 už častěji než na pódiu trávila čas v nemocnici. V lednu 1992 koncertovala naposledy ve Viole, kde ji doprovázela skupina Emila Viklického. Shodou okolností ji tenkrát viděl i italský herec Franco Nero, který v Praze natáčel film. Stihla ještě natočit desku s Janou Koubkovou, ale jinak už pobývala převážně v nemocnici. Jak uvádí Robert Rohál v knize Lesk a bída slavných českých žen, ani na konci života ji nepřešel černý humor. Zemřela v srpnu 1993 v 59 letech na komplikace spojené s cirhózou jater. Bohyně s hlasem, který ohromoval, citlivá žena, která se skrývala za drsnou tvář.
Zdroj: Leska a bída slavných českých žen, Robert Rohál, Petrklíč 2016