V představení Andělé v Americe, které trvá skoro pět hodin, hrajete pět rolí. Jak to zvládáte?

Evidentně zvládám, ale ve srovnání s USA tohle ještě nic není, tam se hraje tenhle epos, protože jinak se tomu snad ani říct nedá, dokonce dva dny! Ale režisér Dočekal a dramaturgie Divadla ABC moudře usoudili, že by to bylo na Česko moc, publikum je tady trochu jiné, tak čas zredukovali na čtyři a půl hodiny se dvěma přestávkami.

Čtěte také

Eva Benett

Čtěte také

Eva Benett ví, co prožívají ženy, kterým je přes 40, jsou bezdětné a singl

Jak to diváci snášejí, nezlobí na konci?

Diváci vědí, do čeho jdou, a my jim to na začátku pro jistotu ještě zopakujeme. Tohle představení není žádný mainstream, není pro každého, je to politická hra, která zahrnuje problematiku exploze AIDS v devadesátých letech v USA, rozdělenou společnost, zatajování homosexuality… V podstatě je o toleranci, svobodě a občanských postojích, na konci vyzývá k aktivitě, na což v Čechách diváci slyší, anebo jinak – ty které to nezajímá, patrně ani nepřijdou. Ale aby se čtenáři nelekli, je to mimochodem i velká legrace.

Tak to je téma pro vás, jste přece aktivistka.

O dění ve společnosti se dost zajímám, to ano, ale aktivistka se říct nedá… Pocházím z generace, která byla v období sametové revoluce na počátku kariéry a intenzivní zážitky ve smyslu společensko-politickém už z nás nikdo nevytluče, člověk si je nese s sebou a nemůže mu být jedno, co se děje. Ovšem svoje postoje zásadně nikomu nevnucuju. Mimochodem, je zajímavé sledovat, jak někteří moji studenti mají k těmhle otázkám odlišný přístup, jsou tací, kteří se o politickou situaci nezajímají vůbec.

Čtěte také

Petra Malíšková

Čtěte také

Petra Malíšková o finančních poměrech hudebníků i marné snaze udržet manželství

Myslíte, že je to na škodu?

Kdepak, neznamená to, že by proto byli horší herci, záleží, jak je člověk ustrojen, každopádně naše generace bude tou dobou poznamenána navždycky.

A neprošla jste deziluzí, máte pořád pocit, že o třicet let později může zvonění klíči něco změnit?

Zažili jsme, že se něco změnilo a změnilo se toho zatraceně hodně. Stojí za to se snažit, hlas se pozvedat má – vyjádřit názor. Ale zároveň jsem za sebe v pozvedání hlasu hrozně opatrná, protože chápu, že lidé mají politizujících herců a umělců plné zuby, a rozumím postoji, „ať už ti herci do politiky nemluví“.

Čtěte také

Čtěte také

Koučka Michaela Holišová o tom, v čem je stejné vedení týmů a výchova dětí

Když hrajete, stíháte vnímat diváky, třeba i jednotlivě?

Záleží na velikosti prostoru – když se hraje v budově, jako je třeba Národní divadlo, vnímáte publikum spíš jako celek. Dá se to těžko popsat a každý herec to zná, i v zákulisí si říkají: no dneska jsou výborný, no dneska jsou hrozný… Ve velkém prostoru vnímáte publikum jako homogenní masu, která bezpochyby vysílá nějakou energii, třeba je hodně pozorná, anebo ne, zatímco v malém divadle vnímáte i to, že paní ve třetí řadě usnula. Anebo že, dejme tomu, někdo odejde.

Jaký prostor je vám příjemnější?

Prostory velké i malé mají svoje pro a proti, jednoznačně se to říct nedá. Herec z megavelkého prostoru pro tisíc lidí, jako je třeba Národní divadlo, si rád vyzkouší drobný detail, jemnou práci, kontakt s publikem by ho rozhodit neměl, nesmí! Pán v první řadě je v tu chvíli jeho skutečným partnerem a herec má přímou vazbu na to, jestli se dotyčný mračí nebo směje. Je to dráždivé, vzrušující, někdy nervující, každopádně zajímavá zkušenost, jako třeba řídit autobus a pak si sednout do fiátka.

Máte dlouholeté zkušenosti z výuky na DAMU, učila jste děti mnoha herců, myslíte, že je talent dědičný?

Já si to nemyslím. Je spousta lidí, kteří byli výborní herci, a jejich děti talent nepodědily a naopak, může to tak být, ale nemusí. Třeba já mám syna a ten absolutně nemá vztah k herectví.

Ano, Kryštof, je také…

… když on nesnese, abych o něm mluvila.

Tak to musíme respektovat. Dívala jsem se na Facebook, kde bylo vaším posledním aktuálním příspěvkem shánění erotických pout pro studentské představení!

Sháněla jsem je na klauzuru, to je herecká zkouška na konci semestru, pro hru Po konci světa, zrovna jsme je ve fundusu neměli. Koupil nám je herec a kamarád Luboš Veselý. Děkujeme!

Když jsme u té erotiky, připadá mi, že buď já podvědomě vyhledávám představení s nahými herci, a to hlavně muži, anebo je takových her čím dál víc?

To je složitá otázka, ale řekněme, že v moderní dramatice je sex prezentován víc explicitně, tedy výrazněji. Když si přečtete Shakespeara, tam jsou takové sexuální lumpárny, že byste se divila! Ale je to zaobaleno do metafory, do básnického obrazu, není to řečeno přímo. I když někdy taky, ale ne tolik. Moderní doba je v tom holt přímočařejší, možná i ve snaze provokovat.

Nic proti, ale často slyším opačný názor.

Na některé diváky přímá nahota působí spíš kontraproduktivně, nechtějí ji z jeviště vidět. Za mě, když má nahota opodstatnění, proč ne, když je to zneužité nebo samoúčelné, může to být i protivné. Na druhou stranu jakápak samoúčelnost, když na každém stánku vidíte časopisy, kde jsou stovky naháčů, spíš ale myslím, že už se tenhle trend trochu vyžil.

Vy často hrajete muže, čím to?

Soukromě jsem si to zodpověděla, ale nevím, jestli je to uspokojivá odpověď: Souvisí to s mírou mojí energie, průraznosti, která je připisována spíš mužům a u žen nebývá tak častá, ale u mě je výrazná.

A co v praktickém životě?

Tam rozhodně muže nedělám!

Napadlo mě – vaříte?

Úplně výborně! A jsem tím vynikajícím způsobem proslulá!

V čem záříte?

Řeknu napřed, v čem nezářím, a mrzí mě to. Nenaučila jsem se nikdy vařit asijské věci, čínu, thajské, to neumím. Ale fakt dobře vařím jídla, která už se dneska trochu zapomněla. Takovou tu rakousko-uherskou kuchyni: omáčky, knedlíky, noky… Nevynikám ve sladkém pečení. Každopádně vařím hrozně ráda, je to tvůrčí činnost, která mě fakt baví a u které si hlavně odpočinu. A moc ráda vařím pro hodně lidí, klidně pro dvacet, to mi nedělá problém.

Čtěte také

Domácí násilí? Poraďte se s odborníky

Čtěte také

Dceru bije manžel! Psycholog radí, co udělat a kde hledat pomoc

No jo, když na to máte vybavení…

Mám zcela normální kuchyň, ale když se soustředím, tak levou zadní, ovšem musím na to mít čas.

Vím, že v rozhovorech nechcete mluvit „o tom“ svém manželovi (Karel Steigerwald, dramatik, scenárista a novinář, pozn. red.). Můžeme o něm tedy mluvit jako o normálním manželovi?

Ano, mám normálního manžela.

Vy mi, při vší úctě, připadáte dost od rány, jak to snáší on?

Jedna věc je vnějšek, druhá vnitřek. Jsem možná od rány a dominantní a mám na všechno názory a můj manžel je založením spíš introvertní, ačkoli to není úplně přesné slovo, je řekněme intelektuál. Ale občas mě dokáže dobře zkorigovat, občas mě srovná, takhle bych to řekla. Taky proto mě naše manželství baví a vydrželo nám tak dlouho, protože manželství může být taky intelektuální debata, a to my máme, vedeme ji už dvacet let a baví nás oba.

Čtěte také

Mirka Vopavová, novinářka a scénáristka

Čtěte také

Glosa Mirky Zlatníkové: Odrostly vám děti? Dejte si pohov!

Vystačíte dvacet let s intelektuální debatou?

No nejen, on má taky jednu velmi výjimečnou vlastnost, která si myslím, že je pro partnerství hrozně důležitá: má obrovský smysl pro humor, to je úplný základ. A místy je to docela hustej humor, jak říkají mladí lidé, což nás myslím spojuje. Smějeme se věcem, kterým se nikdo jiný nesměje. Ostatním něco směšné nepřijde, nám ano.

Jakože černý humor?

Hodně, hodně černý.

Dejte příklad!

To takhle úplně nemůžu říct…

Tak třeba… u škarpy leží mrtvý kůň – a vy se válíte smíchy!

No to ne! Já jsem ekolog! Spíš situační humor, historku vám takhle na fleku nevysolím. Občas to může vypadat jako cynismus, ale není, nad mrtvým koněm se nesmějeme, spíš máme smysl pro absurditu, dadaismus, nonsens, pro situace, které jsou nepochopitelné. No ale dobře, mám zrovna z předvčerejška jednu takovou dámskou historku, souvisí s tím, že zkrátka hodně ztrácím věci. No a předevčírem jsem šla do divadla, pak na školu a večer zase hrát do divadla… Neumím moc nakupovat nebo se nějak dobře oblékat a nijak zvlášť mi na tom nezáleží ani mě to nebaví, ale za výlohou jsem viděla takové ty malé nízké holinky, co se nosí ve městě…

Galoše?

Jo, galošky kotníkové. Byly ve veliké slevě, tak jsem si je koupila a absolvovala to kolečko divadlo–škola–divadlo, odehrála jsem představení a jela domů vlakem, a když jsem přišla domů, boty jsem prostě neměla. Tak jsem všechno obvolala, školu, divadlo, šatny, známé… boty nikde. Někdo je našel a vzal si je, dobře, má nové boty! A tomu my se třeba s manželem smějeme, představujeme si, jak je někdo našel, vykračuje si v ukradených botkách, vůbec se nestydí a má radost.

Čtěte také

Čtěte také

Test: Koho chcete za kamarádku a jak vám změní život?

Máte doma ohnivé diskuse na téma politika?

Jo.

Hádky nebo diskuse?

Někdy se i řve, ale pak to zase přejde do diskuse. Talíře nelítají. Už. Oba zastáváme nějaké stanovisko a nemůžeme se shodnout, pak se k tomu vracíme druhý den ráno znovu… Jo jo.

A přesvědčíte se navzájem?

Ano, někdy jeden nebo druhý uzná pravdu. Nerad! Tříbit si názory mě baví. Dialog je základ komunikace dvou i více lidí, který může a nemusí vést k nalezení společného stanoviska. A vyjdete z toho třeba s jiným názorem než na začátku, to je zajímavé. Partner by měl být inspirativní a nejde o to, jestli je zrovna chytrý nebo hloupý, ale hlavně jestli na sebe slyšíte. Pokud se dokážete navzájem inspirovat, povznášet a posunovat, je to velké dobrodružství.

Říká se o vás, že na svoje studenty jste dost přísná.

To byste se musela zeptat jich… Řekla bych, že ze začátku si myslí, že jsem i zlá, ale pak pochopí, že jsem hodná. Hodná a přísná, takhle to řeknu.

Čtěte také

Čtěte také

Sblížila nás až rakovina. I díky němu jsem ji překonala!

Jak jsou na tom vaši studenti po skončení školy?

Mají to těžké. I proto, že hereckých škol je zkrátka hodně. Činohra DAMU vyprodukuje každý rok deset dvanáct herců, alterna zhruba taky tak, k tomu konzervatoře, soukromé školy. Vypočetli jsme, že v Praze každý rok absolvuje kolem sta herců, to je hrozně moc! Plus jsou lidé, kteří školy nemají, nechtějí, nebo se k tomu nedostali, a přesto se v profesi uplatní. Takže pro mladé absolventy je cesta k profesi bezesporu trnitá.

Máte přehled o jejich další kariéře?

Snažíme se sledovat, co se s nimi zhruba děje, monitorujeme je. Když se z ročníku herectví, tím myslím divadlo, film nebo třeba muzikál, „chytne“ polovina, považujeme to za velký úspěch. Ale spoustě lidí, kteří pak tuhle profesi nedělají, studium DAMU mnohdy pomůže k další kariéře, naučí se třeba vystupovat na veřejnosti, s nadsázkou řečeno, každý politik by měl jít na DAMU! Přinejmenším by se dostal do kontaktu sám se sebou…

Jak to myslíte?

To je základní premisa, se kterou pracujeme. Na herectví je hrozně ošidné, že hrajete cizí lidi, v mém případě i muže nebo ještěrku či slona, když to vyhrotím. Ale abyste to dokázala, musíte se především hrozně dobře orientovat v tom, kým sama jste. Když si v sobě uděláte pořádek, vnitřně se zmapujete, máte pak možnost převtělit se do cizího člověka. Potřebujete s jistotou vědět, jak působíte na lidi, jaký jste typ a jaké máte vyzařování, to jsou docela složité věci – a pak se můžete pustit na cestu stát se třeba tou ještěrkou nebo roztomile hrát draka.

Čtěte také

Čtěte také

Vdávala jsem se z rozumu, nakonec jsem se ale do manžela zamilovala

To je o dost složitější, než jsem si představovala…

Obecná představa o herectví je: přijdu tam, vezmu si kostým a budu hrát, že jsem jako naštvaná nebo že jako brečím… Takhle jednoduché to není, postavu nemůžete charakterizovat jenom zvnějšku. Kdybych měla hrát vás, bylo by to pro mě obtížné, protože jsem úplně jiný typ než vy. Pokusila bych se nějak charakterizovat váš vnějšek, řekněme ve zkratce postihnout vaše vnější znaky, což bych dělala tak, že bych vás pozorovala. Vaše gesta, mimiku, způsob mluvy, chování, ale musela bych také přemýšlet o vašem vnitřku, kdy a proč zuříte, brečíte, radujete se, musela bych nějak postihnout vaše myšlení. A to je podstata herectví. Stávat se někým jiným. A každý člověk je strašně složitý, každý člověk je samostatný vesmír. 

 

EVA SALZMANNOVÁ (* 1958)

 

• Herečka, divadelní pedagožka.

• Vystudovala herectví na DAMU.

• V letech 1990–2018 byla členkou Národního divadla v Praze.

• Nyní je v angažmá v Městských divadlech pražských.

• Hojně hraje i na jiných scénách – Vila Štvanice, Meetfactory, Studio Hrdinů, Divadlo v Řeznické.

• Od roku 1996 vyučuje herectví na katedře činoherního divadla DAMU.

• Spoluzaložila soubor Divadelní studio Továrna v Praze.

• Je autorkou knihy Chvála pedagogickému bláznovství.

• Je vdaná za novináře, dramatika a scenáristu Karla Steigerwalda.

Článek vyšel v časopise Vlasta 26. 2. 2020.