Podobně jako nemůžete jednu přišít sousedovi, kolegyni nebo tomu otravnému pánovi ve frontě za vámi, který vám už dvakrát najel na nohu nákupním košíkem, nemůžete v civilizovaném světě v současné době uhodit svoje dítě. U nás je to povoleno, ba co víc, je to stále často brané jako normální. Když dáte v Česku facku dospělému, může vás zažalovat. Když ji vrazíte dítěti, je to výchovné. Dáváte tím najevo svoji rodičovskou autoritu, protože jinak by si vás ten zmetek možná ani nevážil a nevyrostl by ve správného (poslušného) dospělého.

Čtěte také

Klára Kubíčková

Čtěte také

Pozitivní zprávy: Co dobrého přinesl minulý rok a dal tak naději i letošnímu

Nabourání víry v sebe sama

Současná psychologie je už ale dávno jinde: každá facka, kterou dítě dostane od milujícího rodiče, nabourává jeho víru v sebe sama a ve vztahy k současným i budoucím nejbližším. A protože se, jak známo, nejlépe učíme nápodobou, zraje v takovém občas bitém dítěti pocit, že jednou, až vyroste a bude silnější, bude moci ze své pozice tlouct ty slabší, pokud bude mít pocit, že je to třeba.

Zatímco obvykle říkáme dětem, že není správné někomu ubližovat, s každou výchovnou fackou, kterou mu uštědříme, tohle verbální sdělení relativizujeme – je v pořádku ubližovat, pokud jste silnější a máte navrch. Reprodukujeme tak násilí – a divíme se, že ve veřejném prostoru nebo na sociálních sítích přibývá agresivního chování, že se školy potýkají se šikanou, že potkáváme stále vulgárnější dospívající.

„Dokud budeme bít děti, jsou všechny mírové konference zbytečné.“ Tenhle výrok se připisuje několika světovým pacifistům, těžko říct, kdo ho řekl, na jeho trefnosti to ale nic nemění. Dokud tahle společnost bude legitimizovat, schvalovat nebo třeba jen přehlížet násilí páchané na dětech v rodinách, které by měly být tím nejbezpečnějším místem pro život, nesmíme se divit, že tahle země není bezpečná. Dětská frustrace z ponížení vede k sebepoškozování nebo k násilí vůči slabším. Ostatně podle statistik pochází většina násilníků z rodin, kde bylo normální děti fyzicky trestat. Ponížení dítěte formou fyzického trestu vede k psychickým i fyzickým problémům v dospělosti.

Čtěte také

Alena Němečková

Čtěte také

Jak opravit lásku? Stojí to hodiny těžké práce, ale je to smysluplná investice

Nastavení hranic? 

Že rodiče musí své dítě vychovávat a nastavovat mu hranice? Záleží, jak si sloveso vychovávat vykládáme. Raději říkám, že je dobré děti vést. Hranice tak, jak je často uměle nastavujeme, potřeba nejsou. Jako rodič si držím svoje vlastní hranice. Pokud je dítě nerespektuje, zřejmě to nedělám dost přesvědčivě – nebo spíš přesvědčeně. Vést děti není snadné. Často nás jejich příchod na svět konfrontuje s našimi stíny a nevyřešenými bolestmi z našeho vlastního dětství. Když dítě udeřím, abych si vynutila poslušnost, je to jen moje selhání. Můžu se mu omluvit, že jsem unavená, nešťastná nebo že jsem nezvládla náročnou situaci, ve které jsme se ocitli. Když se budu tvářit, že si dítě koledovalo a facku si zasloužilo, moje selhání to neumenší, jen se zvětší propast mezi mnou a dítětem. Že tyhle propasti pak musíme v dospělosti složitě zasypávat u terapeutů nebo že je pro jistotu hloubíme dál, mezi partnery nebo třeba podřízenými v práci, naši společnost nijak neobohatí, naopak.

Tlouct neposlušné ženy je nepřijatelné už dávno.

Další krok civilizované společnosti by měl uzákonit zákaz bití takzvaně neposlušných dětí.

Politici, kteří se tomu zlehka vysmívají nebo nostalgicky vzpomínají na pohlavky, které v dětství dostali, by měli chodit povinně na terapii, ne dávat v médiích zelenou bití dalších generací. Zejména pokud sami sebe nazývají křesťany. 

Čtěte také

Klára Kubíčková

Čtěte také

Klára Kubíčková o výchově k poslušnosti a ženách, co pořád musejí poučovat