Byli si podobní v mnohém. Můj tatínek se narodil v roce 1921, pan Kopecký rok nato. Oba byli chytří, duchaplní a hlavně – oba bezmezně milovali ženy. Tedy především nemohli žít bez věčného čechrání svého peří před nimi. Přitom ani jeden z nich nebyl žádný krasavec, ale charisma z nich přímo tryskalo.

Táta k nám – tedy k mamince a ke mně – přijížděl většinou v sobotu po ránu. Celý týden pracoval jako úředník Škodovky na stavbě některé z elektráren a k nám do Prahy se vracel nočními vlaky. Poté, co jako vždy zjistil, že doma není nic k jídlu, popadl síťovky a vyrazil na nákup. Psala se zlatá šedesátá léta, ale co se týče stavu zásobování, moc zlaté to nebývalo. Když vešel do řeznictví, koukaly tam na něj prázdné háky. To ho ovšem nijak neodradilo. Začal žertovat s řeznicí, pak přidal smutnou historku o tom, jak dnes doma nedostane nic k obědu, a dojatá prodavačka šla dozadu, vyndala z tašky vlastní balíčky s telecím či s jatýrky a bez ohledu na svou újmu je tatínkovi prodala. Jen si neumím vysvětlit, jak tahle metoda mohla v tom samém krámě fungovat každou sobotu. Každopádně maso přinesl vždy výborné. Pak se stavil v zelenině a dostal zřejmě stejným stylem pomeranče a banány – a za chvíli měl nakoupeno.

Čtěte také

Alena Němečková

Čtěte také

Alena Němečková o vlnách, co vám pomohou zapomenout na beznaděj dnešních dnů

Prozradil ho papír

Uměl si poradit i na Štědrý den. Většinou se ze svých staveb a od svých dětí z předchozího manželství nemohl dostavit dřív, to dá rozum. A co se asi tak dalo sehnat na Štědrý den roku 1968? Obchody byly většinou už zavřené, a pokud ne, tak na vás zívaly prázdné regály. Otec se ale klidně vypravil na Pražský hrad do Zlaté uličky, kde obchůdky v těch malých domečcích musely mít otevřeno pro turisty, a tam nakoupil, co měli. Jen balicí papír s logem Zlaté uličky ho prozradil, ale jinak se na něj přece za to nikdo nemohl zlobit. Horší to bylo se stromečkem. Na Štědrý den už byli k mání jen úplní mrzáci, takže si vzpomínám, že mě to jednou dovedlo k slzám. Táta ale popadl dva ubohé smrčky a doma z nich udělal jeden. Pravda, nebyl nikdy moc manuálně zručný, ale nechtěl svou nejmladší dcerku zklamat a větvičky na stromek nějak naaranžoval.

Čtěte také

Syn podvádí svoji ženu, nevím, jak se zachovat

Čtěte také

Iva (56): Syn zahýbá svojí ženě a já musím být zticha. Bojím se, jak to skončí

Vůbec nejradši jsem měla procházky s ním, které většinou končily ve Pštrossově ulici v pánské svobodárně. Měl tam trvale pronajatý pokojík, v němž mohl v klidu úřadovat i přijímat slečny. Většinou je tam vodil pod záminkou různých konkurzů na místo sekretářky a někdy tam po nich zbyly drobné stopy. Třeba sponka do vlasů nebo zbytek parfému. Připadala jsem si jako detektiv a všechny předměty doličné jsem samozřejmě zabavovala.

Zlatá šedesátá vyvrcholila tátovým infarktem, který ho stihl jen pár měsíců po vpádu našich spřátelených armád. U tátovy postele v nemocnici se střídaly ženské návštěvy s takovou intenzitou, že si tam ani příliš neodpočinul. Jen vím, že od té doby až do pozdního stáří už byl zdravý jako jura možná právě díky tomu, že měl přece nemocné srdce. Ohromně jsme ho s mámou šetřily. Aby se doma zbytečně neohýbal, nic těžkého nezvedal, nerozčiloval se a podobně, tak jsme všechno dělaly za něj a nechaly mu skutečně jen ty sobotní nákupy. Nevím, jak to měl doma Miloš Kopecký, ale možná, že i v tom by si spolu notovali.

 

Blanka Kovaříková

• Narodila se v Praze pod Vyšehradem a v metropoli žije dodnes.

• Vystudovala novinařinu a této profesi se věnuje na volné noze.

• Vydává knížky o legendárních hercích, prvorepublikových detektivech a o domech, v nichž žili slavní lidé. Má také své webové stránky www.bkovarikova.cz.

Čtěte také

Samotné je mi lépe

Čtěte také

Irena (62): Myslela jsem, že se nikdy nedokážu rozvést. Stalo se a jsem ráda