Ačkoli zemřela před téměř 160 lety, provází nás životem jako první moderní česká spisovatelka. Někdo čte rád její Babičku, kterou nám ale ve škole dost zprotivili, jiný její povídky a pohádky. Já miluju její dopisy a často se ponořím do literatury faktu, která o ní vyšla.
Paní Božena mi vstoupila do života poměrně brzy. Bylo to díky tomu, že jsem dětství prožila v domě pod Vyšehradem a nahoru jsme chodili v neděli na procházky. Jednou mě maminka zavedla k jejímu hrobu na Vyšehradském hřbitově a řekla mi, že to byla slavná spisovatelka. Jelikož jsem narozená na Dušičky, stala se pro mě návštěva jejího hrobu pravidelným rituálem, který jsem zařadila k oslavám svých narozenin. Musela jsem jít k paní Boženě zapálit svíčku a pak si teprve sfouknout svíčky na svém dortu.
V mých představách je přesně taková jako na obraze Josefa Hellicha z roku 1845, který namaloval pro jejího přítele básníka Čelakovského. Krásná, majestátní, něžná, s pohledem ženy, která už o životě něco ví. V té době byla osmým rokem vdaná a třetím rokem bydlela s manželem Josefem v Praze, kde se zapojila do společenského života a poznala osobnosti, které dnes řadíme mezi elitu národa. Byla už matkou čtyř dětí, které velmi milovala, což se ale nijak nevylučovalo s tím, aby neprožila romantickou lásku s básníkem Nebeským. Stala se velkou vlastenkou…
Postupně jsem se samozřejmě dozvídala i o jejích dalších záletech, ale to ji v mých očích nijak nesnižovalo. Málokterá z nás o sobě může říct, že je svatá, že? A bez citových impulzů také málokterý umělec může tvořit. Proč by v tom měla být žena jiná? Je pravda, že tehdy jsem moc nepřemýšlela o Josefu Němcovi, ale dnes jsem ráda, že už ho vidíme objektivně jako muže, který pomohl spisovatelku Němcovou vytvořit, a přitom jí zároveň ubližoval.
Budu spisovatelkou
A tak jsem si odmalička říkala, že budu spisovatelka jako ona. Když to slyšel můj venkovský dědeček, spráskl nade mnou ruce a řekl: „Holka, to budeš chudá jako kostelní myš!“ Přitom sám nebyl vůbec bohatý, pracoval v kravíně, vstával ve čtyři ráno a jen v neděli vyměnil montérky za tmavý oblek a vyrazil do kostela. Jeho výrok jsem si ale zapamatovala a dost dlouho mě strašil.
Ještě víc mě ale před pár lety vyděsila návštěva Babiččina údolí, které je velmi krásné, dokud se nerozhodnete vyhledat byt rodiny Panklových, v němž Božena–Barunka vyrůstala. Najdete ho v takzvané ratejně, která byla součástí hospodářského dvora a původně sloužila jako obydlí pro čeledíny. Přízemní temné a vlhké místnosti, kde budoucí spisovatelka bydlela sedm let až do své svatby, jsou v dezolátním stavu a připomínají spíš vězeňskou kobku.
Přitom ještě v roce 1941 byly čistě vybílené a vybavené dobovým nábytkem. Jenže za socialismu si z bytu Panklových udělalo zemědělské družstvo sklad jablek a chemických postřiků a nikoho to netrápilo. Z původního vybavení tu zbyla jen kamna a prkenná podlaha…
Paradoxně vždycky zájmu o Babiččino údolí pomohli filmaři. Když tu točil v roce 1940 Babičku František Čáp, i když se sem vrátil o třicet let později režisér Antonín Moskalyk, alespoň se upravilo Staré bělidlo, kam Němcová zasadila děj své nejslavnější knížky. V téhle dřevěné chaloupce s šindelovou střechou v blízkosti splavu ale nikdy nebydlela, strávila tu ovšem se svými dětmi krásné léto 1844 a prostředí ji okouzlilo. Ale abych své truchlení na závěr trochu odlehčila, pokud si zajedete do nedaleké České Skalice a půjdete strmou ulicí ke škole, kterou Barunka navštěvovala, narazíte na pamětní desku s připomínkou, že tu 19. 7. 1928 přespal kasař Karel Rustička. Deska sem byla umístěna teprve v roce 2008 tak trochu z recese. Kde jinde si město připomíná mezi svými rodáky zápornou postavu, recidivistu, jenž prý byl ale zároveň velmi elegantní a dámy po něm šílely? Božena Němcová by pro takový nápad jistě měla pochopení!
