Vzpomněla jsem si, jak mě před pár lety fascinovala příprava a konzumace jídel ve vietnamských městech. Kdekoli na chodníku si žena vyndala lihový vařič, z plastikových pytlů a nádob začala lovit ingredience a během chvíle v rendlíku uvařila nudle se zeleninou a masem, které si okamžitě začali kupovat kolemjdoucí či spíše kolemjedoucí. Někteří si pokrm odvezli, jiní využili malých plastikových židliček u cesty a hned se do jídla pustili. To se dělo v kteroukoli denní i noční dobu, v podstatě bez ustání. Tak takhle to u nás asi nikdy vypadat nebude, i když koronavirová epidemie leccos změnila.

Na stojáka

Ulicemi se proplétají cyklisté s objednanými jídly, u restaurací, které ještě nedávno poskytovaly příjemné posezení, postávají lidé a čekají, až si odnesou oběd kamsi do závětří nebo domů. Není to už jako v automatu na stojáka, ale na stojáka v osamění. Často si jídlo vybalujeme přímo u obrazovky počítače, která se nám stala nejtěsnějším poutem s okolním světem. Kdysi si můj táta u jídla rozložil noviny a vím, jak to mámu rozčilovalo. Teď si klidně prostřeme na pracovním stole a dlabeme z plastové krabičky vlažné jídlo. Někdy možná ani nevnímáme, co že to vlastně jíme.

Druhým extrémem je léčba vařením a pečením. Při práci z domova se přece dá stihnout zadělat i na kynutý koláč, protože si může kynout klidně půl dne a my jsme stále nablízku, abychom pak těsto zpracovali a přendali do trouby. Můžeme zapínat hrnce na pomalé vaření, nakládat maso, vyválet si třeba i domácí nudle a ještě si je nafotit a poslat po sítích.

V přátelích na Facebooku mám několik vytrvalců, kteří předvádějí svůj jídelníček online každý den i s informací, odkud pocházejí suroviny a jak rychle se po dobrotách zaprášilo. Kamarádka, která v životě nevařila, se pustila alespoň do zapečených brambor, do nichž naházela všechny zbytky, které doma našla. Přiznala, že se jí nechtělo vůbec převlékat z noční košile, aby vyběhla koupit vhodnější suroviny, a tak pokrm tvořila jako pejsek a kočička, když pekli dort.

Rtěnka neubývá

Všichni tak nějak jíme a projídáme své dny mezi čtyřmi stěnami bytů, šťastnější jedinci třeba i na větším prostoru rodinného domku, či dokonce na terase, kde se k nim tulí psi a kočky a ti se samozřejmě také ládují v pravidelných intervalech se svými páníčky i bez nich. Až se jednoho dne všichni vyvalíme ven, možná se ani nepoznáme. Budeme mít kila navíc anebo také o trochu víc vrásek. Pokud se teď s někým potkáme, pod rouškou se jen těžko identifikujeme. Já navíc odložila věčně zamlžené brýle, takže na svět mžourám a průběžně se omlouvám kolemjdoucím, když mě zdraví a já netuším, o koho jde. Máme všichni vybledlé tváře, které nejsou vidět. Zvlášť pečlivé ženy přesto dodržují poctivé líčení včetně make-upu, protože jinak nikdy nebyly zvyklé vycházet na ulici. Myslím, že jich je ale čím dál míň, a každou upřímně obdivuji. Já si někdy ještě natřu pusu, ale rtěnka mi ubývá jen pomalu, protože i na tenhle svůj tradiční rituál zapomínám.

Zatímco mi všechno tohle běží hlavou, postarší motorkář má dojedeno. V krabičce nic nezbylo, asi to nebylo špatné. Pečlivě po sobě uklidil, příbor otřel vlhčenými ubrousky a vrátil do příručního kufříku. Nastartoval a zmizel, snad nepřejede povolené okresy, ještě mi tak naskočí v položertu a sama se vracím od okna, kterým jsem ho pozorovala, zpět na svůj balon k počítači. Anebo k plotně, to si ještě musím rozmyslet až podle toho, co mi zbylo v ledničce.

BLANKA KOVAŘÍKOVÁ

Narodila se v Praze pod Vyšehradem a v metropoli žije dodnes. Vystudovala novinařinu a této profesi se věnuje na volné noze. Vydává knížky o legendárních hercích, prvorepublikových detektivech a o domech, v nichž žili slavní lidé. www.bkovarikova.cz