Před pár týdny jsem chytla covid. Pár dnů jsem proležela, ale jakmile mi trochu otrnulo, rozhodla jsem se, že si přerovnám papíry v zásuvkách, abych byla aspoň trochu produktivní. Kdo by nechtěl mít v pořádku rodné listy, smlouvy a podobné důležité dokumenty? Ehm, svůj rodný list jsem nenašla (ale on někde bude), zato jsem objevila staré fotky, školní sešity, a především dva opravdové poklady – tajné deníky z let 1993 a 1996, tedy z doby, kdy mi bylo 14 a 16 let.

Celé ušmudlané, sotva držely pohromadě. Vzala jsem si je do postele a začala číst. Zabralo mi to celé odpoledne. Odpoledne plné smíchu, ale i slz. Ponoření se do sebe. Byla jsem vyčerpaná, jako bych uběhla jakýsi emocionální maraton.

Deníkové zápisky z let, kdy člověk dospíval, měl spoustu vizí a plánů, je zajímavé srovnat s tím, kde a kdo jsem dneska. Je to legrační a někdy to i trochu bolí a dojme.

1993

Fascinuje mě, jak strašně mí rodiče zbožňují návštěvy.

Přitom je to taková nuda! Jak může někoho bavit pít kafe a jíst Hraběnčiny řezy! To je ta největší nuda na světě, nechápu, proč to někdo dělá dobrovolně. Moje sestra je statečná. Vzepřela se a odmítla na návštěvy jezdit. Což je blbý pro mě, protože naši musí mít aspoň jednu dceru, která poslouchá. Víkendové sedánky mě unavují k smrti, úplně v těch křeslech nad hrnečky kafe cítím, jak postupně chřadnu a ztrácím životadárnou energii. A ty rozhovory! Kdo, kde a s kým, nekonečné vzpomínání…

Navzájem se pobízejí, aby si vzali ještě jeden zákusek. Předstírají, že už mají dost, ale stejně šilhají po větrníku. Když vypijou jednoho turka, hned jdou do kuchyně dělat dalšího. Lžičky cinkají jako zběsilé. Zbystřím pouze v okamžiku, kdy se u stolu baví o nějaké vraždě, což ale není moc často. Dobrý je, že většina normálních lidí má doma noviny a časopisy, takže si během návštěv můžu číst. Dělám to odmalička. Lidi mě vždycky obdivovali: „Vida ji, jak si čte!

Jak u toho vydrží celé hodiny!“ Jako kdybych byla postižená. A táta vždycky: „No jo, naše Ivuše.“ To, že se návštěva blíží ke konci, se pozná tak, že otec řekne: „Tak my se pomalu zvedneme.“

Ovšem toto zvedání trvá minimálně ještě další hodinu.

Komentář: Jak jsem mohla, říkám si, jak jsem mohla nesnášet návštěvy? Povídat si s rodinou nebo známými u kafe a jíst u toho zákusky je přece jedním z důvodů, proč je svět celkem příjemné místo k žití.

Dívala jsem se na televizní dokumenty, tentokrát byly tématem Azorské ostrovy. Prý jsou to v překladu Jestřábí ostrovy a vznikly vulkanickou činností. Nejhezčí je hora Piko, která se tyčí nad mořem. Ostrovy objevili Portugalci. Strašně ráda bych se tam podívala.

Taťka, já a holky jsme jeli do kinokavárny Sepekov na Ducha. Já už to sice dvakrát viděla u Zuzky na videu, ale je to pěkný i tak. Když jsme byly na WC, zaklepaly jsme z prdele na dveře hospody a pak ve zmatku utekly na pánskej hajzl. Zrovna tam był nějakej dědek a chcal.

Jsem teď nějaká zblázněná do ostrovů. V Objektivu bylo o Dominikánské republice. Pořádají tam kohoutí zápasy. Podle mě je to mučení zvířat. A je tam taky strašná hygiena. Lidé tam žijí v dřevěných barevných domcích a všude tam visí spousta drátů. Dělají nějaké spirituály furt, vyvolávají ducha a zpití alkoholem si v extázi přejíždějí ohněm po těle. Taky žvýkají střepy. Ženy zběsile krouží boky. Ale v každém případě to musí bejt zajímavý.

Představuju si, že až vystuduju nějakou školu s maturitou, půjdu na filozofickou fakultu a budu psát různé reportáže a fejetony, i ze světa. Haha! Use Your Illusion, jak by řekl Axl Rose.

Komentář: Dálky mě vždycky lákaly. A na pár ostrovech jsem už byla, ačkoliv si tam místní obyvatelé nepřejížděli ohněm po těle. Takže dobrý. A dokonce jsem se dostala i na tu filozofickou fakultu… Jo a Axla Roseho stále miluji.

Je pravé poledne. S mamkou a sestrou jsme upekly výborné, nadýchané a křehké moravské koláčky. Rozhodně se ale nehodlám stát ženou v domácnosti. Teď jsem ještě hodně mladá a není to pro mě aktuální, ale musím si dávat na všechno pozor. Stačí jedna noc s podnapilým hulvátem a stanu se nezaměstnanou, rozmrzelou a stresy ztrápenou matkou. Na takové situace si ještě pár let počkám. Musím si ale zároveň užívat raného mládí.

Komentář: Inu, moravské koláčky si nepeču, ale kupuju. Stále si dávám na všechno pozor a stresy ztrápená nejsem, ačkoliv byly doby, kdy jsem trochu rozmrzelá byla. Zároveň si ale užívám raného stáří.

Dostala jsem jedničku z matiky – dala jsem se lstivě vyzkoušet z příkladu, kterej jsem vypočítala den předtím doma. Vondrčka nám četla povídky Oty Pavla. Byly fakt pěkný. Napsala jsem prózu „O mouše“ – ale pozor, není zas tak moc o mouše. Koupila jsem Vendule a mně nanuk, kterej se jmenuje „Tužka“. Šíleně dobrej. Koupaliště je příšerně špinavý, ale i tak se koupu. Miluju vodu a koupání. Jednou bych chtěla žít někde v blízkosti řeky nebo rybníka, a každej den se koupat.

Komentář: Pořád miluju vodu a koupání. I Otu Pavla. Dokonce bydlím i deset minut od řeky. Ale koupe se tam jenom pes.

Nesnáším kedlubny. Nesnáším nedělní odpoledne. Všude smrdí kafe a oschlá buchta. V televizi je záznam z motokrosu nebo trapná pohádka. Už aby byla ta neděle za mnou. Absurudní je, že jsem napsala povídku, která je taky o neděli. A je stejně tak špatná jako tahle neděle.

Vyčítám si, že do školy nic neumím a jsem líná. Chtěla bych žít ve Finsku nebo v Německu u Baltskýho moře. Poslouchala bych racky a procházela se mezi mořskou trávou a kameny. Špatný by nebylo ani Irsko či Island.

Večer bych si vyjela autobusem nebo autem do města do kina nebo do restaurace s nějakou fajn kamarádkou. A až přijdu domů, bude tam na mě čekat irský setr a želva. Ti mě budou hlídat (želva ne).

Večer si otevřu plechovku Coly nebo sklenici okurek, budu se dívat na televizi a psát. A jednou potkám na ulici zajímavého muže… Těším se, až vyrostu z věku, kdy se člověk bojí pavouků. Těším se na den, až bez obav vezmu do ruky masitého a odporného sklípkana – to bude znamenat, že jsem dospělá.

Komentář: Nedělní odpoledne nemám moc v oblibě ani teď, ale zase taková hrůza to není.

U Baltského moře nežiju, želvu nemám, ani irského setra. Zato mám ale zlatého retrívra. A zajímavého muže už jsem potkala, i když ne na ulici. Jo a ti pavouci – škoda mluvit!

Byli jsme s fotříkem v Bechyni. Ve výloze jednoho butiku jsem viděla hezkej slamák, ale měli naneštěstí zavřeno. A to se říká, že střepy přinášejí štěstí (rozbila jsem ráno lahev od limonády). Cestou domů táta přejel nějakýho ptáka. Strachoval se, aby mu nerozbil okno, ale holuba mu líto nebylo. Taťka je hodnej, ale někdy krutej (co se týče zvířat). Jednou topil v kýblu Dášiny štěňata (směly jsme si nechat jenom dvě), nenáviděla jsem ho za to, ale pak jsem ho viděla, jak tajně brečí.

Je zvláštní, že někteří lidi se nebojí zabíjení. Moje mamka a teta Maruš jsou obě hrozně hodný, ale když je zabijačka, s chutí porcují prasečí mozek a ráchají se v teplé smrduté krvi. Když jsem byla menší, zabijačka byla událost. Běhávaly jsme se sestřenicemi v zakrváceném sněhu a hádaly jsme se, která z nás dřív rozšlápne prasečí oko, které děda vydloubl mrtvému praseti z důlku. Děda nám taky nakrájel vařenej jazyk na kousky: tvrdí, že kdo sní prasečí jazyk, bude výřečný. Já toho jazyka chtěla sníst co nejvíc, ačkoliv byl odpornej: chtěla bych se stát televizní moderátorkou.

Zejtra píšem z matiky a dějáku. Bůh mi žehnej! Koupily jsme Horečku od Robina Cooka. Není to zrovna literatura na úrovni, ale zase je napínavá a člověk u ní zapomene na svoje problémy. Měla jsem skořicovou, nugátovou, karamelovou a oříškovou zmrznu. A párek v rohlíku. Miluju párky. Musím se jít šrotit děják.

Komentář: Názor, že i nepříliš kvalitní literatura může posloužit, aby člověk zapomněl na své problémy, stále přetrvává. Párky už nejím.

1996

Trochu jsem brečela. Napsala jsem totiž povídku o tom, jak nějakej chlap tráví svůj první den, co je v důchodu. Líbilo se mi to, takže jsem v návalu euforie šla za tátou a dala mu to přečíst. Zrovna se dorážel chlebem a klobásou.

Řekl mi: „Snad to nebudeš někam posílat?“ Příšerný! A člověk se tak snaží.

Odpoledne jsem jela k doktorce s těma ušima. V trafice jsem si koupila Literární noviny, ačkoliv tam skoro ničemu nerozumím.

Vykoupala jsem se ve vaně, bylo to fajn. Napsala jsem v horký vodě báseň V naší čtvrti. Představovala jsem si v ní, že nežiju na vesnici, ale ve velkém městě, plném světel.

Rozhodla jsem se, že pojedu na zábavu, oblíkla jsem se a deset minut hledala jelení lůj a rukavice.

M. tam byl. Má obarvený vlasy. Hádali jsme se o jaderných elektrárnách. On je pro, já proti.

Domů jsem jela vlakem.

Komentář: Pozor, změna postoje. Pro jaderné elektrárny už jsem. Ve městě plném světel žiju. Domů stále jezdím vlakem. A Literární noviny jsou v lecčems stále záhadné.

V Branicích jsem se opila a mluvila blbosti. Nebo ne?

No a co, dělám si, co uznám za vhodný. Vypila jsem tři houby, několik srků piva od Zuzky, dvě malý berechovky. F. se se mnou rozešel.

Probíhalo to asi takhle:

Stála jsem u baru a bavila se s pankáčem Jardou z Vimperka. Hrozně mlaskal, ale jinak byl hrozně milý a sympatický.

Ňák to přišlo a začali jsme se držet za ruku.

F: Je konec.

Já: Co blbneš?

F: Kamarádi. Od teď jen kamarádi.

Já: Co jsem provedla tak hroznýho?

F: Za chvíli se budeš držet za ruku s každým.

Já: Byla jsem ožralá a ty to moc dobře víš.

A pořád jsem.

F: Nezájem.

Já: Tak jo.

F: Miluješ mě?

Já: Jo. Jenže ty o všem moc přemejšlíš.

F: Chceš se se mnou milovat?

Já: Jo. Nevim. Nakonec mi dal tři pusy na čelo a odešel. Je to hodnej kluk. Ach jo. Jistě nakonec skončím s nějakým blbcem. Není to tragédie?

Komentář: Ehm, zde se raději komentáře zdržím. Přeji vám všem krásný nový rok – a pokud můžete, pište si deník!

Autorka

Autorka

je textařka v reklamní agentuře a autorka knih Hlavně na to nemysli, Šalina do stanice touha a Démon ze sídliště. Kreslí vtipy, píše scénáře. Pochází z jihočeských Božetic, deset let strávila v Brně, kde vystudovala psychologii. Žije v Praze, miluje black metal a zlaté retrívry.