To, když si jako umělec uvědomíte, vám moc nepřidá. Snad jsem ale hodnotu ničemu ani neubral, protože jsem daň vždycky řádně platil.

Mám na daně už od vysoké školy jednu a tutéž daňařku. Její jméno je pro mě tak trochu synonymem daní. Ne snad proto, že ji potkávám jednou ročně v daňovém obdobím, ale protože se jmenuje Dana. Že jdu k Daně na daně, myslím hezky vypovídá o činnosti, kterou společně vyvíjíme.

Čtěte také

Rudolf Křesťan

Čtěte také

Rudolf Křesťan: Ve jménu záchrany rukavic. Pověste mi je na šňůrky jako dítěti

Dana mi to vždycky spočítá. Už v raném mládí v závěru školy a po jejím dokončení mi to spočítala v přeneseném slova smyslu, protože nějakou dobu psala do kolonky příjmů nuly. „Z čeho žiješ?“ ptala se mě, když to políčko vyplňovala. V té době jsem se snažil i svoji tehdejší přítelkyni přesvědčit, že nula je v matematice taky číslo. Ukázalo se však, že moji přítelkyni nezajímala ani tolik matematika, jako spíš ekonomie.

Století ba tisíciletí se přehouplo. Dana, co mi dělá daně, začala do příslušných kolonek psát i jiná čísla než jenom nulu. Tedy tu tam psala také, ale tentokrát už za jiná čísla. A psala těch čísel do příslušné kolonky čím dál víc a – jak se dříve budovatelsky říkávalo – radostněji. Moje úspěchy ji totiž těšily, přestože jí přidělávaly práci. Pokaždé když jsem k ní jednou za rok přišel, se zeptala: „Jak se daří?“

Místo odpovědi jsem jí podal šanon se smlouvami a fakturami a za pár desítek minut už věděla, jak se mi daří, a to na korunu přesně.

Čtěte také

Hana Podolská

Čtěte také

První české byznysmenky? Podolská, Roubíčková a zakladatelky Orionky a Fidorky

Nebudu milionovej kluk

Postupně se ukázalo, že přestože křivka mých příjmů má spíše vzestupnou tendenci, nikdy nejspíš nepřesáhnu roční výdělek milion korun. Tehdy mi došlo, že asi nikdy nebudu milionovej kluk. Ale aspoň už nestojím za zlámanou grešli, utěšoval jsem se.

To, že se s ročními příjmy vejdu do milionu, mi umožnilo přihlásit se letos do paušálního režimu, ve kterém budu platit jednu a tutéž daň na jedno odběrné místo.

Oznámení o vstupu do paušálního režimu jsem podal s přehledem. ... Tedy takhle, oznámení o vstupu jsem nepodal s Přehledem příjmů za rok 2020, jestli jste to pochopili právě tak. Obojí totiž mělo jiný termín odevzdání. Chtěl jsem říct, že jsem oznámení o vstupu podal s časovou rezervou. Při březnovém odevzdání přehledu o příjmech jsem na podatelně finančního úřadu pravil: „A víckrát mě tady neuvidíte.“ Nemyslel jsem to však v tom smyslu, v jakém se tato věta obvykle používá v životě a o to více v umění, tedy že bych proti podatelně finančního úřadu něco měl a nechtěl ji už nikdy navštívit z důvodů čistě demonstrativních. Šlo opravdu jen o věcné prohlášení, protože paušální daň mi umožňuje napříště již s přehledem o příjmech finanční úřad nenavštěvovat.

Čtěte také

Zleva: Václav Malý, Rita Klímová, Alexander Dubček a Václav Havel

Čtěte také

Jak sametová revoluce změnila život žen? Vzala jesle a nezměnila nerovnost platů

Nemáte dluh? A jak žijete?

O to více mi zbylo kapacity, ve které jsem začal přemýšlet o financích jinak, v odlišné rovině. Abych vás do toho zasvětil: říkám si, jak je dobře, že mám hypotéku. Jestli si myslíte, že mě to těší, protože jinak by mé peníze v bance jenom tak ležely a nezískávaly na hodnotě, ba spíše ji ztrácely, tak proto to není. Je to proto, že než jsem si pořídil hypotéku na nemovitost, budil jsem se občas se strachem: „Co když banka, jejímž jsem klientem, zkrachuje? Mám v ní peníze. To budu tedy ošklivě škodovat.“

Takhle, s myšlenkou na to, že banka může padnout, sice občas také chodívám spát, ale zároveň mám na paměti, že banka by v tom případě zase naopak přišla o peníze, které má ona u mě. Možná bych při takovém pádu banky vlastně skončil v plusu.

Když si tohle uvědomím, tak se zlomyslně uchechtnu a naplní mě pocit spokojenosti. Vzápětí usínám klidným spánkem těch, kteří mají své záležitosti pevně v rukou.

Čtěte také

Klára Kubíčková

Čtěte také

Klára Kubíčková: Vstávat do školy na osmou hodinu je zlo. Tělák od sedmi peklo

Děsím se však okamžiku, až svou hypotéku splatím úplně. Kdyby banka zkrachovala v ten samý okamžik, tak se moje celková bilance ocitne v těžkém minusu. Jak jen mohou klidně spát lidé, kteří nemají žádný dluh? Je to od nich vůbec zodpovědné? Nejspíš se jedná o druh lidí, kteří mají nervy ze železa. Já alespoň už v okamžiku, až budu mít na účtu víc, než kolik jsem bance dlužen, se budu v posteli třást jako osika. A až nebudu dlužit zhola nic? To už nejspíš strachy vůbec neusnu. Kdepak, dejte si říct, být po uši zadlužen, to je klidný spánek.

Autor

se narodil v Turnově. Vystudoval dramaturgii. Vystupuje jako klubový komik. Publikuje povídky, fejetony a reportáže. Loni vydal svou první knihu Hlas a jiné povídky.

Čtěte také

Alena Němečková

Čtěte také

Alena Němečková o spokojené monsteře a kytkách, co poslouchají vaše trápení