Možná toho využiju a pořídím si na zimu roušku zateplenou. Co mi totiž jako první začne nepříjemně mrznout, když uhodí mrazy, je nos. Myslím, že se tomu říká koncové části těla, co nám namrzá vždycky jako první. I když tady se spíš myslí nohy a ruce a zejména prsty na nich. Prostě to, co je co nejdál od středu těla. Nos možná do této skupiny mrazem nejvíce postižených částí nepatří. Ale ten můj nejspíš ano. Mám totiž dost velký nos. Ostatně, jak se říká, že mrazy uhodily, tak já mívám pocit, že opravdu uhodily – mě do nosu. Rovněž se používá úsloví „mrzne, až praští“. Ano, to se taky hodí. Ostatně nejen, že mě za mrazu nos specificky bolí, ale on i vypadá, jako když mě do něj někdo praštil. Poněkud zčervená a věřím, že kdybych ho vystavoval mrazu déle, třeba by i zfialověl. A tak chápejte, že v době, kdy většině lidí leze rouška krkem, sním o zateplené roušce na zimu. Až pandemie pomine a vy přesto budete potkávat během nejtužších zim člověka, který nosí roušku, a dokonce venku, možná si na tyto řádky vzpomenete a napadne vás, že se pod ní skrývám já. Respektive můj nos.

Zatím tedy roušku venku nenosím. Pouze uvnitř, pokud se to právě musí. Setkal jsem se s názorem, že když si roušku nasadíte v hromadné dopravě, tak jste se „označili“. Moc neumím přijít tomuto názoru na kloub, protože když přijdu někam, kde mají všichni roušky a já ji mít nebudu, kdo pak bude ten označený?

Musím se přiznat, že občas využívám roušku již teď na místech, kde nemá žádný smysl ji mít. A to když si potřebuju coby výletník v lese odskočit. Vím, že na tom nic není a jedná se o potřebu zcela fyziologickou, kterou člověk nemůže nijak omezovat. Ostatně všichni to tak řešíme, a pokud na svých cestách přírodou zahlédneme v dálce u stromu člověka, který si tam ulevuje, odvrátíme pochopitelně zrak. Guth-Jarkovský by nám to jistě schválil, třebaže o tom ve svém Společenském katechismu nepíše, protože nejspíš sám usoudil, že to není společensky vhodné. Ostatně toto téma jsem nečetl pojednané ani v jakémkoli jiném druhu literatury, nejen té zaměřené na etiketu. Ovšem to, že se o něčem nemluví, případně nepíše, ještě neznamená, že to neexistuje. A tak mi dovolte být možná úplně prvním, kdo přispěje svojí troškou do mlýna. A protože ta troška bude první a nějakou dobu zůstane i jediná, mlýnské kolo se kvůli ní hned tak neroztočí. Avšak věřím, že časem strhnu přímo lavinu (v této souvislosti nechci použít slovo vodopád) vyznání od těch, kteří si také odskakují přímo v přírodě. Jak také jinak, když jste se tam vydali na dlouhý výlet.

Já si tedy při této příležitosti nasazuju roušku. Kdyby mě náhodou spatřil nějaký jiný turista, ať aspoň neví, o koho jde. To víte, jedná se o takový typ činnosti, na kterou se člověk musí zcela koncentrovat, takže tohle opatření, které vám v případě náhodného spatření zaručí anonymitu, a tedy už jaksi předem klid, se hodí. Budete-li spatřeni, máte jistotu, že zůstanete nepoznáni.

Nejspíš se bez toho jednou budu muset obejít, protože až se roušky stanou historií, byl bych naopak exot, pokud bych se v lese s rouškou na nose objevil. Ale nyní roušku takto využívám.

Když už zkrátka s rouškou musíme žít, tak přemýšlím, jak ji využít i jinak, abych z ní aspoň něco měl, když už mě leckdy, ostatně jako kdekoho, otravuje. Ono to zkrátka je už v tom slově, že lidé jsou z roušek pořádně zk-rouš-ení. Ostatně pracovní den v roušce máte občas potřebu večer doma spláchnout něčím ostřejším, takže jste pak pod-rouš-ení. A co chudák překladatel z němčiny Michal Kot-rouš? Toho kořen slova rouška jaksi provází nastálo. Říkám si, že jestli si to přečte, snad nebude nab-rouš-ený.

Roušky zkrátka člověk začíná vidět i tam, kde nejsou, podobně jako pohled na borůvčí ve mně vyvolává živou představu borůvek na jejich listech, třebaže třeba právě není jejich sezona. Roušku zkrátka míváme při sobě jako nezbytnou součást věcí, jež u sebe musíme mít, když odcházíme z domova. A tak roztržitost a zapomnětlivost mnohých z nás zažívá v době epidemie opravdové hody. Už to totiž není klasická trojice věcí, které manželky svým manželům, kteří se právě odebírají z domova, připomínají, aby je tito nezapomněli, tedy: „Klíče, peněženka, mobil.“ Nýbrž je to nyní přímo čtveřice: „Nezapomněl sis klíče, peněženku, mobil a… roušku?“

Já když někam vyrážím a cestuju pár dní s dvěma zavazadly, a posléze se vypravím na kratší dobu se zavazadlem pouze jedním, mám pak ještě nějakou dobu pocit, že jsem něco zapomněl. Možná, že až pandemie opadne a povinnost mít s sebou do uzavřených prostor roušku tím pádem skončí, budu mít podobný pocit, že jsem si s sebou nevzal všechno, když jsem napočítal pouze tři položky. Bude mě zkrátka někde vzadu v hlavě strašit, že mi určitě chybí rouška. Půjde však jen o projev setrvačnosti, protože co se týče vztahu, který jsem si k roušce vytvořil, mně skutečně, ale skutečně vůbec chybět nebude.

PETR VYDRA 

PETR VYDRA 

Narodil se v Turnově. Vystudoval dramaturgii. Vystupuje jako klubový komik. Publikuje povídky, fejetony a reportáže. Vydal knihy Hlas a jiné povídky a Muž v karanténě.

Článek vyšel v časopise Vlasta č. 45 z 3. 11. 2021.