Můj dávný vztah ke kudličkovému vytváření těchto píšťalek byl o to osobnější, že pro mě představovaly jediný hudební nástroj, který jsem kdy provozoval. Navíc jsem mohl být pyšný, že jsem si ho vyrobil sám, a to na rozdíl od spolužáků, kteří hráli na klavír, ačkoliv si ho sami nezhotovili. Do píšťalkového umu mě zasvětil jeden z kamarádů, který mi nezištně předal náležité know-how. Když už jsem u angličtiny, o které jsem tehdy neměl ani potuchu, pak doplňuji, že samovýroba té píšťalky by se v dnešní terminologii dala pojmenovat jako Do it yourself. Tedy: udělej si sám.
Pamatuji se, že nešikovní jedinci trpěli, když si uříznutím vrbového proutku následně uřízli i ostudu, a to v případě, když nebyli schopni náležitě dosáhnout kýženého funkčního výsledku. Naopak šikulové z naší dětské množiny ve Staré Roli vzbuzovali obdiv a respekt za obratně zhotovený vrbový dechový nástroj. Až se divím, že jejich um nevzbudil zájem továrny Amati v blízkých Kraslicích. Míním tím podnik zaměřený právě na výrobu dechových nástrojů.
Rybička
Na vrbové proutí jsme chodili s partou k blízkému rybníku. Důležitou pomůckou byl zavírací nožík zvaný rybička. Jak jsem nedávno zjistil, vyrábí se dodnes. Možná i proto, že někdo z výrobců hodlal zachovat vzpomínku na své dětství. Čím dál tím méně vyrůstá dětí na venkově, kde se píšťalková dovednost získává automaticky od vrstevníků. Náležitý postup lze však novodobě najít i na internetu. Co si však budeme povídat, je to trochu sterilní způsob. Ještěže dodnes se někde naskytnou kamarádi, kteří tu výuku poskytnou autenticky v přírodě. Role náležitých zasvěcovatelů přechází někdy i na rodiče. Případně i na znalce ještě o generaci starší. V té souvislosti připomínám úctyhodný prarodičovský přístup, který byl před několika lety zaznamenán v základní škole v Městě Albrechticích na Bruntálsku.
Pan Handlíř, dědeček Honzíka z 3. B, tam tehdy na požádání školy přišel na jaře ochotně předvádět dětem, jak se taková píšťalka konstruuje. Aby nezůstalo jen u teorie, děti si všechno mohly rovnou prakticky vyzkoušet. Podle dochovaných snímků je to značně zaujalo, a to včetně – jak jsem viděl na dokumentárních fotkách – přítomných dívek. Kdo ví, zda nějak takto nezačala kdysi počáteční náklonnost k píšťalce i u budoucí rozhodčí Dagmar Damkové. Zapsala se do historie tím, že v roce 2003 se stala první českou ženou, která kdy pískala zápas nejvyšší fotbalové soutěže mužů.
Mohlo by se zdát, že vrbová píšťalka je pouze okrajovým jevem ve sféře píšťalek důležitějších, jako je třeba ta právě zmíněná rozhodcovská. Případně jiná pro výpravčí. Taky cvičitelská, skautská, námořnická, záchranářská, kynologická a mnohé další. Ale jen ta vrbová se v podobě tradiční říkanky dostala do dějin folkloru. V některých místech se vyskytuje i její lokální varianta. Například na Hané: „Votlóké se, píšťalenko vrbová, pojedeme do Hradiska pro drva…“
Muzeum píšťalek
Za zmínku stojí taky skutečnost, že v Polsku existuje muzeum píšťalek s několika sty exponátů. Patří k nim i ty vrbové. Svérázným faktem je, že toto muzeum se nachází v Gwizdalech, což by se dalo přeložit jako Hvízdalov.
Mohlo by se zdát, že zasvěcení znalci hudby – natož pak skladatelé – budou tímto jarně sezonním nástrojem pohrdat. Pravda, zatím se neuplatnil v žádném symfonickém orchestru. Jako Rudolf vím, že v Rudolfinu není doma. Ale to nic nemění na skutečnosti, že Ilja Hurník, význačný hudební skladatel a taky literát a ctitel lidových tradic, nazval jednu ze svých knih příznačně právě Vrbová píšťalka.
Ještě k pražskému Rudolfinu. Možná by nebylo od věci, kdyby se aspoň na jeho vstupních schodech odehrálo nějaké malé vystoupení příznivců těchto píšťalek. Předpokládám, že by tam bylo i dívčí zastoupení.
Nahrává tomu i vyjádření jedné z internetových pisatelek: „Starší bratr mě učil všechny klučičiny, lumpárny a podobně. Takže i píšťaličky jsme spolu vyráběli. Já otloukala a on měl na starosti ostatní práce. Pár let jsme tak s každým jarem pískali jako o duši.“
Autor
Autor
Český spisovatel a novinář. První fejeton zveřejnil v 16 letech a od té doby jich publikoval přes dva tisíce. Byl jednou z hlavních postav časopisu Mladý svět, působil v něm skoro 30 let. Je na volné noze. Vydal dvacet knih. Jeho žena Magdalena je malířka.
