Kdykoliv mě někdo nakazí svým smíchem, pokládám to za dar. Někteří jedinci jsou touto schopností nadáni přímo nadprůměrně. Například spisovatel Patrik Hartl.

Je zván do televizních zábavních pořadů nejen zásluhou úspěšné humoristické tvorby, ale i proto, že před kamerou chvílemi propuká v explodující řehot. V takových okamžicích infikuje svým smíchem přítomného moderátora a na dálku i diváky u obrazovek.

Úspěšný autor o těchto svých nakažlivých projevech říká, že když se směje, snaží se nadechnout, jenže zvítězí vdech, a – cituji doslova – „tak z toho hýkám“.

Nakažlivý smích však není jen doménou některých umělců. Tato schopnost se vyskytuje napříč populací a proniká dokonce přes bytové stěny. Autentickým příkladem budiž žena, jejíž garsonka sousedila s bytem manželů, kteří ve chvíli, kdy slyšeli její chytlavý smích, se rozesmáli taky a návazně si ji pojmenovali Chechtalka.

Možná i vy si pamatujete někoho, kdo už v dětství byl schopen svým smíchem vtáhnout spolužáky bezděčně do bohulibé nákazy. I v zaměstnání jsou to lidé osvěžující a přispívající k dobré náladě. O prospěšnosti smíchu vědí své i psychiatři. Jedním z nich je například MUDr. Karel Nešpor, CSc. S tímto odborníkem máme za sebou stejné karlovarské gymnázium. Možná už tam začal přemýšlet o významu smíchu, neboť si pamatuji, že na zmíněné škole byl vždycky srandy kopec.

Zmíněný psychiatr je spojen i s úspěšným léčebným ordinováním smíchu pacientům. Když na to přišlo, sám jim demonstroval celou škálu smíchů. Dokázal to tak úspěšně, že jeho ukázky působily nakažlivě. Docházelo tak ke vzácné situaci, kdy doktor infikoval pacienty – a ještě se tomu společně smáli.

Smích může být skutečně nakažlivý a vnést dobrou náladu dokonce i do tak odcizeného prostředí, jakým je vagon metra. Dokazuje to dvouminutové zahraniční video, které jsem viděl na YouTube. Jde o zachycený experiment, při kterém do vozu nastoupila figurantka, která se po rozjezdu ze stanice dala cíleně do hlasitého smíchu.

Přítomní cestující na ni zprvu hleděli jako na nějakou nepříjemnou bytost, možná pomatenou. Záhy však začalo docházet k obratu. Někteří pasažéři v dotyčném vagonu metra se bezděky začali přidávat k předvedenému smíchu, který na ně výsledně působil přitažlivě.

Zmíněnou chytlavost smíchu vysvětlují neurologové působením takzvaných zrcadlových neuronů.

Říká se, že nakažlivý je už i úsměv na tváři, ale smích je ještě trochu něco jiného. U něj hraje klíčovou roli hlasový projev: od hihňání až po hurónsky znějící varianty.

Je zaznamenáníhodné, že smíchem se můžeme nakazit i v přítomném čase koronavirovém. Sice nám není vidět tvář pod rouškou, ale o zvuk nepřicházíme.

Význam slov pro humorné působení popsal už Henri Bergson ve své knize, kterou s úctou chovám doma v knihovně. Jmenuje se příznačně: Smích. Některé z autorových poznatků potvrdila nedávno i nadace Willcome Trust ve svém výzkumu o nakažlivosti smíchu.

V průběhu let jsem při komediích v kinech a v divadlech vypozoroval, že v některých okamžicích je klíčové, zda svým smíchem zareaguje první divák. Bývá to v situacích, které nejsou jednoznačně humorné, ale přece jen možná ano.

Takový smějící se první průkopník může pak v sále spustit kýženou epidemii navazujícího smíchu. Nebo taky zůstane osamocený a jeho pokus trapně trčí v tichu.

Právě k takové riskantní situaci došlo před časem v Irsku. Při pohřbu známého místního vtipálka v obci Kilmanagh se náhle v obřadní místnosti ozval jeho hlas: „Tady je Shay, jsem v té bedně. Ne v reprobedně, co je před vámi…“

Následovala nebožtíkova svérázná natočená pohřební řeč plná zábavných nadsázek. Lidé na pohřbu byli zprvu zaskočeni a zaraženi, jenže pak se jeden z nich zasmál – a ostatní se postupně přidávali.

Andrea, dcera zesnulého, se následně vyjádřila: „Měl přání, abychom mu tu nahranou řeč pustili na jeho pohřbu. Všechny nás tam obdaroval smíchem, i když jsme byli smutní…“

Nemusíme však jít až do takové mezní situace, abychom ocenili každého, kdo nás umí rozesmát.

V nynější složité době je možná ještě cennější, když smíchem dokážeme občas někoho nakazit my.

Pokud ovšem nemáme negativní test na smysl pro humor.

Autor je český spisovatel a novinář. První fejeton zveřejnil v 16 letech a od té doby jich publikoval přes dva tisíce. Byl jednou z hlavních postav časopisu Mladý svět, působil v něm skoro 30 let. Je na volné noze. Vydal dvacet knih. Jeho žena Magdalena je malířka.