Vzhledem k tomu, že měřím 194 centimetrů, vím o sedadlově utiskovaných nohách své. A to jak v dopravních prostředcích, tak v divadlech, kinech, koncertních sálech a v mládí i na housenkové dráze. Kdysi jsem z davu trčel svou výškou jak elektrárenský komín, nyní už nikoliv. Novodobý dorost mě – pamětliv slova dorost – dorostl. V některých případech i přerostl. Ty tam jsou doby, kdy na letišti nás nebylo tolik, kdo by při odbavování do běžné ekonomické třídy škemral o možnost získání sedadla v prostornější první řadě. Případně o podobně nožně vlídnější usazení u nouzového východu.

V současnosti jsou taková sedadla mnohdy k dispozici už jen za příplatek. U nouzového východu pak navíc i s podmínkou znalosti angličtiny. Když se mi podařilo takové místo získat, chvíli mi trvalo, než jsem si uměl představit, k čemu může znalost tohoto jazyka být na dotyčném místě užitečná. Domyslel jsem si, že bych asi měl přátelsky pohovořit s cizinci, kteří by v případě havárie chtěli využít nouzového východu u mého sedadla. Tedy pokud bych už sebezáchovně nebyl jako první z nouzového otvoru venku.

Čtěte také

Markéta Grosmanová

Čtěte také

Tak to si vůbec nedovedu představit. Na co všechno jste si v pandemii zvykla?

Místo pro nohy

Jen část leteckých společností vyslyšela přání delších klientů o vysvobození z mučidel a vybavila užívané aeroplány vstřícnějšími sedadlovými rozestupy. Mnohé společnosti však zůstaly u daného stavu a začaly jako bonus vlastního zisku vybírat příplatky za umístění na těch několika místech, která ve stejné třídě skýtají o něco štědřejší prostor.

My dlouháni a dlouhánky víme, že – zvláště při vzdálenějších letech – může jít o smysluplně vynaložené peníze. Jenže: co je moc, to je moc.

Když si letos chtěl klient australských aerolinek Quntas rezervovat více prostoru pro své čapí nohy, obdržel účetní požadavek na částku 988 milionů australských dolarů. Přepočteno na naši měnu šlo o 16 miliard korun. Za onu sumu by si mohl koupit hnedka několik soukromých tryskových letadel.

Ještěže se vše vysvětlilo účetní chybou. Jinak by dotyčného pasažéra přešel smích, byť shodou okolností šlo o komika.

Abych však nezůstal jen u sedadel v letadlech. Například v divadlech a kinech víme my dlouhonozí, že k příjemnějším místům patří ta úplně na okrajích řady. Tam se dají dolní končetiny částečně vystřít do uličky.

O to chvályhodnější je, jestliže při některých rekonstrukcích kulturních prostor je myšleno i na nás. Když v Klášterci nad Ohří probíhaly v minulém desetiletí opravy interiéru kina Egerie, regionální noviny zmiňovaly jednotlivé změny a jednu z nich vypíchly dokonce v titulku: „V kině bude konečně víc místa na nohy“.

I v souvislosti s divadlem se podobná pozitivní skutečnost dostala do titulku: „První řada nově nabídne víc místa na nohy“. Vedení Moravského divadla Olomouc tak reagovalo na stížnosti delších diváků, že je jim v té řadě ouvej.

Z podobného sezení mám zkušenost, že pocit fyzické stísněnosti u mě vyvolává bezděky i přidruženou tíseň psychickou. Tato skutečnost pak poznamenává jak možnost kulturního vnímání, tak i už uvedené cestování v sedadlové svěrací kazajce.

Čtěte také

Markéta Grosmanová

Čtěte také

Babičky a dědečkové: Chybí vám vnoučata? Pořiďte si WhatsApp a buďte online

Prostor na klečení

S významem dostatečného prostoru – včetně místa na nohy – jsem se nedávno setkal dokonce i v jedné překvapivé souvislosti. Bylo to v internetovém zpravodajství římskokatolické farnosti Ledeč nad Sázavou.

V tamním děkanském kostele sv. Petra a Pavla proběhla výměna staré zpovědnice za vhodnější. Kromě uplatněných zásad proti šíření coronaviru bylo pro novou zpovědnici rozhodnuto i o celkovém zvětšení prostoru pro penitenta neboli zpovídaného.

Na příslušném webu uvádí děkan ThDr. Jan Bárta, že v minulé zastaralé zpovědnici bylo kromě jiného „málo místa jak na klečení, tak i na sezení“. Umím si představit, jak svízelně tam muselo být zvlášť kajícníkům s delším spodním zakončením.

Jak uvádí zmíněný děkan z Ledče, tak za pomoci truhlářského mistra pana Zelenky slouží nová prostorná zpovědnice daleko lépe než ta předchozí. Zmiňuje dokonce, že ji kdosi s respektem nazval megazpovědnicí. Je v ní dostatek prostoru k soustředění jak pro zpovídané jedince běžného vzrůstu, tak i pro ty nějak se vymykající – včetně dlouhonohých.

Domnívám se, že je to dobrá zpráva i pro případné zájemce o zpověď mezi tamními hráči a hráčkami košíkové.

Autor je český spisovatel a novinář. První fejeton zveřejnil v 16 letech a od té doby jich publikoval přes dva tisíce. Byl jednou z hlavních postav časopisu Mladý svět, působil v něm skoro 30 let. Je na volné noze. Vydal dvacet knih. Jeho žena Magdalena je malířka.

Čtěte také

Nejlepší učitel? Možná jste kvůli němu vystudovali chemii

Čtěte také

Dobrých učitelů se držte jako klíště. Ti nejlepší vás ovlivní na celý život