Vzhledem k tomu, že měřím 194 centimetrů, vím o sedadlově utiskovaných nohách své. A to jak v dopravních prostředcích, tak v divadlech, kinech, koncertních sálech a v mládí i na housenkové dráze. Kdysi jsem z davu trčel svou výškou jak elektrárenský komín, nyní už nikoliv. Novodobý dorost mě – pamětliv slova dorost – dorostl. V některých případech i přerostl. Ty tam jsou doby, kdy na letišti nás nebylo tolik, kdo by při odbavování do běžné ekonomické třídy škemral o možnost získání sedadla v prostornější první řadě. Případně o podobně nožně vlídnější usazení u nouzového východu.

V současnosti jsou taková sedadla mnohdy k dispozici už jen za příplatek. U nouzového východu pak navíc i s podmínkou znalosti angličtiny. Když se mi podařilo takové místo získat, chvíli mi trvalo, než jsem si uměl představit, k čemu může znalost tohoto jazyka být na dotyčném místě užitečná. Domyslel jsem si, že bych asi měl přátelsky pohovořit s cizinci, kteří by v případě havárie chtěli využít nouzového východu u mého sedadla. Tedy pokud bych už sebezáchovně nebyl jako první z nouzového otvoru venku.

Místo pro nohy

Jen část leteckých společností vyslyšela přání delších klientů o vysvobození z mučidel a vybavila užívané aeroplány vstřícnějšími sedadlovými rozestupy. Mnohé společnosti však zůstaly u daného stavu a začaly jako bonus vlastního zisku vybírat příplatky za umístění na těch několika místech, která ve stejné třídě skýtají o něco štědřejší prostor.

My dlouháni a dlouhánky víme, že – zvláště při vzdálenějších letech – může jít o smysluplně vynaložené peníze. Jenže: co je moc, to je moc.

Když si letos chtěl klient australských aerolinek Quntas rezervovat více prostoru pro své čapí nohy, obdržel účetní požadavek na částku 988 milionů australských dolarů. Přepočteno na naši měnu šlo o 16 miliard korun. Za onu sumu by si mohl koupit hnedka několik soukromých tryskových letadel.

Ještěže se vše vysvětlilo účetní chybou. Jinak by dotyčného pasažéra přešel smích, byť shodou okolností šlo o komika.

Abych však nezůstal jen u sedadel v letadlech. Například v divadlech a kinech víme my dlouhonozí, že k příjemnějším místům patří ta úplně na okrajích řady. Tam se dají dolní končetiny částečně vystřít do uličky.

O to chvályhodnější je, jestliže při některých rekonstrukcích kulturních prostor je myšleno i na nás. Když v Klášterci nad Ohří probíhaly v minulém desetiletí opravy interiéru kina Egerie, regionální noviny zmiňovaly jednotlivé změny a jednu z nich vypíchly dokonce v titulku: „V kině bude konečně víc místa na nohy“.

I v souvislosti s divadlem se podobná pozitivní skutečnost dostala do titulku: „První řada nově nabídne víc místa na nohy“. Vedení Moravského divadla Olomouc tak reagovalo na stížnosti delších diváků, že je jim v té řadě ouvej.

Z podobného sezení mám zkušenost, že pocit fyzické stísněnosti u mě vyvolává bezděky i přidruženou tíseň psychickou. Tato skutečnost pak poznamenává jak možnost kulturního vnímání, tak i už uvedené cestování v sedadlové svěrací kazajce.

Prostor na klečení

S významem dostatečného prostoru – včetně místa na nohy – jsem se nedávno setkal dokonce i v jedné překvapivé souvislosti. Bylo to v internetovém zpravodajství římskokatolické farnosti Ledeč nad Sázavou.

V tamním děkanském kostele sv. Petra a Pavla proběhla výměna staré zpovědnice za vhodnější. Kromě uplatněných zásad proti šíření coronaviru bylo pro novou zpovědnici rozhodnuto i o celkovém zvětšení prostoru pro penitenta neboli zpovídaného.

Na příslušném webu uvádí děkan ThDr. Jan Bárta, že v minulé zastaralé zpovědnici bylo kromě jiného „málo místa jak na klečení, tak i na sezení“. Umím si představit, jak svízelně tam muselo být zvlášť kajícníkům s delším spodním zakončením.

Jak uvádí zmíněný děkan z Ledče, tak za pomoci truhlářského mistra pana Zelenky slouží nová prostorná zpovědnice daleko lépe než ta předchozí. Zmiňuje dokonce, že ji kdosi s respektem nazval megazpovědnicí. Je v ní dostatek prostoru k soustředění jak pro zpovídané jedince běžného vzrůstu, tak i pro ty nějak se vymykající – včetně dlouhonohých.

Domnívám se, že je to dobrá zpráva i pro případné zájemce o zpověď mezi tamními hráči a hráčkami košíkové.

Autor je český spisovatel a novinář. První fejeton zveřejnil v 16 letech a od té doby jich publikoval přes dva tisíce. Byl jednou z hlavních postav časopisu Mladý svět, působil v něm skoro 30 let. Je na volné noze. Vydal dvacet knih. Jeho žena Magdalena je malířka.