Viděla jsem předpremiéru Diktátora, kde jsi hrál tak intenzivně, že jsi zkolaboval. Co se přesně stalo?

Ten den bylo šílené vedro. V polovině první půlky představení se mi začala motat hlava a bylo mi i špatně od žaludku. Abych byl vůbec schopný dohrát do přestávky, musel jsem svůj výkon stáhnout na půl plynu. Byla to strašná situace, hráli jsme poprvé pro publikum, navíc v hledišti seděla i přítelkyně se svou rodinou…

Zdálo se nám, že něco nehraje. Přestávka byla delší, než je běžné!

Dohrál jsem do přestávky a docela mi najel adrenalin, šel jsem si dát vlažnou sprchu a přelíčit se. Jak jsem ale dosedl na židli v maskérně, adrenalin byl v tu ránu pryč, já se začal klepat, tělo vypnulo natolik, že jsem se nemohl hnout. Nevěděl jsem, co se se mnou děje, kolegové mi okamžitě volali záchranku. Vtipné je, že v bloku budov, kde sídlí divadlo ABC, bydlí můj kamarád, který sanitku viděl z okna přijíždět a ze srandy si prý říkal: „No jo, to sebou asi Filip seknul na jevišti!“

Musím uznat, že způsob, kterým ztvárňuješ dvojroli holiče a diktátora, je úžasný. Jak ses na roli připravoval?

Je to rozhodně nejnáročnější představení, které jsem kdy dělal. Světová premiéra byla v Budapešti, tam jsme se jeli podívat. Naše pojetí je teprve druhým zpracováním Chaplinova filmu Diktátor.

Naučit se Chaplinovy pohyby musí být disciplína sama o sobě, to chce asi vrozený talent…

Mám štěstí, že mě rodiče od mala vedli ke sportu, takže fyzičku mám, myslím, slušnou. Už v lednu, ještě než jsme měli první čtenou zkoušku, jsem jezdil za režisérem Martinem Čičvákem do Brna, se kterým jsem pracoval na jiném představení. Byl tam s ním i Paľo Seriš – slovenský divadelník a mim. Společně s ním jsme moji přípravu na roli naťukli, zkoušeli, co všechno se dá se mnou dělat za finty. Pouštěli jsme si třeba úryvky originálního filmu a já se snažil chaplinovské pohyby napodobit. V našem představení jsou pak dvě doslovné citace, které mají být identické s filmem – scéna s holením a pak scéna s losováním mince ukryté v koláčcích. Dělat to přesně není ani možné, má to podle mého názoru dvě roviny: naučit se dobře imitovat Chaplina a pak se v té imitaci naučit svobodně fungovat.

Hrát v divadle dvojroli taky není moc běžné. Jak je to s bleskovou změnou vizáže? Jaký mají vaše kostymérky trik?

Ony jsou úžasné! Kostým má dokonce tři vrstvy, uniformu diktátora Adenoida Hynkela mám úplně vespod a přes ni je navlečený kostým Holiče. Nahoře mám košili, vestu a měním dvě saka. K tomu mám černé silonky, vínové tepláky a kalhoty. Během tří minut představení ze mě strašně leje. Je to doslova jak v sauně. Na tu fyzickou zátěž jsem se snažil připravit hodně, začal jsem se víc hýbat, pravidelně běhat, abych to vydržel. Moje idea byla, že bych i přibral, ale stal se opak, shodil jsem tři kila.

Co ti prolétlo hlavou, když jsi o téhle hře poprvé uslyšel?

Je to dýl, co jsme nabídku na tuhle roli dostal. Pozval si mě do kanceláře Michal Dočekal (umělecký šéf Městských divadel pražských – pozn. red.), že se mnou chce něco probrat. Byl jsem zvědavý, o co půjde – že by mi třeba přidělil roli Hamleta? (smích) Když vyslovil slovo Chaplin, řekl jsem si: Cože? To teda úplně nevím... A hrozně jsem se začal bát, jestli to zvládnu. Když jsem pak viděl zpracování v Budapešti, sevřelo se mi hrdlo, jak to bylo skvělý. Takže nezbývalo nic jiného, než se do toho pořádně obout…

Soubor divadla ABC se v poslední době hodně omladil. Byl i tohle důvod, proč ses rozhodl vzít nabídku angažmá právě sem?

Určitě to hrálo velkou roli. DAMU jsem si protáhl o rok a během toho hostoval v Divadle Pod Palmovkou, ve Švandově divadle a v Městských divadlech pražských. Odevšad jsem pak byl osloven – měl jsem obrovské štěstí, že jsem si mohl vybrat. Vychytal jsem správnou dobu, právě probíhala na více místech kompletní výměna vedení uměleckých souborů a vznikaly zcela nové. A v ABC se to v mých očích sešlo nejlépe. Tím mám na mysli konstelaci kolegů, zázemí, celkovou image divadla… Taky mě vždycky fascinovalo celé tohle divadlo samo o sobě, svou historií a „vnitřnostmi“. Všichni, kdo zde pracují, svou práci milují a žijí jí. A to mě nakopává ještě víc.

Říká se, že divadlo a film jsou dost oddělené nádoby. Vnímáš to tak?

Myslím si, že je to tak. Jsou to odlišné disciplíny. Můžu být skvělý na divadle a pak být mizerný před kamerou.

Měl jsi někdy období, kdy ses musel živit něčím jiným než herectvím?

Mám veliké štěstí, že mě životem provázejí dobré nabídky v pravý čas. Jen jednou jsem měl o prázdninách brigádu, dělal jsem číšníka v restauraci na Staromáku. To bylo šílené, nemohl bych to dělat, nosit ty obří tácy s jídlem ve vedru nebylo nic moc.

Dostáváš i nabídky z nekonečných seriálů?

Tenhle typ nabídek mě míjí a musím přiznat, že jsem za to docela rád. Není to typ herecké práce, po které bych toužil. Jde mi hlavně o zachování vnitřní hodnoty. Ale jednou mi asi taky dojde, že třeba chci koupi dům… Každopádně zatím to řešit nemusím.

Ve filmu Zahradnictví: Nápadník jsi ztvárnil pianistu, hraješ na nějaký nástroj?

Vždycky jsem si o sobě myslel, že jsem muzikální, a když jsem se pak porovnal s jinými kolegy v divadle, dost mi spadl hřebínek. Jako každé správné dítě jsem chodíval na hodiny zobcové flétny a později jsem přešel na trubku. Ale vykašlal jsem se na to, protože u dechových nástrojů musíš zkoušet denně, aby sis vytvořila nátisk. Není to vůbec sranda, je to hodně fyzická záležitost. Když jsem se pak dostal na konzervatoř, nástroj jsem odložil. Trubku mám stále, ale leží ladem, myslím, že kdybych se k hraní vrátil, sousedi by byli asi dost nešťastní.

Co posloucháš za muziku?

Teď miluju ústřední písničku z filmu Chlast! Taky chodím rád na techno, ale když třeba jedu na kole do divadla, pustím si Miley Cyrus! Brácha mi nedávno poslal její cover verzi hitu Nothing Else Matters od Metallicy, to je hodně dobrý! Taky mám blízko k Davidu Stypkovi. Jsem z Ostravy a on byl z Frýdku Místku, u nás byl dávno legendou. Znal jsem ho už jako puberťák, chodil jsem na jeho koncerty. Dokonce jsem si i hrával jeho písničky jako samouk na klavír a zkoušel je i zpívat! Jeho smrt mě hodně zasáhla, když jsem se o ní dozvěděl, plakal jsem.

Jak jsi na tom s plánováním rodiny?

U mé profese je tohle složitější naplánovat. Uvidíme… Mám strašně rád děti, sám jsem ze čtyř sourozenců. Když se nějaké dítě objeví třeba v divadle, hned si s ním hraju a neskutečně mě to baví. Na vlastní děti se těším, můj brácha je o dva roky starší a už má druhého potomka. Má ale čas se jim věnovat, protože má pravidelnou pracovní dobu. Já mám život zatím dost rozházený, večery hraju, přes den zkouším…

Jak jsi prožíval lockdown?

Z počátku jsem si myslel, že si odpočinu, koupil jsem si PlayStation a pařil hry… Ale tahle fáze mě bavila jen chvíli. Měl jsem to asi podobně jako většina lidí – hlavně těch, kteří pracují v mé branži –, najednou jsem měl pocit, že jako herec nejsem užitečný. Bylo to takové vzduchoprázdno. Sice jsem něco málo točil, ale rozdíl to byl. Tady se ukázalo jako skvělé, že jsem v angažmá, a tudíž se mi vyhnuly existenční starosti. Kdybych byl na volné noze, byl bych na tom podstatně hůř.

Jak jsi na tom s „provařeností“ obličeje?

Na ulici mě tedy nikdo moc nepoznává. (smích) Zatím se mi ani neděje, že by na mě čekaly fanynky před vchodem. Jen jednou se mi stalo, že mi na terasu přilétl šutr zabalený v papíru, kde bylo napsáno: „Filipe, přejeme ti hezké ráno.“ Naproti domu byla základka, takže si ze mě asi jen děti dělaly srandu. Ale trochu mě to vyděsilo!

Co tě teď čeká za práci?

Skvěle jsme si sedli s režisérem Martinem Čičvákem, který režíroval Diktátora, za což jsem nesmírně vděčný. Považuji ho za špičku v oboru! Mám od něj nabídku nazkoušet ve Státní opeře jedinou činoherní roli v jedné opeře. Bude se to zkoušet sice až za rok, ale už teď se na to moc těším.

Filip Březina

Filip Březina

Herectví vystudoval nejprve na ostravské konzervatoři, poté nastoupil na pražskou DAMU. Před filmovou kamerou se objevil poprvé v tragikomedii Vybíjená, kterou režisér Petr Nikolaev natočil podle knihy Michala Viewegha. Svou první hlavní roli dostal v dramatu Zlatý podraz v režii Radima Špačka. Objevil se i ve filmech Zahradnictví Jana Hřebejka a Petra Jarchovského a televizním filmu Anatomie zrady. Zahrál si také v několika seriálech. V Městských divadlech pražských, kde je v angažmá, ztvárnil výrazné role v inscenacích Andělé v Americe, Romeo a Julie a Vojna a mír (režie Michal Dočekal) a v muzikálu Elefantazie Davida Drábka.