Připomeňte si fantastický dabing Františka Filipovského.
Tatínek Františka Filipovského byl v Přelouči, kde rodina bydlela, velmi váženým občanem, třebaže patřil mezi přistěhovalé.
Vzpomínal na Prahu, kde se uplatnil jako flautista v orchestru Prozatímního divadla, který vedl Bedřich Smetana, a přátelil se tam také s Antonínem Dvořákem. A třebaže v tehdejších dobách muži do manželství nespěchali, přeloučský regenschori si dával notně na čas a o své mládenectví přišel až v šestačtyřiceti letech. Když se konečně dočkal po dvou dcerách také syna, bylo mu již dvaašedesát roků! Ještě se ale dožil okamžiku, kdy gymnazista František propadl hned v primě. Tedy výkon nikterak hodný budoucího představitele šprtů Krhounka a Mazánka. Ale konec dobrý, všechno dobré: repetent se polepšil a úspěšně i odmaturoval. Na filozofické fakultě Karlovy univerzity studoval několik semestrů dějiny umění a estetiku. Pak se ale stal členem Voice bandu Emila Františka Buriana, odkud už bylo k divadlu blízko. Zatímco do května roku 1945 vystřídal několik angažmá, po válce pobyl už jen v Národním divadle.
Jeden z Osvobozených
František Filipovský patří mezi herce, kteří se zasloužili o nehynoucí slávu Osvobozeného divadla. Pouto s tímto souborem bylo tak silné, že když se 23. března 1937 ženil, odsvědčili to šťastným novomanželům Jiří Voskovec s Janem Werichem. U „kluků“ začínal rolí astrologa Břeňka ve hře Golem. A jak si všichni moc dobře vzpomínáme, dvorního astrologa si zahrál i v komedii Císařův pekař a Pekařův císař (1951). Patrně z nostalgie a vděčnosti pojmenoval v padesátých letech svého psa boxera jménem mezi kynology ne příliš oblíbeným – Golem.
Jan Werich, který svému o dva roky mladšímu kolegovi vymyslel přezdívku „Kapesník“, z něj učinil i nadšeného kuřáka dýmky. V Osvobozeném divadle bylo kuřáků dýmek víc, ale nikdo prý neuměl tak dobře nacpávat dýmku jako František Filipovský, spoluzakládající člen společnosti, která se honosila názvem První český Pipe – Club. V + W ho podarovali ke sté repríze Caesara vzácnou parkerovkou, zatímco když se reprízovala po sto padesáté Těžká Barbora, dostal od vděčných principálů dýmku ještě dražší, dunhillku. S kamarády z Osvobozeného divadla si zahrál i ve filmech Hej-rup! (1934) a Svět patří nám (1937), s Janem Werichem také v komedii U nás v Kocourkově (1934).
V Osvobozeném divadle bohatě uplatnil i své pěvecké vlohy. Později se zařadil mezi činoherní herce, jako byli kupříkladu Jindřich Mošna či Vlasta Burian, kteří na jevišti Národního divadla představovali Principála v Prodané nevěstě. Stejnou roli si zahrál i v životopisném filmu o Bedřichu Smetanovi, nazvaném Z mého života (1955).
Před kamerou
Když se ucházel o jednu z hlavních rolí do filmu Před maturitou (1932), zdál se režisérovi Vladislavu Vančurovi jako oktaván už příliš starý (bylo mu pětadvacet), proto ho ukryli mezi komparzisty. Později kupodivu nevadilo, že jako představitel gymnazistů v komediích Škola základ života (1938) a Cesta do hlubin študákovy (1939) duše byl už jedenatřicetiletý, respektive dvaatřicetiletý! Profesor Marvan byl jen o šest let starší. Oba spolu hráli častěji: v groteskní komedii Nikdo nic neví (1947) představovali pražské tramvajáky a nelze jen tak zapomenout na pana radu Vacátka a detektiva Mrázka ze seriálu Hříšní lidé Města pražského (1969).
Pro zasloužilé švejkology není těžké zodpovědět otázku, které dvě postavy z Haškova románu jsou nejméně sympatické, či – jinak řečeno – nejprotivnější. Jsou to tajný agent Bretschneider a poručík Dub. Ve dvoudílné barevné adaptaci Dobrý voják Švejk (1956) a Poslušně hlásím (1957) je oba hrál František Filipovský. A hrál je moc dobře.
Svým hereckým uměním počastoval i dětské diváky: jako čert Karborund v pohádce Hrátky s čertem (1956), v seriálech Arabela (1980) a Arabela se vrací (1993) představoval Blekotu, namluvil večerníčky, kupříkladu ten se dvěma medvídky, co se potkali u Kolína – Pojďte, pane, budeme si hrát (1972). Jako strašidlo děsí v pohádce Jak se Franta naučil bát (1959). V televizi účinkoval od prvního vysílání. Rozhlasové posluchače bavil čtením knihy Karla Poláčka Bylo nás pět. Jestliže jsme spočítali, že František Filipovský vytvořil téměř sto padesát filmových rolí, trošku jsme mu ubrali. Je nutné připočíst i některé filmové postavy o sedm roků mladšího Carlose Louise de Funèse Galarzy, který se obešel kvůli úspoře místa v úvodních titulcích filmů bez prvního a posledního jména. Uznáte, že by to nebyla taková zábava, dívat se na jeho veselohry a číst si české podtitulky. Když slavil František Filipovský jedny z vyšších narozenin, blahopřál mu i francouzský komik. Dopis byl odeslán z Paříže, ale nikdy se neodhalilo, kdo se o žert zasloužil. Nepřekvapilo, že výroční cena, která se každoročně uděluje v hercově rodném městě nejlepším dabingovým interpretům, je pojmenována právě po něm.
František Filipovský byl se svým hereckým údělem smířen: „Nikdy jsem nehrál hrdiny. Hrál jsem vždycky a nejraději drobného človíčka, který se pachtí životem za kouskem lidského štěstí, a nalézaje jej, ohlíží se rozpačitě kolem sebe, jako by se ptal, jestli mu skutečně patří.“
ZDROJ: časopis TV Mini
