Svému tatínkovi se narodil až v jeho dvaašedesáti letech, kdy už byly dávno na světě jeho sestry Marie, Marta a Eliška. Tatínek byl regenschori, učil zpěv, hru na housle, flétnu a klavír a svého času měl šedesátičlennou kapelu. Malý František pod otcovou taktovkou dokázal odzpívat všechny hlasy v Rybově České mši vánoční. Když bylo Františkovi jedenáct, tatínek umřel. Zbyly mu po něm krásné vyřezávané špacírky s držadly ze slonové kosti.

Díky své pražské tetě Cimrové, kterou často navštěvoval, se začal seznamovat s divadelními scénami i vyhlášenými kavárnami. Studoval estetiku a dějiny umění na Univerzitě Karlově, ale divadlo, s nímž koketoval do té doby jako ochotník, ho čím dál víc přitahovalo. Školy také kvůli herectví zanechal. V roce 1932 se stal členem Osvobozeného divadla a jeho lídři Voskovec a Werich mu o pět let později dokonce šli i za svědky na svatbu. Svého Františka si Mathilda (komunisté jí později „h“ ze jména škrtli) vyhlédla, a to doslova. Pracovala v advokátní kanceláři nedaleko Osvobozeného divadla a z okna viděla na jeho zadní vchod. Prožila s Františkem celých šedesát let. Zatímco on měl jako správný umělec hlavu v oblacích, jeho žena Mathilda (Werich jí prý říkal Hildabrouk) stála oběma nohama na zemi a starala se o praktické věci.

Čtěte také

Eva Jakoubková s osudovým mužem Petrem Novákem

Čtěte také

Eva Jakoubková: Královnu jeviště s uhrančivýma očima zničil alkohol i manžel

Velký mistr

František Filipovský si za život zahrál téměř ve 200 filmech. Byl šprt Krhounek ve filmu Škola – základ života, udavač Bretschneider v Dobrém vojáku Švejkovi a poručík Dub v jeho pokračování Poslušně hlásím, čert Karborund v Hrátkách s čertem... Jediná milostná role ho potkala v roce 1944 v Počestných paničkách pardubických. Od roku 1945 až do 1992 byl členem Národního divadla.

Patřil spolu s Martinem Růžkem, Bohumilem Bezouškou či Mirkem Macháčkem do tamního Klubu dobráků a rád si vymýšlel nejrůznější legrácky na své kolegy.

Prvního května roku 1953 se ocitl u prvního živého vysílání Československé televize, kde brilantně a spatra zahrál svého lakomého Harpagona, s nímž jinak exceloval ve zlaté kapličce. Mnozí filmoví režiséři ho obsazovali třeba jen do menších figur, ale s vědomím, že právě Filipovský jim dodá potřebný výraz. A tak divák nezapomíná na jeho vodníka z komedie Jak utopit doktora Mráčka ani na generála s useknutou rukou ve Vorlíčkově Pane, vy jste vdova či Blekotu v Arabele.

Čtěte také

Jana Robbová byla malá, ale díky hlasu byla nepřehlédnutelná.

Čtěte také

Jana Robbová: Říkali jí „malá sopka“, zpívala s Gottem a život jí zničil alkohol

Václav Vorlíček přiznává, že F. Filipovského obsazoval pro štěstí. Vždycky do natáčení vnesl dobrou náladu. Fyziognomicky se téměř neměnil. Málokdo si dnes uvědomí, že své študácké role sehrál až kolem třicítky a poslední roli v šestaosmdesáti letech!

Jaký byl?

Měl nádherný hlasitý smích, hlasitě prý mluvil i v dopravních prostředcích (což se například jeho vnučkám moc nelíbilo), vynikal v nacpávání dýmek (vlastnil jich asi pětatřicet) a byl věčně plný elánu. S oblibou se procházel, díval se kolem sebe a zastavil se s kdekým na kus řeči. Nejraději prý radil zedníkům na stavbách. Měl rád humor a nesnášel plané a dlouhé nářky. Tvrdil, že se nikdy ničím netrápil déle než dvě hodiny.

Byl špatný a roztržitý řidič. Rád stanoval. Miloval červené víno. Sbíral starožitnosti, obklopoval se krásnými předměty. 

Čtěte také

Jana Kocianová to dokázala na pódiu rozbalit.

Čtěte také

Jana Kocianová: Zamiloval se do ní i Gott, její životní láskou však byl jiný muž

Francouzský četník a český detektiv

Největší popularitu získal František Filipovský paradoxně zásluhou dabingu. Geniálně namluvil většinu filmových postav francouzského komika Louise de Funese a jeho četník by jen těžko byl českými diváky tak milovaný, nebýt právě hlasu Filipovského. Z dabingového studia odcházel rozjásaný, jako by ve Funesovi potkal nejlepšího přítele. Osobně se přitom nikdy nesetkali.

Zato se od mládí při filmování potkával se svým kolegou Jaroslavem Marvanem. Už v roce 1947 spolu vytvořili ústřední dvojici ve filmu Josefa Macha Nikdo nic neví. Nejkrásnější spolupráce ale přišla až koncem šedesátých let, když je režisér Jiří Sequens obsadil do seriálu Hříšní lidé města pražského. Jestliže se do té doby Marvan nad Filipovského poněkud nadřazoval, během náročného natáčení třinácti dílů a čtyř následných filmů se z nich stali přátelé. Detektiv Mrázek z Hříšníků byl také pro Filipovského jednou z největších filmových příležitostí.

Čtěte také

Olga Schoberová natočila za život pouhých dvaadvacet filmů, ale slavnou se přesto stala.

Čtěte také

Olga Schoberová: Nechtěla se stát herečkou a přebrala muže Streisandové