„Na současné škole učím pátým rokem. Ještě předtím jsem nastoupila jinde, ale jenom jako záskok kolegyně na mateřské. Jako asi každá mladá učitelka čerstvě po škole jsem byla do všeho hodně zapálená, měla jsem jasnou představu o tom, co chci dělat a jak to chci dělat, a taky čeho se rozhodně budu chtít vyvarovat. Všichni mi pořád říkali: ‚Hlavně nebuď moc nadšená a přemotivovaná, jinak tě to semele.‘ Snažila jsem se toho držet, ale obavy byly zbytečné. Škola, na kterou jsem nastoupila, byla úžasná – mladý kolektiv a zapálení čišelo úplně z každého. Hrozně jsem si učení užívala, vymýšleli jsme spoustu mimoškolních akcí, zkrátka mě to bavilo,“ vzpomíná Gábina s úsměvem.

Čtěte také

Brzy se ukázalo, že tak jednoduché to nebude...

Čtěte také

Bratr si našel ženu se třemi dětmi. Teď čekají další. Je šance, že to zvládnou?

„Když se ale vrátila kolegyně z mateřské dovolené, místo už pro mě nebylo a nastal čas hledat novou práci. A tak jsem tady. Tahle škola je v mnohém jiná, připadá mi konzervativnější a tradičnější. Nikdo se nijak extra nehrne do žádných činností nad rámec svých povinností a atmosféra ve sborovně není vyloženě rodinná. Všichni se k sobě chovají hezky, to jo, ale je to prostě nějaké odtažité,“ popisuje dál Gábina.

Energie, která se nevracela

„První měsíce jsem v učitelském sboru působila jako marťan. Trvalo, než mi došlo, že na téhle škole všechno funguje úplně jinak. Nejprve jsem se s tím nechtěla smířit. Věděla jsem, že tahle práce jde dělat lépe, a nebyl to jen naivní pohled čerstvé absolventky, viděla jsem to v praxi. Snažila jsem se zavést drobné změny i na téhle škole, ale nesetkalo se to s nijak velkým nadšením. Nespolupracoval nikdo, děti ani učitelé. Čím víc mi dávali najevo, jak jsem mimo, tím víc jsem se snažila. Hledala jsem nové a nové způsoby, všechno ale bylo k ničemu. Hodně mě to vyčerpalo,“ říká Gábina.

Čtěte také

Ségra žárlí, že mě její děti mají rády

Čtěte také

Veronika (36): Neteře mě mají radši než svoji matku. Sestra mě za to nenávidí

K čemu to vlastně všechno je?

Gábinino prvotní nadšení začalo postupně opadávat, a tak si časem zvykla na zajetou rutinu nového pracoviště. „No, teď už mě tohle všechno přešlo. Už mi nedává smysl snažit se o něco, o co vlastně nikdo nestojí. Vlastně mi v poslední době přestalo dávat smysl úplně všechno, co se učení týče. Byly dny, kdy jsem ráno došla do práce, uvařila jsem si čaj, pozorovala jsem okolí: kolegyně, které tisknou písemky na jejich první hodinu; ředitele, který se jich důrazně ptá, jestli je opravdu nutné, aby byl na testu barevný diagram, protože barevný tisk něco stojí; děti, které pobíhaly po chodbě, šťastné, že se vidí s kamarády, a naštvané, když jejich dovádění přeruší zvonek. Tohle jsem pozorovala a cítila jsem, jak je mi to všechno hrozně jedno. Bylo mi absolutně lhostejné, jestli je ve třídě ticho nebo kravál. Když jsem viděla, jak se děti věnují telefonům místo mému výkladu, cítila jsem se hrozně bezmocně. Stejně s tím nic neudělám, tak to prostě je, děti nic z toho, co říkám, prostě nezajímá. Přestala jsem se do práce těšit, každý den jsem překonávala s odporem.“

Čtěte také

Olga Schoberová natočila za život pouhých dvaadvacet filmů, ale slavnou se přesto stala.

Čtěte také

Olga Schoberová: Nechtěla se stát herečkou a přebrala muže Streisandové

Nemoc mě probrala

„Celé tohle několikaleté období, kdy jsem se opravdu cítila na pokraji svých fyzických i psychických sil a absolutně prázdná, vyvrcholilo, když jsem dlouhodobě onemocněla a musela jsem odejít na nemocenskou. Když jsem se z nemoci začala pomalu dostávat, přišel covid a s ním i distanční výuka. A já začala přemýšlet dopředu. Teď jsem docela odpočinutá, načerpala jsem zase nějaké síly, ale když si představím, že bych se měla vrátit do práce, pokaždé se mi úplně stáhne žaludek. Nechci se tam vrátit. A nevím, jestli chci vůbec ještě učit. V posledních týdnech jsem vzpomínala na to, jak jsem se na svou práci těšila, jak jsem se nemohla dočkat, až konečně dodělám školu a budu moci jít do praxe. Teď mi to všechno přijde trošku k smíchu, zároveň ale vzpomínám taky na první školu, kde jsem učila, a říkám si, že ty moje sny přeci jen nebyly taková utopie. Nevím, co mám dělat. Myslím, že mě čeká velké rozhodování. Jsem zbabělec a zklamaná naivka, když z téhle školy odejdu? A bude to někde lepší? Neměla bych se na to vykašlat úplně? Ale co jiného bych dělala?“ Gábina bezradně rozhazuje rukama. „Mám spoustu otázek a prozatím na ně bohužel neznám odpovědi…“

Pohled psychologa: diplomovaná psycholožka Mgr. Dana Amelie Vokatá, online psychologická poradna Mojra.cz

Se syndromem vyhoření se nejčastěji setkáváme v sociálně orientovaných profesích. Pocity bezmoci, že nemůžeme pracovat takovým způsobem, který je nám vlastní, chybějící kolegialita a podpora vedení společně se snahou vše zvládat vždy perfektně, i bez odpovídajícího ocenění, v nás může otevřít otázku „proč?“. Je důležité zjistit, do jaké míry ovlivňuje neschopnost říci „ne“ či perfekcionismus pocit, který nám přináší práce. Dnes je více než dříve změna pracovního místa běžná, a to nejen kvůli pracovnímu ohodnocení, či možnostem pracovního růstu, ale i kvůli seberealizaci. Změna tak může přinést jiné pracovní podmínky, které lépe odpovídají vlastnímu nastavení osobnosti. Místo, kde člověk může přispívat nápady, vymýšlet nové metody výuky, zkrátka se realizovat a získávat uznání a podporu kolegů i vedení školy či zájem u dětí.

Dále je nutné si uvědomit, že vlastnosti jako perfekcionismus, potřeba po uznání nebo silný altruismus mají i druhou stranu mince. Perfekcionistům hrozí zklamání, když nebude (vždy vše) podle jejich přísných měřítek. Sebelepší přípravy na vyučování mohou zůstat bez pozitivního ohlasu, pokud škola, respektive její vedení, má „jiné hodnoty“ než učitel. Nakonec se učitel, který nedokáže říct „ne“, vyčerpá natolik, že namísto počátečního nadšení a energie začne období rutinních úkolů, počítání hodin do konce výuky a odbývání sebe i práce.

Je třeba hledat motivaci v činnostech, které na první pohled působí rutinně, protože i v práci, která se nám může zdát optimální, se dříve nebo později můžeme dostat do stejného bodu, kdy se zeptáme „proč?“. Při odpovědi nám pomůže vrátit se ke kořenům rozhodnutí o volbě povolání. Zjistit, proč jsme se rozhodli pro danou práci, a zdali jsou tyto důvody stejné jako dnes, případně stačí-li na to, abychom našli motivaci v práci pokračovat. Práce v sociálně orientovaných profesích je náročný běh na dlouhou trať, proto je dobré nevyčerpat se hned a najít rovnováhu mezi prací a soukromým životem, vstupy a výstupy, dáváním a braním. Učinit se nezávislý na hodnocení či zpětné vazbě ostatních, být sám sobě v ideálním případě tím, kdo nám poklepe uznáním na rameno.

Kontakt: www.mojra.cz

Čtěte také

Rozvod zamává s celým životem

Čtěte také

Eva (50): Rozvod po dvaceti letech se mnou zacloumal. Už si vůbec nevěřím