Herci jsou odjakživa v centru zájmu veřejnosti a čeká se od nich názor snad na všechno – od politiky až po gastronomii. Jak to snášíte?
Je mnoho hereček a herců, kteří vnímají podobné výzvy stejně jako já a jsou vůči tomuto imunní. Nemáme potřebu ani se necítíme být kompetentní vyjadřovat se ke všem oblastem, které se ukazují jako společenská témata k diskusi. Samozřejmě i herečky a herci reflektují, co se ve společnosti děje, a mluví o tom stejně jako kdokoli jiný. Veřejně, ale nemám potřebu sdělovat své názory. I když teď to vlastně dělám… Ráda poslouchám umělce a umělkyně, kteří mluví o své práci, tvorbě, inspiraci a motivaci ke zpracování konkrétního textu nebo ke ztvárnění dané role. To mi dává smysl. Proč bych o tom měla přemýšlet jinak?
Třeba kvůli tomu, abychom vás lépe poznali…
A vidíte, já si myslím, že takové odhalování se není potřeba. Mně osobně přijde zajímavé, když na mě přijdete do divadla nebo mě vidíte ve filmu či v televizi, jak se vám líbí mnou zahraná role. Zaujala jsem diváky, baví je to, jak na ně v dané roli působím? No, a k tomu přece není potřeba vědět, co si myslím o energetické krizi, inflaci, změnách vlakových spojení nebo kam se chystám na dovolenou.
Jak vás tak poslouchám, vy asi nemáte sociální sítě?
Neměla jsem, nemám a ani se k tomu nechystám. Komunikaci mé práce nechávám na profesionálech v divadlech, filmových produkcích a televizích. Doufám, že se nedočkám doby, kdy o hereckém obsazení nebudou rozhodovat schopnosti, ale počet sledujících.
Když se ohlédnete za letošní divadelní sezonou, co vidíte?
Pomalý rozjezd. Covid zasáhl do všech oblastí našeho života. A hned poté přišly další zásadní události. Objevila se nejistota, pochyby i strach, což se přirozeně odrazilo i na návštěvnosti divadel. Momentálně s návštěvností ani zdaleka nejsme tam, kde před pandemií. Nejvíc toto pociťují kolegyně a kolegové, kteří hrají v zájezdových představeních. Spousta jich odpadá a hůř se prodávají. Na druhou stranu vznikají nové věci a nové formáty, které se setkávají s velkým ohlasem. To mě těší.
Jednou z nich je určitě Kočka na rozpálené plechové střeše, která měla v Činoherním klubu premiéru v dubnu a kde hrajete postavu jménem Mae. Jak ji vnímáte?
Je to skvělý text! A v něm zajímavé charaktery jednotlivých členů rodiny, kteří se setkají v domě otce v den jeho narozenin. Je to rodina bohatého plantážníka, který zatím netuší, že umírá. A že se jeho nejbližší „nenápadně“ připravují na dělení rozsáhlého majetku… Moje postava má pět dětí a šesté na cestě. A je připravena pro ně urvat, co se dá. Nejde na to ovšem nátlakem a silou. Snaží se přes city s lidmi manipulovat a vetřít se do jejich přízně. Pro mě je zásadní, že u takového pokleslého charakteru mám co hrát. A taky s kým. Režisér Martin Čičvák dal dohromady skvělé obsazení – Annu Fialovou, Honzu Hájka, Naďu Konvalinkovou, Vladimíra Kratinu a Matěje Dadáka, který hraje mého manžela. Baví nás to spolu a tu inscenaci máme rádi.
Činoherní klub patří k nejmenším pražským scénám. Vyhovuje vám, že vás mají diváci takřka na dosah?
Činoherák je jedno z těch komornějších divadel. Nic to však neubírá na jeho programové síle. Na malých divadlech panuje jiný typ atmosféry než na velkých scénách. My jsme blíž divákovi a divák je blíž nám. Tato blízkost se logicky odráží i na stylu herectví – volíte daleko jemnější výrazové prostředky, můžete si dovolit být daleko přirozenější a tím pádem i pravdivější, a to mám na tom ráda. Jinak prostředí této scény znám velmi dobře. Hraji zde ještě v inscenaci Bratři Karamazovi a před lety jsem zde hrála v komedii Klíčovou dírkou.
Jak prožíváte divadelní premiéry?
V kombinaci těšení se a obav. Ovšem s časem a zkušenostmi se to trochu proměnilo. Dříve jsem bývala přece jen nervóznější, dneska si to chci hlavně užít. Lidé si často myslí, že jsme na premiérách nejvíc nervózní z toho, že zapomeneme text. Ovšem větší obavy přicházejí z ohlasů publika. Na ty jsem vždycky zvědavá. Na premiérách jsou to první reakce, které přicházejí po dlouhém a náročném období zkoušek v prázdném sále. Spontánní ohlasy jsou důležité. A o dalších názorech se dozvídám později i zprostředkovaně.
Od svého odchodu z Divadle Komedie působíte na volné noze. Jak těch deset let hodnotíte?
Nemám si na co stěžovat. Volná noha přináší svobodu, různé výzvy, ale i překážky, na kterých člověk může růst a posouvat se. Začátky ale nebyly vůbec jednoduché. Když Komedie skončila, protože nebylo možné najít s magistrátem společnou řeč ohledně financování, ocitla jsem se v bodě nula. Neměla jsem žádnou práci, což byl paradox, protože jsem doma měla čerstvě Cenu Thálie, Českého lva a Cenu České filmové kritiky. Ocenění jsem získala za jednu roli jak ve filmu, tak v představení Odpad, město, smrt. Ale nic se nedělo. Říkala jsem si, jestli nemám skončit v tom nejlepším, stejně jako to naše divadlo. Bylo to prostě velmi zvláštní a hluché období. Navíc spojené s koncem něčeho, co jsem milovala. Přiznám se, že mi tehdy chyběly kolegyně a kolegové, inscenace, celková atmosféra. I ten punc výjimečnosti, který k té scéně patřil. Dneska si uvědomuju, jaké jsem měla štěstí, že jsem něco takového mohla zažít.
V projektu Odpad, město, smrt jste zářila nejenom na divadelních prknech, ale i na filmovém plátně. Jak se vám pracovalo s režisérem Janem Hřebejkem?
Skvěle! Honza chodil k nám do Komedie často a tohle představení i náš styl práce ho zaujaly. A tak se rozhodl pro filmové zpracování. Celé natáčení trvalo nějakých dvanáct dní. Natáčeli jsme přes den, večer šli hrát představení a po něm zase filmovali. Celou dobu jsme se pohybovali v centru Prahy kolem Vodičkovy ulice, tedy kousek od divadla. A některé scény jsme točily dokumentárně. V jednu chvíli jsem se jako postava prostitutky Romi promenádovala po Václavském náměstí a v kabelce jsem měla schovanou vysílačku, přes kterou jsem dostávala pokyny. Než jsem sešla dolů, dostala jsem několik nabídek od kolemjdoucích mužů, kteří neměli tušení, že nejsem skutečná prostitutka. A evidentně věrohodně jsem zapůsobila i na jednoho pasáka, který mě seřval, že mu lezu do rajónu. Bylo to dobrodružné natáčení. A strašně mě to bavilo.
Jan Hřebejk vás později obsadil do své trilogie Zahradnictví, ve které jste ztvárnila jednu ze sester, Elu.
To byla nádherná dobovka. A velký projekt. Během půl roku jsme natočili tři celovečerní snímky. Architekti, kostýmní výtvarnice a maskéři předvedli špičkovou práci. Měnilo se vybavení domů a dekorací, kostýmy, účesy podle toho, jak šel čas a jak jsme se posouvali v ději. Někdy se vše měnilo i v jeden natáčecí den. Příběh se odehrává během druhé světové války a končí na konci padesátých let. Dovedete si tedy představit, že nešlo o drobné obměny. Všichni, kteří na trilogii pracovali mají můj obdiv.
Na kontě máte i řadu televizních seriálů, třeba První republiku, Mamon, Bohému nebo Specialisty, ve kterých už čtyři roky hrajete soudní lékařku a koronerku Ivu Malinkovou. Kam vás zavedla tahle role?
Než přišla pandemie a s ní spojený přesun do ateliérů, tak jsme točili v reálném prostředí, tedy na skutečné pitevně v pražské Thomayerově nemocnici. Někdy byli přítomni i zaměstnanci. Dýchali jsme tamní vzduch, který je velmi specifický, a chvíli nám trvalo, než jsme si na něj zvykli. Byla v tom velká autenticita. Zajímavé je, že tamější patologie je umístěná v přízemí a nad ní je kaple. Když jsme natáčeli v neděli, nad námi probíhala mše. Byla to zajímavá zkušenost, ale ne nepříjemná. Smrt je přirozenou součástí života, a také jediná opravdová jistota každého člověka.
To jste jedna z mála. Mám pocit, že v dnešní společnosti se smrt a umírání nenosí.
Je pravda, že spousta lidí se tomuto tématu cíleně vyhýbá. V naší kultuře zvlášť. Všichni chtějí být na věky mladí a krásní a stáří, nemoc a umírání je pro ně něco, o čem se nemluví. Snad už se tenhle krátkozraký přístup trochu mění. Přispěl k tomu určitě i dokumentární film Jednotka intenzivního života, ve kterém má stěžejní roli moje spolužačka z DAMU Kateřina Rusinová. Souběžně s herectvím studovala medicínu a dnes se mimo jiné specializuje na paliativní medicínu. Pokud jste tento skvělý dokument neviděli, rozhodně doporučuji ke zhlédnutí.
S prací ve zdravotnictví máte taky svoje zkušenosti – vystudovala jste zdravotnickou školu, obor všeobecná sestra. To bylo vaše přání?
Původně jsem chtěla dělat rehabilitaci, ale nakonec jsem šla na všeobecnou zdravotnickou školu, což bylo takové rozhodnutí z rozumu. Dokonce mám za sebou i roční praxi v nemocnici na onkologickém oddělení ORL, ale už je to skoro třicet let. Ovšem, kdyby došlo na věc, jsem si jistá, že injekci bych píchnout ještě zvládla. V ostatních věcech je zdravotnictví a medicína už hodně jinde než za mých studií.
Jak se ze zdravotní sestry stala herečka?
Shodou různých okolností. Jsem introvert a o divadlo jsem se do svých patnácti nezajímala. Studovala jsem tu svoji střední zdravotnickou školu, se kterou jsme v rámci povinné výuky jezdili do Brna do divadel. No a jednou nás vzali do proslulé Husy na provázku na představení Dětského studia s názvem Panna a netvor. To byl zásadní zlom. Naprosto mě to nadchlo, a to především kvůli tomu, že v tom skvěle a věrohodně hráli moji vrstevníci. Vracela jsem se za nimi snad na každou další reprízu. Když pak studio vypisovalo konkurz na nové členy, dvě moje kamarádky se rozhodly, že to zkusí. A já se k nim přidala. Do té doby jsem nikdy před nikým nic nehrála. I recitování před třídou mi dělalo problémy. K mému milému překvapení mě přijali. No, a bylo rozhodnuto.
Vaše kroky pak směřovaly na pražskou DAMU, kde vás mimo jiné učil Boris Rösner. Jak na něj vzpomínáte?
Byl součástí generace, která vnímala divadlo úplně jinak. A dávala mu úplně všechno. Byla to vášeň. Boris před diváky vstupoval s obrovským nasazením a stejně tak zkoušel a učil. Byl pro nás velkou autoritou, uměl správně motivovat a vytáhnout z nás maximum. Dostal z nás i to, o čem jsme nevěděli, že v sobě máme… Byl prostě charismatický, výjimečný a je škoda, že odešel tak brzo.
Co by asi říkal tomu, že v době covidových lockdownů se našli tací, kteří umělce posílali k lopatě?
Plno lidí nemá o naší práci velké povědomí. Občas si myslí, že naše případná popularita a peníze přicházejí snadno. Ve skutečnosti se však většina z nás věnuje i jiné činnosti, protože se nám střídají období, kdy toho máme hodně, a kdy naopak méně. A i když máte hodně představení a premiér, vytvořit si finanční polštář není snadné. Nejistota je tak velkou součástí našich životů. A hlavně myslím, že Boris Rösner by takové názory neposlouchal a prostě by zkoušel a věnoval se tvorbě.
Měla jste někdy krizi? Pocit, že byste s hraním nejraději skončila?
Myslíte během covidu? Samozřejmě pokud by epidemie trvala déle, asi bych musela jít do jiného odvětví. Zřejmě bych se vrátila do zdravotnictví. Považuji péči o druhé za důležitou, naplňující. V nejhorší covidové době jsem se zaregistrovala do iniciativy Sestry v záloze. Divadelní život se však zase rozjel.
Už řadu let bydlíte na venkově a do hlavního města jezdíte pouze za prací. Není to vyčerpávající?
Je pravda, že když do Prahy nemusím, tak tam nejedu. Jezdím tam hlavě za prací, za sestrou a kamarády. Bydlíme s manželem kousek od hlavního města, takže se necítíme úplně odříznutí. Ale došla jsem do fáze, kdy potřebuju k životu přírodu a klid. A mám ráda samotu.
A jak to máte s popularitou? Poznávají vás lidé v civilu?
K tomu mám historku. V jednom přestavení Divadla Komedie jsem hrála prvorepublikovou krásku Lídu Baarovou. Když jsem po představení sundala paruku, šaty, lodičky a šla v mikině a džínách na bar pro pivo, tak se mi stávalo, že mě diváci nepoznali. Prostě si tu malou ženskou s velkým pivem vůbec nespojili s tou femme fatale na jevišti. V civilu jsem pro ně prostě byla neviditelná. Teď se to změnilo díky seriálu Specialisté. Po čtyřech letech s patoložkou Malinkovou si uvědomuji, kolik máme diváků a jak rozdílné věkové skupiny seriál sledují. Holt, to je síla televizní obrazovky…
Co plánujete na léto?
V nejbližší době mě čeká cesta do Karlových Varů na festival, kde bude mít premiéru film Slovo. Hraji v něm menší, ale výraznou roli. Přála jsem si pracovat s režisérkou Beatou Parkanovou a to se mi touto nabídkou spolupráce splnilo. Dále bychom měly dotáhnout s kolegyněmi nový scénář k interaktivnímu představení, které budeme hrát ve školách. Máme už desetiletou zkušenost s představením o šikaně, tak chceme nabídnout zpracování dalšího tématu. Bude se jmenovat „Neubližuj si!“.
GABRIELA MÍČOVÁ (47)
GABRIELA MÍČOVÁ (47)
- Rodačka z Prostějova vyrůstala ve Vyškově, kde vystudovala střední zdravotnickou školu. Rok pracovala jako sestřička na ORL a pak nastoupila na pražskou DAMU.
- Po škole získala angažmá v Divadle Komedie, kde zářila například v inscenacích Antiklimax, Goebbels/Baarová, Spílání nebo Odpad, město, smrt.
- Na kontě má několik prestižních ocenění. Cena Thálie, Cena Alfréda Radoka, Český lev...
- Deset let působí na volné noze. Vidět ji můžeme třeba v Činoherním klubu, ve Studiu Dva nebo v Divadle pod Palmovkou.
- Zahrála si v řadě filmů, například Zahradnictví, Já, Olga Hepnarová, Vlk z Královských Vinohrad, Zloději zelených koní, a televizních seriálů: Specialisté, Dáma a Král, Božena, Bohéma, Mamon...
- Je vdaná a žije na venkově za Prahou.
ZDROJ: časopis Vlasta
