Připravená na všechno – tak zněl titulek rozhovoru s vámi, který vyšel v Glancu před čtyřmi roky. Co všechno jste za tu dobu stihla?
Zkusila jsem například žít napůl jinde – dva a půl roku jsem pendlovala na trase Česko – Holandsko, tohle léto jsem se ale přestěhovala natrvalo zpět do Čech. Natočila jsem také svůj první velký projekt v cizině, což byla veliká zkušenost, za kterou jsem nesmírně vděčná. Stihla jsem si pořídit vlastní bydlení… Stalo se toho hodně.
Co bylo nejzásadnější?
Určitě to není jedna zásadní věc. Člověk se neustále posouvá a formuje, pokud chce. Já mám kolem sebe úzký kruh lidí, kterým věřím a ráda se od nich učím a inspiruji se jimi. Pokud jde o moji profesi, pak jedna ze zásadních věcí, které mě ovlivnily, byly zajímavé pracovní příležitosti, mezi které patří nejen role v srbském seriálu Nečistá krev, ale i v českém seriálu Dvojka na zabití pro TV Prima, a role ve filmu. Nějaké pracovní nabídky jsem i odmítla… (Rozhovor vznikal pro časopis Glanc č. 9 z 19. 8. 2021. - pozn.redakce)
Je těžké odmítnout roli?
Jsem vděčná za každou nabídku, přistupuji k ní s úctou a pokorou a pečlivě si rozmýšlím, co s ní, čtu si scénář a bavím se o ní s lidmi, kteří za ní stojí. Ale na druhou stranu si myslím, že člověk je vzácnější, když neřekne pokaždé ano. Pokora a úcta k práci je, samozřejmě, jedna věc, a tu mám, i když dokážu říct ne. Protože na druhou stranu mám taky úctu a pokoru k práci, která je kvalitní a na kterou si ráda počkám. A ještě pořád nejsem ve věku, kdy bych musela řešit hypotéku a rodinu, abych musela brát, co se namane. Zvolila jsem si cestu, která asi trvá déle, ale je bezesporu kvalitnější. Myslím si, že když člověk vezme něco, co necítí a nechce to dělat, ve finále to na tom projektu je vidět – a to nechci, aby se stalo. Nejen kvůli sobě, ale i kvůli ostatním lidem, kteří na něm pracují.
Máte nějakého režiséra, s kterým toužíte pracovat?
Nedávno jsem takového člověka potkala – Gorana Stankoviće. Pracovala jsem s ním na seriálu Nečistá krev a doufám, že se znova na place sejdeme. Je to srbský režisér, který vystudoval v USA, a musím říct, že ze mě dostal maximum. Moje role byla propracovaná do detailů, pečlivě ji se mnou probíral a šel až do těch nejniternějších hloubek.
V čem byla role v Nečisté krvi tak výjimečná?
Tak jako je pro Čechy důležitá Babička od Boženy Němcové, takový je pro Srby (a nejen pro ně, ale pro celý Balkán) román Nečistá krev. Jde o jednu, nejznámější, z knih spisovatele Borislava Stankoviće. Mladí autoři teď všechny jeho knihy spojili do jednoho scénáře a vytvořili tak desetidílný seriál. První tři díly budou spojeny i do filmu, a ve čtvrtém dílu se poprvé objeví moje postava Sofky. Jde o historickou látku, ve které je velmi dobře vykreslená hierarchie, rozkastování lidí na chudé a bohaté. Ten příběh je starý, ale je dobré si uvědomit, že takhle to ještě pořád někde je – takže se nakonec svým poselstvím prolíná i do naší doby.
Jaká byla tedy Sofka, co měla z vás a co vy z ní?
Když mi přišla nabídka na casting na tuhle roli, netušila jsem, kdo je Borislav Stanković ani co je dílo Nečistá krev a jak významná je role Sofky. Když mi řekli, o co jde, vůbec mě nenapadlo, že bych roli mohla dostat, protože sice mluvím perfektně makedonsky, jenže srbsky jsem sice rozuměla, ale neuměla jsem moc mluvit. Natočila jsem video s tím nejhorším přízvukem, jaký byl možný, poslala ho – a roli dostala!
Jak to probíhalo dál?
Odletěla jsem do Srbska naučit se srbsky, pak jsme začali na roli pracovat, probíhaly schůzky s režisérem a herci, zkoušky, diskuze… A pak přišlo natáčení. Byla to skvělá práce i zkušenost, která mě nesmírně obohatila.
Pocházíte z Makedonie, tak není žádným překvapením, že je vám Balkán blízký…
Mým snem bylo na Balkáně pracovat, je to moje domovina, ale dlouho se nedělo nic – a pak přišla tahle role. Jsem tam registrovaná v agentuře, nějaké castingy jsem už absolvovala, a kdyby mi někdo někdy řekl, že jednou budu hrát jednu z nejvýznamnějších rolí Balkánu a Srbska, tak bych mu nevěřila. Ta role mě naučila spoustu věcí, posunula mě dál v hereckém řemesle, a když se vrátím k jedné z prvních vašich otázek, tak mě poznamenala a ovlivnila nejen jako herečku, ale i jako člověka.
Chtěla jste být herečkou odjakživa?
Od svých šesti let. A jak k tomu došlo – jednoduše netuším. Rodičům jsem tehdy řekla: „Až vyrostu, budu herečka!“ V naší rodině žádný herec nikdy nebyl, nikdo k tomuto povolání nemá vztah, ale stalo se. Líbilo se mi tančit, zpívat, neměla jsem potřebu toulat se po škole někde s kamarády, ale navštěvovala jsem jeden kroužek za druhým, bavilo mě číst si scénáře, koukat na filmy, chodit do divadla… Ve čtrnácti letech jsem dostala první roli v seriálu Gympl – jednoduše tak, že jsem šla na casting. Shodou okolností mi ji přiklepla Lenka Hornová, která mě teď, po deseti letech, obsadila do kriminálky Dvojka na zabití. Role Karolíny stojí také za zmínku, protože je to vlastně moje první dospělá role v České republice. Jsem za ni moc vděčná.
Byla pak práce na seriálu Dvojka na zabití snazší než Nečistá krev? Přece jen jste hrála v češtině, byla jste na známé půdě, pracovala s lidmi, které jste znala…
To vůbec ne! Možná to bylo spíš jiné. Jde o příběh, ve kterém se prolínají dva žánry dohromady, je to vážná detektivka, ale zároveň máme s mým partnerem Martinem, kterého hraje Kuba Prachař, i komediální scénky. Ty dvě linky se prolínají a to je, myslím si, právě výjimečné a skvělé. Musela jsem se naučit spoustu textu o věcech, o kterých jsem mluvila poprvé, umět policejní terminologii a rozumět jí, vždyť změníte-li jedno slovíčko, tak to celé ztrácí význam. To rozhodně snadné nebylo. Ale mě baví, když je práce na roli těžší, když musíte udělat víc než jen ukázat talent.
Ve svých čtyřiadvaceti jste dost úspěšná. Co za tím je? Talent? Náhoda? Štěstí? Píle?
Každý vidí úspěch jinak. Pro mě je úspěchem to, že jsem živá, zdravá, že mám kolem sebe úžasné lidi, kteří jsou zdraví, a že můžu dělat svoji práci. To je pro mě úspěch. Je za ním i spousta práce, a mě navíc baví výzvy. Talent je jedna věc, talentovaných lidí je dost, ale pak jde o to, jak svoje nadání rozvíjíte. Když kytku nezaléváte, chřadne. Když se neposouváte dál a jste zaseklí na jednom místě, můžete nějak fungovat, ale… to by mě nebavilo.
A navíc ve věku, kdy se formujete, je důležité mít podporu a lásku a to, že mám skvělou rodinu, která mě vždycky podporovala, je taky úspěch.
Co říkáte na to, že dneska dělají slávu sociální sítě a „úspěch“ se měří počtem followerů?
To je strašné – řeknu to, i když sama mám Instagram. Rozhodně pro mě to, že jsou lidi úspěšní na Instagramu, neznamená, že jsou úspěšní i v normálním životě. Že jsou osobnosti. Hodnotit člověka podle čísel? Ne. Pro mě je osobností ten, kdo něco umí v reálném životě! Spousty herců, které obdivuji a vážím si jich, Instagram ani nemají. Neopovrhuji jím, vím, že mít úspěšný Instagram chce taky nějakou vůli a píli a kreativitu, ale pořád je to virtuální svět. Je skvělé s ním propojit reálný život, ale sám o sobě neznamená nic. Mě samotnou baví, ráda ho sleduji, ale svoje fotky a „storýčka“ na něj dávám jen, když to opravdu chci. A že mám sto tisíc sledujících? To mě těší, ale není to alfa a omega mého života.
Ještě donedávna jste tvrdila, že největší vaší životní zkušeností bylo natáčení pro Netflix, kde jste měla malou roli ve filmu Tribes of Europe. Platí to pořád?
Byla to skutečně mini rolička a řekla bych, že ve filmu nakonec některé scény se mnou ani nejsou, ale určitě mi ta práce hodně dala. Casting probíhal v angličtině, kostýmové zkoušky i schůzku s režisérem jsem měla v angličtině a samozřejmě jsem točila v angličtině, takže pro mě to byla veliká škola. Poprvé jsem točila v jiném jazyce, než je čeština. A i samotná práce na place byla jiná než tady, což je přínosné.
Vy jste mimořádně jazykově vybavená. Točila jste v angličtině, naučila se „přes noc“ srbsky, umíte makedonsky…
… a bulharsky a chorvatsky rozumím, ale to je tím, že jsou si ty jazyky podobné. Jazyky už dnes nejen otevírají svět, ale i pracovní příležitosti. Pokud chcete pracovat v zahraničí, pak to jinak nejde, a mě práce v zahraničí láká. Energie na place je pokaždé jiná, Balkán je jiný než Česko nebo západ Evropy a mě baví to střídat. A dělám všechno pro to, abych se každý jazyk naučila dobře a cítila se v něm natolik svobodná, abych v něm mohla hrát. V angličtině se stále mám hodně co zlepšovat, ale mám skvělou profesorku a dřív jsem měla i lingvistu, a pokud jde o srbštinu, našla jsem si i tady v Česku učitelku, vypisuju si slovíčka, sleduju pořady v srbštině – přestože už mám dotočeno a mohla bych nad ní zavřít vodu.
Láká vás dobýt Hollywood?
Napadlo mě to, koho by to nenapadlo! Třeba se to stane, třeba ne. Ale stojím nohama pevně na zemi. Je dobré mít sny, ale také je dobré být realistou. V Hollywoodu je veliká konkurence a mě baví i evropský trh a Balkán. Věřím tomu, že všechno přichází ve správný čas.
Sara Sandeva
Sara Sandeva
Narodila se v Makedonii a v necelých dvou letech se s rodiči přestěhovala do Česka. Upozornila na sebe v seriálech Gympl a Ulice. Oblíbil si ji Zdeněk Troška (Čertoviny, Strašidla, Zakleté pírko), zahrála si i v dalších českých filmech, naposledy ve snímku Ireny Pavlátové Vánoční příběh. Objevuje se v mnoha seriálech v epizodních rolích, nyní ji můžeme vidět v seriálu TV Prima Dvojka na zabití v hlavní ženské roli. V Divadle Na Fidlovačce hraje jednu z hlavních rolí v premiérové inscenaci Kouř.
