„Mami, ten pták jedl prasečí šušně…“ „Hmmm.“ „Mami, co jsem ti říkal o tom hmmm!?“ „Promiň.“

Podobný dialog se v posledním týdnu mezi mnou a mým sedmiletým synem odehrál snad třicetkrát. Třicetkrát denně. Jsme spolu totiž už 23. den v karanténě kvůli pozitivitě nejdříve mé, pak jeho. Zbytek rodiny naštěstí pustili po prvním kole v separaci a negativním testu z původně desetidenní dovolené domů.

Dny se srovnaly do stereotypních řádků jako vysázené brambory. Jsou nerozeznatelné jak jedna mandelinka od druhé. Dopoledne každý u svého počítače – já práce, on hry, pak společná škola, oběd, napuštění bazénku, tvoření, přeprání prádla, společné hry a konečně pohádka. Jen můj čas, kdy můžu na hodinu zmizet, smýt pot i únavu v moři a dobít baterky. Já už totiž na rozdíl od syna můžu ven.

Čtěte také

Alena Němečková

Čtěte také

Alena Němečková o životních snech a o cestě z laboratoře k vysněné práci

Dnes je oceán nezvykle klidný, připomíná nekonečný bazén. Pod hladinou bez jediné vlnky se honí hejna pestrobarevných ryb. Nechávám se nést vodou, čerpám energii, přemítám o probíhajícím dni. A říkám si, že musím být víc vnímavá. Tak, jako jsem se snažila být v prvních dnech naší společné izolace.

Jo se neříká

Už žádné hmmm! Používám ho automaticky a nevědomky. Na správné i nesprávné řešení matematické úlohy i na komentář ke čvachtajícím žabkám, které prý prdí motýlky na duze. Kapacita na celodenní konverzaci o Minecraftu, Angry Birds & spol. došla, potřebovala bych už nutně mluvit s někým, komu je víc než sedm, a není to hotelový poslíček. Ale je to omluva? Nesmím přece synův dětský svět pouštět jedním uchem tam a druhým ven. Kolikrát už mi takhle unikla geniální průpovídka jeho nezatíženého mozečku? Vždyť ho učím to samé, za co staršímu synovi už léta spílám. A sice, že mi na všechny prosby, stesky i domluvy řekne „jo“ a jde si stejně po svém. To mám za to!

Čtěte také

Eva Jakoubková s osudovým mužem Petrem Novákem

Čtěte také

Eva Jakoubková: Královnu jeviště s uhrančivýma očima zničil alkohol i manžel

Vracím se s velkým odhodláním. Chlapečkovi ještě běží pohádka. Jsem nabita energií a zároveň využívám vzácné chvíle, kdy mohu psát, aniž bych byla rušena, a tak tiše sedám k počítači a rozepisuji tuhle glosu. Chvilka klidu, než se dítě začne nudit a bude se mnou chtít lovit z provizorního bazénku ryby postavené z lega nebo hrát „badminton“ s nafukovacím balonkem a rozstřihnutou plastovou krabičkou od jídla. Vrtačka odvedle jede, já se nechávám unášet myšlenkami, prsty kloužou po klávesnici a slova na monitoru naskakují jak vykopané brambory do kbelíku.

„Mami, téhle kytce budu říkat Špindíra...“ „Hmmm.“ „Mami, poslouchej mě! Co jsem ti o tom hmmm říkal?!“

Čtěte také

Redaktorka Ivana Ašenbrenerová

Čtěte také

Na vlastní kůži: Jak se naučit ošetřovat nemocné covidem a zvyknout si na smrt

EVA VYCHODILOVÁ, vystudovala žurnalistiku, mediální a mezinárodní studia na Karlově univerzitě v Praze. Jako novinářka a editorka spolupracovala s řadou tištěných a internetových médií, nyní pracuje pro neziskový sektor. Ve volném čase se věnuje psaní beletrie, vydala několik pohádek a novelu Nora. S manželem Ondřejem má tři děti.

Čtěte také

Má smysl říci dceři pravdu?

Čtěte také

Klára (60): Manžel chce naší dceři přiznat, že není její pravý otec. Jsem proti

Článek vyšel v časopise Vlasta č. 13 z 24. 3. 2021.