Když viděl praskliny nad oltářem, jako by mu srdce pukalo. A pak chátrající kostel na dlouhá léta zavřeli úplně. Z Jana se mezitím stal stařec. Kdybych tak mohl kostel zachránit, říkal si při každém pohledu na jeho opadávající počmárané zdi…
Taky teď potřebujete šťastný konec? Nebudu vás už napínat. Jen z pohádky, kde jsem se nechala strhnout představami, skočíme do reality. Je loňský 25. listopad a do Charity Opava přichází „náš pohádkový Jan“. Na opravu opavského kostela sv. Janů přináší darem obálku s padesáti tisíci korunami! Zní to pohádkově, ale opravdu se to stalo. Tři dny hledal ve městě organizátory sbírky, o níž se dozvěděl jen z novin, protože internet neužívá. Nakonec bývalého horníka napadlo zajít na ředitelství tamní Charity, která je partnerem dobročinné akce. „Chodil jsem kolem toho kostela už dlouho a díval se, jak chátrá. Je dobře, že se o něj někdo postará a že k tomu můžu trochu přispět i já… A moje jméno nikam nepište.“
Pan Jan
Je skvělé, že se organizátoři sbírky – spolek Za Opavu a festival Hradecký slunovrat – o příběh štědrého dárce podělili i že respektují jeho přání zůstat v anonymitě. „Pan Jan“ ale není zdaleka jediný, komu není budoucnost kostela, postaveného v roce 1359, lhostejná. Bezmála čtyři sta lidí dalo na konci loňského roku dohromady přes 270 tisíc korun. Mezi prvními opravami bylo pořízení nové brány do přilehlé zahrady, střecha kostela se po padesáti letech dočká nového nátěru a vybrané peníze pokryjí i statický průzkum trhlin v presbytáři.
Zachránci kostela zasvěceného dvěma svatým Janům (Křtiteli a Evangelistovi) mají před sebou ještě dlouhou cestu, na niž se vydali v nelehké době. Na jejím konci ale vidí naději – místo v centru Opavy, které začne znovu žít nejen duchovnem, ale také uměním, kulturou i gastronomií. Vším, co je teď potřeba (o)živit víc než kdy jindy.
Ten kostel je opravdu překrásný, jako v té pohádce. Nedaleko Opavy žiju osmnáct let, ale poprvé jsem se podívala dovnitř až loni v listopadu, kdy byl výjimečně otevřený veřejnosti. Najednou jsem se ocitla v jeho nejstarší části úplně sama. Opřená o kamenný oblouk jsem měla gotiku na dotek. Jako by na okamžik vše kolem ztichlo a já slyšela… dobro. Vážně. Říká se, že dobro neumí křičet jako zlo, proto ho často neslyšíme. Profesorka filozofie Anna Hogenová dodává, že zlo křikem ukazuje svou sílu, protože v sobě nese nejistotu a strach. Kdežto to nejvíc dobré je už dokonané, nic víc nechce, proto nemá potřebu křičet. Jen k nám promlouvá. Třeba hlasem pana Jana. Slyšíte ho taky?
