V sousední zahradě dokvétaly jabloně a plašiče krtků z PET lahví se točily ve větru jako o závod. Blesky nad ocelově šedým obzorem byly ještě bezpečně daleko. Budu mít pihatý nos, napadlo mě v tom příjemném odpoledním slunci. Děti dělaly na zábradlí jeden kotrmelec za druhým a holky puberťačky se chichotaly na lavičce kousek ode mě. Čemu, jsem v tom větru neslyšela. Škoda. Zato vtipů od mladších žáků bylo cestou v autě požehnaně, ještě (nebo už schválně?) roztomile nevinných: „Teto, a znáš tenhle?“ K úplné idyle mi chybělo jen jedno čepované. Stejně bych ale mohla jen nealko, protože jsem se stala „taxi“ matkou fotbalisty.
Johane, dobrý!
Proč jsem tomu vlastně tolik vzdorovala?! Kvůli představě dvou tréninků týdně a zápasu každý víkend? Kvůli taxikaření a marným víkendům na hřišti, kterým se musejí přizpůsobit rodinné plány? Pro dosavadní bicí a výtvarku, kterých by kvůli tomu mohl chtít nechat? Protože jsem tomu „honění se za balonem“ nikdy příliš nerozuměla a bylo mi celkem jedno, jestli to trvá poločasy, nebo třetiny? Protože fotbal hrál odmalička mladší bráška a já žárlila, že nemůžeme jet v neděli na výlet jako rodina? Ruku na srdce, vždyť bych stejně nejela, protože jsem už mívala rande… Každopádně syn letos dorostl do věku, kdy si vše s trenérem domluvil sám. Ve svých deseti mě postavil před hotovou věc a jeho samostatnost byla natolik ohromující a potěšující zároveň, že moje argumenty brzy padly. Hned po prvním tréninku (u nás na vsi) jel na první zápas (k sousedům na ves) a při prvním nasazení dal svůj první gól – jakože opravdický gól – a já volala „Johaneee, dobrýýý!“… a byla jsem úplně dojatá.
Související články
Hra po covidové pauze
Při dalším „přáteláku“ sice neskóroval, ale na naší lavičce hostů bylo i tak dost hlasito. Některé matky zkušenějších spoluhráčů dílčí neúspěchy svých synů dost prožívaly. Já jsem asi nepatřičně mlčela a přála si, ať ty emoce vod srdce kluci radši chvílemi neslyší. „Jak jim to jde?“ uvolnil napětí na lavičce matek přisednuvší bodrý stařík. „Záleží, komu fandíte!“ odpověděla zapálená žena vedle mě. „To je jedno, jde o sport!“ dodal pán a šibalsky se na mě usmál. Že by milé malé spiklenectví? Protože je hlavně skvělé, že si děcka po covidové pauze vůbec můžou zahrát!
Fotbal je i pro holky
Naši nakonec zápas vyhráli a já vezla domů auto plné šťastných blech. Vzpomněla jsem si při tom na moudrá slova entomologa Petra Kočárka – známého, se kterým jsem nedávno dělala rozhovor. Jeho maminka se hmyzu štítí. Přesto jednou ráno přiběhla domů s pět centimetrů velkým střevlíkem kožitým, kterého našla cestou do práce a vrátila se s ním za malým Peťou. Nebyl to nijak vzácný brouk, ale ve sbírce ho má Petr dodnes: „Je důležité, aby rodiče své děti podporovali, i když mají jiné představy o tom, co by měly dělat a jaké by měly být.“
Moje děti mají podporu dvojnásobnou. Donedávna jsem si totiž myslela, že mě nemůže potkat nic horšího než se stát matkou malého fotbalisty. „Mami, a myslíš, že se dají koupit i holčičí kopačky?“ Jasně, že dají. Viděla jsem krásné černé s odlesky a červenými pruhy. „Ale na turnaj si je, Majo, obuješ až na podzim, jo? Protože červnovou dovolenou už máme fakt zaplacenou.“
Novinářka na volné noze. Externí redaktorka Vlasty. Vystudovala žurnalistiku a češtinu. Rozmluvila se v rádiu a rozepsala v ČTK. Vyškolila se na dvou rodičovských, aby se vrátila zpět k řemeslu. Baví ji psát rozhovory, ráda naslouchá. Nejen lidem ze severu Moravy, kde žije.
ZDROJ: časopis Vlasta