Začnu tiše vyprávět, ačkoli vím, že konec příběhu toho dne se už ztratí v jeho snech. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že to vůbec nevadí. Že odpovídám nejen jemu, ale i sobě. Že článek–myčka–pračka–boty–lego prostě počkají, protože se chci zastavit a vrátit se k okamžikům i pocitům, které den přinesl. A hlavně se chci přitulit ke svým dětem, které mám v tu chvíli tak blízko, nejblíž. I když jsem jim před deseti minutami mrzutě „vyhrožovala“, že jestli nebudou ležet do půl deváté, tak je dnes uspávat fakt nebudu! Protože ještě článek–myčka–pračka…

Pokaždé když (od půl deváté dál) vyměknu a přilehnu, jsem nakonec vděčná. Nejen za přítomnost, ale i minulost. I po čtyřiceti letech si totiž vybavuju ten blažený pocit, kdy mě uspávala maminka. Moje rituální otázka byla „Můžu ti dát zadeček do klína?“. A ještě než jsem stačila usnout, polospánkové „Mami, běž už do ložnice, je mi vedro!“ Máma byla děsně výhřevná a většinou usnula dřív než já. Když jsem se našeho rituálu dožadovala jako starší, vždycky jsme se nasmály: „To víš, že jo! Já hned usnu a ty mě pak vyhodíš z postele, že ti je horko!“

Pozor na kocoura

Když děti mohly trávit část jarních covidových „prázdnin“ u babičky a dědečka, byl to – k mému milému překvapení – právě on, kdo se ujal uspávacího rituálu. Každý večer vtáhl děti do Trnkovy Zahrady tak dramatickým přednesem, že jsem se kocoura bála i já. Jednou jsem neodolala a na tajňačku zapnula diktafon.

„Tati, já si vůbec nepamatuju, že bys nám jako malým četl na dobrou noc.“ „Asi nečetl, vždyť já na to neměl čas!“

Tehdy v květnu jsem si uvědomila, že jestli nás má náročné nouzové období něco naučit, je to mimo jiné zpomalit a získaný čas věnovat sobě a svým blízkým. Oprášit staré rituály, nebo si vytvořit nové. Od srpna jsme babičku a dědu naživo neviděli, protože nemoc a obavy. Když nám nestačí telefon ani Skype, pustíme si večer místo čtení dědu z diktafonu. Báječných dvanáct minut téměř bez přebreptnutí. Mohl by se tím živit, říkám si pokaždé s údivem. Vážně jsem nevěděla, že můj táta umí číst tak, že mě tím strhne a dojme ještě po čtyřicítce. Na některé rituály není nikdy pozdě.

Autorka je novinářka na volné noze. Externí redaktorka Vlasty. Vystudovala žurnalistiku a češtinu. Rozmluvila se v rádiu a rozepsala v ČTK. Vyškolila se na dvou rodičovských, aby se vrátila zpět k řemeslu. Baví ji psát rozhovory, ráda naslouchá. Nejen lidem ze severu Moravy, kde žije.