Ačkoliv znám ze svého blízkého okolí hned několik naprosto seriózních a profesionálních instruktorů jízdy, vlastně mě podobné stížnosti nepřekvapují. S rádoby vtipnými i odpornými lascivními poznámkami se setkala snad každá z nás. Role instruktora některým mužům vysloveně nahrává. „Žákyně“ se ocitá v psychicky vyčerpávající pozici, kdy se učí zcela novou a pro mnohé z nás poměrně náročnou věc, a agresor vycítí snadnou příležitost ji nechutnými poznámkami zesměšňovat a dehonestovat.
Ani já na dobu, kdy jsem se učila řídit auto, nevzpomínám s láskou.

Čtěte také

Mirka Vopavová, novinářka a scénáristka

Čtěte také

Glosa Mirky Zlatníkové: Odrostly vám děti? Dejte si pohov!


Na střední škole jsme si museli udělat řidičský průkaz povinně a každé třídě byl přidělen instruktor. Bylo mi sedmnáct a měla jsem pocit, že na všechno musím být dopředu připravena, a tak jsme s otcem a jeho škodovkou „trénovali“ na milevském parkovišti. Nutno říct, že mi to spíše uškodilo, protože, jak prohlásil pan učitel po první lekci: „To ses učila jezdit na poli?“ Bylo mu něco pod šedesát. Menší, tělnatý, téměř holohlavý, se zbytky vlasů kolem uší, které mi připomínaly nalepenou vatu, jakou nosí Mikuláš. Měla jsem taky pocit, že pán navštěvuje koupelnu maximálně dvakrát týdně.

Nebuď blbá


Třebaže mi nebyl na první pohled sympatický, představoval pro mě autoritu a vkládala jsem do něj veškerou svou důvěru. Jeho vtípkům jsem se občas falešně zasmála, občas jsem předstírala, že jsem je neslyšela. A že jich bylo! „Ty seš z vesnice, viď? Vy vidláci byste měli jezdit leda tak s traktorem.“ „A čím budeš, až budeš velká? Krmit prasata? Na sekretářku to podle mě nedotáhneš, na to seš příliš pitomá.“

Čtěte také

Nenechte se vydírat, naučte se říkat ne

Čtěte také

Umíte říkat NE? Nebo přitom podléháte pocitům viny? Změňte to a bude vám líp


Jednou jsme jeli kolem pastviny, kde se pokojně pásly krávy. „Vidíš je?” zeptal se mě pan řidič. „Jo.“ „Ty seš jedna z nich.“

Když se pan instruktor trochu osmělil, začaly fyzické tresty. V Soběslavi jsem jednou nezastavila na ceduli stop, jenom jsem přibrzdila. Za tuto chybu jsem byla potrestána tvrdým kopancem do nohy. Další kopance přišly tehdy, když jsem překročila rychlost o pět kilometrů v hodině, pak ve chvíli, kdy jsem se kdesi uprostřed luk zastavila, rozbrečela se a řekla mu, že už nikam nepojedu, že chci vystoupit a jet stopem domů. „Nebuď blbá, holka, dyť ti nic tak strašnýho nedělám!“ utěšoval mě. „Co se sypeš?!“

Někdy si říkám, že na jednu stranu by si – vzhledem ke statistikám dopravních nehod – tenhle tvrdý výcvik zasloužili všichni řidiči, ale tohle bylo už… trochu moc. Z autoškoly jsem se pravidelně vracívala ubrečená, ale byla jsem tenkrát na intru a našim jsem nic neřekla, abych jim nepřidělávala starosti.

Čtěte také

Čtěte také

Jak zachránit manželství? Jednejte dřív, než bude pozdě

Tátovi jsem se s těmito zážitky svěřila až po letech, vlastně docela nedávno. Dost se zlobil, že jsem tehdy mlčela – prý by šel panu učiteli rozbít hubu a pověsil ho za koule do průvanu. No jo, no.

Co se sypeš?

Co si z toho takzvaně odnáším do života? Že je jen málo horších pocitů než ponížení. Bezmoc, kterou cítíte, když vás šikanuje někdo, kdo by pro vás měl být vzorem, ale místo toho zneužívá vašich slabin. Tou „slabinou“ byl tehdy můj věk a fakt, že jsem se nikdy nesetkala s takto otevřeným verbálním a fyzickým násilím. Třeba už to takhle bude navždy, říkala jsem si. Třeba je tohle dospělost a odteď budu muset trpět a držet hubu. A když si budu chtít stěžovat, uslyším jenom větu: „Co se sypeš?!“ Dodnes je mi úzko, když si na ty chvíle vzpomenu, ale třeba příhoda s krávou na pastvině už mě jenom rozesmívá.


Jednou, pár let po mém úspěšném absolvování autoškoly, jsem zahlédla svého instruktora (už mu vypadaly i ty chatrné chomáče vlasů) s jeho manželkou v táborském supermarketu. Manželka na něj sprostě řvala kvůli tomu, že doma zapomněl peněženku, a byla to tak urážlivá slova, až mi z toho trnulo.
Bylo mi ho tenkrát docela líto.

Autorka je textařka v reklamní agentuře a autorka knihy Šalina do stanice touha. Kreslí vtipy, píše scénáře. Pochází z jihočeských Božetic, deset let strávila v Brně, kde vystudovala psychologii. Žije v Praze, miluje black metal a zlaté retrívry.

Čtěte také

Čtyřicet dva procent Čechů se pokusilo seznámit přes seznamku

Čtěte také

Dva roky chodila na rande přes seznamky. Jak nakonec našla toho pravého?